Zůstala jsem v zatopené čtvrti, život mi zachránil pes

Pavel Baroch
14. 8. 2012 16:30
Vyprávění ženy, která při povodni před 10 lety odmítla opustit evakuované Holešovice
Povodeň 2002 očima obyvatelky pražských Holešovic.
Povodeň 2002 očima obyvatelky pražských Holešovic. | Foto: Jitka Poledňáková - Schelingerová

Vážení čtenáři,

před 10 lety postihla Prahu nejničivější povodeň v novodobé historii, část města podél Vltavy se ocitla pod vodou, celé čtvrtě se musely evakuovat.

Jitka Poledňáková-Schelingerová, vdova po tragicky zesnulém muzikantovi Jiřím Schelingerovi ovšem ve svém bytě v Holešovicích zůstala. Odmítla opustit svůj domov. Toto je její příběh, jak ho sepsala pro Aktuálně.cz:

Praha - V Holešovicích najednou nešla elektřina.

A je to tady! Ze zásuvky jsem vytáhla šňůru od lednice a vyhodila do popelnice všechno, co v ní bylo. Přestala také téct teplá voda. Bylo stále možné dovolat se ven pevnou linkou.

Mobil pomalu ztrácel svou energii.

Doma byl se mnou jen Sam - pyrenejský pastevecký, obrovský pes. Dcera odletěla na pár dní na dovolenou a dala mi Sama do Holešovic. Většinu dne pospával, zaplivané holešovické ulice ho odpuzovaly. Potrpěl si na čerstvý vzduch a svou sněhobílost. Nikdo ale netušil, jak se venčí v povodni pes. Asi budeš muset plavat po ulici v řece, kamaráde.

Vyběhla jsem nakoupit psí konzervy, malý tranzistorák, všechny noviny, pár svíček a petrolej do lampy po babičce, baterku, salám a chleba. To bylo všechno, co jsem doma měla a ještě studenou vodu z kohoutku.

Bez lidí, bez proudu, bez zvuků

Holešovice se vylidnily. Bez proudu a teplé vody to hodně lidí vzdalo, i když ještě ze svých bytů odejít nemuseli.

Jitka Poledňáková-Schelingerová v roce 2002, kdy Prahu zasáhly katastrofální povodně.
Jitka Poledňáková-Schelingerová v roce 2002, kdy Prahu zasáhly katastrofální povodně. | Foto: Archiv Jitky Poledňákové-Schelingerové

Zajímavé bylo, že zmizely všechny zvuky. Najednou nebyl slyšet hmyz, rackové, ani ostatní ptáci, cvrkot, rachot, smích, hovor, tramvaje a motory aut. Ani nakřáplé hlasy bezdomovců, kteří se v naší ulici srocovali, překřikovali a popíjeli kávu a krabicové víno. Zmizeli i popelnice a kontejnery, ve kterých se obvykle přehrabovali.

To ticho nevěstilo nic dobrého. V přístavní ulici policisté evakuovali místní obyvatele. Zeptala jsem se jich, jak to vypadá s námi, za rohem, směrem k tržnici.

"Klid, paní. K vám se voda nedostane. Běžte domů, cestou si kupte nějakou četbu a jídlo. Vypněte proud a plyn a začtěte se." Usmívali se a ve výrazu měli jasno: Zase jedna hysterická.

Cestou domů jsem přemýšlela, jestli je odtud náš dům do kopce. Není. Možná se naše ulice i trochu svažuje. Dostala jsem divnou informaci.

Všichni musí pryč!

Ráno už visel na našich vchodových dveřích plakát s Pokyny k povinné evakuaci. Ulicí projížděla policejní auta s tlampači: Všichni obyvatelé musí ihned opustit své byty!

Nastupte do připravených autobusů!

Budete evakuováni do jedné ze školních tělocvičen!

Poslední ze zaparkovaných aut byla odvážena pryč. Už nebyl otevřený ani jeden obchod. Zůstala jsem doma. Nechtělo se mi do tělocvičny na žíněnku. A pak - nerada obtěžuji. Večer byla ulice hlídaná policejními vozy se zapnutými dálkovými světly. Bylo složité vyplížit se se psem, který zářil svým bílým kožichem na dálku.

Snímky Jitky Poledňákové-Schelingerové ze srpna 2002:

Nedalo se ale nic dělat. Vyšla jsem do liduprázdné ulice, na které nesvítilo jediné pouliční světlo. Nad řekou byla zavěšená helikoptéra, svítila jako ufo a ostře zaměřovala bodovým reflektorem zběsilý proud.

Šla jsem se na řeku podívat. Přicházeli sem ještě lidé, které jsem znala z okolních obchodů a firem. Rychle pak odbíhali a kolektivně plnili velké pytle mouky do igelitů a ucpávali všechny otvory, kudy by se voda mohla do pekárny dostat.

Potkala jsem na nábřeží také sousedku z vedlejšího bytu. Do této chvíle jsme se na chodbě jen pozdravily. Řekla mi, že z bytu neodejde, v žádném případě. Měla jsem novou kamarádku, Alenku.

Proplul kolem nás kamion

Šly jsme se podívat až k Libeňskému mostu. Vltava šla nahoru viditelně. Kolem nás proplul modrý kamion, který se střídavě potápěl a vynořoval. Viděly jsme bílé logo s ledním medvědem, byl to zřejmě mrazírenský náklaďák.

Při úplném ponoru ho předjela velká dřevěná chata, která měla ještě nade dveřmi připevněné parůžky. Jela rychle, byla lehčí než kamion. Následovalo ji pár klád, židlí, stolů, převrácených loděk.

Večer, před nocí "N" byly chodníčky zaplavené blátivou vodou plnou odpadků a na ní se pohupovaly kachny a pár labutí.

Řetězová zábradlí byla omotána všelijakými hadry a větvemi. Na stromech, jejichž koruny se už pomalu utápěly v dravém proudu, visely špinavé záclony, košile, okénko chaty, židle.

Tady kdysi táta věšel na větev síťovku, ve které byla bandaska s meltou, dva plechové hrnky a v utěrce zabalené ještě teplé buchty. Sevřel se mi úzkostí žaludek. Divně ujeté dé-jà vu.

Zatopená pražská zoo.
Zatopená pražská zoo. | Foto: ZOO Praha

Jako když řádí cholera

Pozdě večer 13. srpna jsme s Alenkou byly zřejmě samy v celých Holešovicích. Evakuovaná čtvrť bez lidí a pohybu vypadala, jako když se blíží nálet. Znám z filmů. Tohle byla ale realita.

Také by takhle mohlo vypadat město napadené některou epidemií, morem, cholerou nebo výbuchem jaderné elektrárny. Za jedním oknem jsem zahlédla blikat svíčku. Nejsme tedy úplně samy!

Sousedka mě pozvala k sobě do bytu. Bylo mi hned jasné, proč neodešla. Obývací pokoj byl plný akvárií s rybami různých barev a velikostí. Mnoho let opečovávaný chov, napadlo mě. Na zasklené lodžii poletovaly andulky ve velkých voliérách, v jiné zase povykovali velcí barevní papoušci. Dole na zemi vesele chroustali mrkev minikrálíci a morčata.

Obdivně jsem si Alenku prohlížela. Vysvětlila, že celý chov patří jejímu muži, který vzal dráhu k jiným chovům, někam na kopec na okraj Prahy.

Zasloužil si odvetu. Prvním krokem bylo plenění jeho baru. Bylo co. Pozdě večer jsme se rozešly v dobré náladě, bez probírání toho, co nás v nejbližších minutách čeká. Skvělá parťačka!

Doma pískl z posledních sil mobil. Zpráva od mého bratra: Co se tam proboha děje? Kde jsi? Připomněla mi jeho telegram z Kanady, když nás v srpnu 1968 obsadily armády "spřátelených" zemí: Proboha co je s vámi? Kde jste?

Jsem doma, brácho. Noc bude dlouhá…

Vylezla jsem na patro na spaní, pod polštář jsem schovala občanku, pas, diplom, kreditku a poslední peníze. Pak jsem ještě naposledy slezla a nahoru vynesla rodinné fotografie, pár svršků a gumové holiny. 

Mapa, jak se rozlila Vltava.
Mapa, jak se rozlila Vltava. | Foto: Aktuálně.cz

Psa jsem nechala dole, vzbudil by mě, kdyby šlo do tuhého. Zatím jsem na něm neviděla neklid. Vzala jsem si prášek na spaní, mimořádně. Nebyla jsem přece jen tak odvážná, abych byla v noci vzhůru. Děj se vůle boží, usnula jsem.

Dům stál v obrovském jezeře

Probudila jsem se do nádherného rána. Hukot vody ustal. Zvenku vanula dveřmi balkonu vůně vody, jako u rybníka nebo v Dalmácii u moře. Šla jsem se protáhnout na balkon s pocitem, že nám zase lhali.

Tam jsem ale zkameněla. Náš dům stál v obrovském jezeře, do kterého vtékala mohutným proudem řeka a na rohu, po hlavní ulici se slévala s jinou, ještě prudší.

Obě hnaly zběsilým tempem směrem Maniny a někam dál.

Rychle jsem natáhla džíny a tričko, tenisky jsem ani neobouvala. Když jsem za sebou zabouchla dveře svého bytu, ozvalo se ze sousedních dveří: "Kam jako hodláš s tím pejskem plavat?"

Pes mi zachránil život

Sousedka mi dala svůj mobil, abych ho také někde nabila. Musela jsem jí slíbit, že se brzy vrátím. Než jsem před domem vykročila ze schodů do vody, zkusila jsem palcem její teplotu. Psa jsem tam musela vylákat lstí.

Přebrodila jsem k hlavní ulici a nastal problém. Došlo mi, že je možné se utopit v necelém metru protékající vody. Proud mi podrážel nohy, potřeboval mě zřejmě srazit na záda a odnést někam k pivovaru.

Zatopená Praha.
Zatopená Praha. | Foto: Aktuálně.cz

Pes mi pomohl. Stál ve vodě až po krk a dělal mi brzdu z pravé strany. Byla jsem tak zabraná do každého kroku, až mi ušel pohled na policejní auto, které stálo v dáli. Na konci naší ulice, která směřovala do mírného kopce a byla suchá. Vyrušil mě jejich megafon: "Občanko s tím bílým psem! Pojďte k nám. Poslední autobus stojí za rohem!"

U Holešovického nádraží stál autobus. Byl už plný lidí. Seděli tam s nehybnými tvářemi, nikdo se nebavil. V nepromokavých bundách, pláštěnkách, tlustých svetrech, holinách, přestože venku bylo snad třicet nad nulou.

Na klínech svírali klece s andulkami, přenosky s kočkami, batohy, malé sefjíky nebo nacpané tašky. Pod nohama měli objemné kufry, byli tam i menší psíci. Sam si našel místo vedle pohledné boxerky a lízal si tlapy. Už nebyl sněhobílý, vyčítavě na mě otáčel oči. Frajer, který mi zachránil život.

Nejhorší autobus v mém životě

Pak před autobusem nastartovalo policejní auto, rozsvítila se dálková světla a ozvala se siréna. Autobus se za autem pomalu rozjel, jakoby vezl skromnou státní delegaci nebo trestance.

Na ulici, pár set metrů od ulic, které vypadaly jako napadené leprou a totálně vylidněné, byl čilý prázdninový ruch. Lidé zvědavě nakukovali do výloh, jedli zmrzlinu, seděli v zahradních restauracích a vesele se bavili. Většinu z nich jsme vyrušili. Otáčeli se za autobusem, koho to s takovým povykem zase vezou?!

O nic nejde, jen paralyzované, zpocené chudáky se vším cenným, co stihli popadnout a co unesli… Byl to nejhorší autobus v mém životě.

Styděla jsem se před těmi lidmi vevnitř i venku. Kromě mokrých nohavic, ztráty elektrického proudu a teplé vody, trochu nepohodlí, se mi nic nestalo. Měla jsem zůstat doma. 

Evakuace.
Evakuace. | Foto: Aktuálně.cz

Přistáli jsme u gymnázia Nad Štolou. Lidé i zvířata se pomalu sunuli ke škole. Někteří ani neunesli svá objemná zavazadla.

Pomohla jsem jim alespoň do vrátnice. Báli se o svůj majetek. Šla jsem se Samem do Letenských sadů. Odtud byl dobrý výhled na pražské mosty a pořádný kus Vltavy. Blesky fotoaparátů a kamer od očumujících turistů cvakaly jako při bouřce.

Nad hotelem Interkontinental stála helikoptéra a spouštěla dovnitř střechou obrovskou bednu. Vybavila se mi jedna stará paní z našeho domu, která vyhrála na Výstavišti večeři v hodnotě 5 tisíc do tohoto hotelu. Konzumace výhradně 14. srpna.

To už by stálo za to najmout raft nebo rovnou helikoptéru? Třeba je s manželem v té bedně.

Jak se dostanu domů?

Chtěla jsem domů. Myslela jsem, že půjdu obvyklou cestou po nábřeží k tržnici, kolem Vltavské. Narazila jsem ale na obrovskou vodní plochu, ze které vykukovaly konce dopravních značek a střechy vchodů do metra.

V dálce jsem poznala půdorys tržnice jen podle vyčnívajících konců zdí. Zimní stadion se zdál lehce nahnutý, po kolena ve vodě. Vypadal, jako když nám chce někam odplavat.

Nešlo projít. Vrátila jsem se cestou, kudy nás ráno vezl autobus. Ještě jsem naivně koupila prášek na praní a kávu. Domů jsem se ale ten večer nedostala.

Byla jsem zadržena policisty. U Holešovického nádraží už měli rozestavěné kovové zátarasy. S plným batohem na zádech a s ušmudlaným psem jsem musela vypadat dost podezřele. Měli už první zkušenosti s rabováním.

Vrátila jsem se zpátky na Strossmayerovo náměstí a tramvají jsem jela do Dejvic najít nějakou banku. Potřebovala jsem vyzvednout výplatu. 

Zatopená stanice metra Křižíkova.
Zatopená stanice metra Křižíkova. | Foto: Aktuálně.cz

Navigoval mě bezdomovec

Přespali jsme se Samem v jednom penzionu na Letné. Nechtěli zaplatit. Nabila jsem přes noc mobily a ráno jsem se vypravila domů lépe. Vylezla jsem z nadjezdu na Negrelliho viadukt a z něj dírou v plotě na staré Bubenské nádraží.

Tam jsem narazila na bezdomovce, který obýval jeden z opuštěných vagonů. Za chvíli pochopil, o co mi jde. Navigoval mě nádražím až k plotu naproti supermarketu v Argentinské. V plotě byla díra. Ostražitě vykoukl na ulici, rozhlédl se na obě strany a pokynul, že cesta je volná. Po vodě nikde ani památky. Asi se nalila do sklepů.

Už od čtvrtého patra jsem v domě cítila vůni čerstvě uvařené kávy. Jak to dokázala, bez vařiče? Sousedka mě dovedla do obýváku, kde stála na stole růžová aparatura na fondue a v jejím hrnci bublala vařící voda. No kde jsi? Nemám s kým vypít kávu! Jemně kárala.

Líčila mi včerejší události. Ráno ulicí projížděl obojživelník a pátral po zapomětlivých nebo rebelujících občanech. Z druhého patra byla proti své vůli vytažena stará paní balkonem. Nechtěla. Věděla o nás. Večer pak ve školní tělocvičně na žíněnce zemřela. Její byt po několika dnech zapečetili a odemkli ho až potomci.

Noc při světle z petrolejky

Bylo třeba udělat strategický plán.

V první řadě přemístit ryby, které potřebovaly čistou vodu, světlo a vzduch. Napustily jsme vanu a opatrně je přemístily. Nad vanu jsme rozsvítily všechny baterky, které jsme našly. Pumpičkami na bicykly jsme jim vháněly bubliny do vody. Přežily.

Odpoledne jsme zahlédly naproti, u nízkého dvoupatrového domu babičku. Vymetala koštětem bahno z chodby. Asi tušila, jaký osud by jí připravila evakuace, tak raději zůstala.

Bylo to ale jinak. Bála se, že by jí její syn, lékař, který odjel před povodní na stáž do Švýcarska, už nikdy nenašel. Láskyplně pak odklízela z jeho auta, které stálo zapomenuté v naší ulici, hromady špíny a nánosů a větviček a hadrů. Byla chytrá, využívala intervaly mezi jízdami policejních hlídek.

Řekla nám, že nic nepotřebuje, ale výhledově by nepohrdla nějakou potravou, léky, novinami a pozváním na čaj. Měly jsme novou parťačku. V noci jsme s Alenkou sedávaly vzadu, na její terase, obrácené do vnitrobloku.  

Stavba protipovodňových zábran.
Stavba protipovodňových zábran. | Foto: Aktuálně.cz

Při světle petrolejky jsme pozorovaly okolní kopce, na kterých byl v noci čilý ruch. Svítilo se tam jak v Riu. Slyšely jsme odtud i hluk tramvají a motorů aut. Kolem nás a pod námi byla tma tmoucí. Největší byla tam, kde byl Karlín.

Kachnu jsem ubránila

Když jsem každý den hodně brzy ráno vyvenčila psa, vydávala jsem se pak s batohem na zádech ze "zóny" vyřídit, co bylo třeba.

Bylo nutné zpracovat kachnu, která byla už pár dní mimo vyteklý mrazák. Nahoře na Letné jsem ji upekla u kamarádky Máni. Přidala zelí a pár knedlíků.

Na nádraží nastal problém. Byla tam armáda. Kachna vydávala z batohu neodolatelnou vůni a vojáci dobře věděli, co mám. Rozhodla jsem se jí bránit při drsném výslechu i proti namířeným samopalům. Než vojáci rozhodli, co se mnou, museli ustoupit posunujícím se vagonům. Že by můj bezdomovec? Proběhla jsem mezi nimi. Kachnu jsem donesla ještě teplou.

Časem jsem povolala z venkova svoji neohroženou sestřenici Jaruš. Celá její rodina nasedla do staré škodovky a dovezla propanbutanový vařič a dvě náhradní bomby. Jako bonus brambory z vlastního pole, oškubané kuře, obrovské švestky, rajčata a okurky. To byla mise, která zaslouží velké ocenění. Vyložili celý kontraband u nádražní Holešovice, dál se nedostali.

Podél domů a přes jejich vnitrobloky jsem to za tmy všechno dostala do bytu. Mohly jsme si ohřát vodu na mytí, uvařit brambory, maso, zeleninu. Luxusní záležitost!

Smrad na zemi, smrad ve vzduchu

Pak nastaly těžší chvíle, situace se začínala konsolidovat. Zátarasy se nebezpečně přibližovaly k naší ulici. A s nimi policejní hlídky.

Před domem se ráno objevil agregát velký jako maringotka. Napájel jakousi anténu na střeše našeho domu a hučel a smrděl nonstop od rána do rána.

Firmy v ulici čerpaly vodu ze sklepů a suterénních skladů. Zboží sušily na ulici a ta byla brzy plná traktorů na sekání trávy, sekaček, křovinořezů, filtrací k bazénům, pil, sáčků se semeny květin a zeleniny, vedle se zase objevila cédéčka, obaly a další materiál. 

Zatopené metro.
Zatopené metro. | Foto: Michal Patrný

Pod okraji chodníku zapáchaly nepotřebné promočené věci, všechny v barvě šedé, zápach těžko identifikovatelný: ani špinavá voda, ani zahnívající bahno ani zkažené potraviny. Nový dosud nepoznaný smrad. Na zemi i ve vzduchu.

Do cesty se mi postavil policista

Lidé se ještě vrátit nesměli. Většina zboží byla na ulici i v noci. Policisté byli ostražití. My dvě jsme tuto noc ani ráno vůbec nevyšly. Když všechno z ulic zmizelo, situace se pro nás zlepšila a dalo se zase jít ven.

Sousedka se šla podívat do lékárny za rohem, kde pracovala. Už z venku byla vidět voda a v ní se lehce pohupovaly plátky s léky. Před obchodem byl vymletý chodník směrem do prodejny a bylo jasné, kudy voda proudila. Já jsem dovnitř nešla. Alenka měla od majitelky povolení.

Moje putování ze zóny a zpátky bylo jednoho dne přerušeno. U mého průlezu v plotě stál mohutný policista a za ním jsem uviděla překřížené policejní pásky. "Kam máte namířeno s tím batohem?" zeptal se.

"Domů, jsem rezident," odpověděla jsem. Zkřivil obličej. "Tak mi tady ten batoh vysypte a až to dáte zase zpátky, pokud je to všechno vaše, tak odtud rychle zmizte. A jestli hodláte udělat krok za moje záda, tak uvidíte, co se stane..."

Musela jsem do nekonečné fronty rezidentů na rohu Argentinské ulice. Tiše čekali, až jim bude povoleno navštívit své firmy a byty, aby mohli vyhodit shnilé potraviny a obhlédnout škody.

Zapsali si občanky a na ruku nám zacvakli identifikační pásky z umělé hmoty. Objevila jsem ve frontě pár známých tváří. Znala jsem podrobně na rozdíl od čekajících rezidentů stav domů, obchodů. Za chvilku jsem si mohla otevřít informační kancelář.

Potom nás naložili po deseti do připravených, pendlujících mikrobusů, které zaparkovaly na rohu Osadní ulice. Vlídná policistka se mě ptala, jestli mi bude stačit dvacet minut na obhlídku mého bytu? Rozhodně, ujistila jsem jí. Už mě neviděla.

Praha pod vodou.
Praha pod vodou. | Foto: Michal Patrný

Dodatečně se jí omlouvám, nešlo to jinak.

Dům se začal zabydlovat

Večer jsme s Alenkou doplenily špajzy, poslední nakládané okurky, houbičky od její maminky, kompoty a téměř celý bar.

Situace byla každý den nebezpečnější. Zóna se zúžila až k naší ulici. Ještě se sem nesmělo, ale dům se začínal nenápadně zabydlovat. Byl konec prázdnin a lidé potřebovali domů. V noci se tajně vrátil manželský pár s košíkem štěňat. Po střechách a dvorech se také vrátil manžel mé sousedky, zkontrolovat její péči o chov.

Z hor se vrátila i moje dcera. Bylo riskantní jí předat Sama. Nepustili jí s autem dál než k Výstavišti. Tmou jsem se pak proplížila až k autu s urousaným Samem. Zpátky mě ale už nepustili. V domácím úboru a pantoflích jsem odjela přespat do Dejvic. 

Dostala jsem ovšem výbornou večeři, naložila jsem se do vany plné voňavé pěny a vypůjčila jsem si pár vypraných a vyžehlených věcí na sebe. Musela jsem už do práce, do školy.

Viděla jsem apokalypsu

V září začala fungovat elektřina. Zmizel agregát, kovové zátarasy, policejní hlídky.

Ale sklepy domů byly stále plné promočených, páchnoucích věcí. První obchůdek na hlavní ulici nabízel ovoce, zeleninu, mléko a chleba. Lékárna za rohem měla k dispozici roušky pro ty, kteří se odhodlali uklízet sklep. Zdarma jsme mohli v provizorních stáncích nafasovat gumové rukavice a čisticí prostředky.

V bazaru v Dejvicích jsem koupila kolo. Projela jsem Holešovicemi až k Libeňskému mostu. Pod ním bývala chatová osada, kterou jsem vždycky v létě nostalgicky zpovzdálí pozorovala.

Teď jsem viděla apokalypsu. Jen jedna dřevěná chata stála na svém místě, bytelná klubovna. Ostatní chaty byly buď převrhnuté, nebo vyplavené pobořenými ploty do laguny za osadou. Mezi převrženými a vysypanými kontejnery plavaly odpadky a různé věci z kůlen chat.

Na jedné malé nahnuté chatce stála jiná, mnohem větší, okna se záclonkami i dveře vyvrácené dokořán. Na stole zůstal kdysi červenobílý kostkovaný ubrus a na poličkách se udržely kořenky. Poražené židle, převrácené postele, promočené deky. Všechno mělo stejnou barvu - šedou.

V záhonech mezi spadaným ovocem a odpadky už vyráželo něco svěže zeleného. Nikde nikdo nebyl, kdo by se šel podívat na tu zkázu. Možná to raději odkládali.

Nedá se na to zapomenout

Jen blázen by si myslel, že se dá tohle všechno zapomenout. Bylo to jako klinická smrt, kdy člověk opouští své tělo a sleduje děj z nadhledu.

Mám novou kamarádku, se kterou mě bude po zbytek života spojovat těch pár neuvěřitelných týdnů. Už nic ale nebude jako dřív. 

Jaké jsou vaše povodňové vzpomínky a příběhy? Podělte se s nimi na Facebooku:

 

Právě se děje

před 7 minutami

Armáda vystřídala sedm desítek vojáků v Mali. V čele mise EU zůstává český generál

Česká armáda na misi v Mali vystřídala sedm desítek vojáků, kteří střeží velitelství mise a výcvikovou základnu. Podílí se také na výcviku malijské armády. Nová jednotka v úterý od svých předchůdců převzala operační úkol. Uvedl to mluvčí výcvikové mise EU Jakub Šimíček. Velitelem celé mise Evropské unie i nadále zůstává český generál František Ridzák, svou funkci bude předávat v polovině ledna.

Slavnostní akt předání operačního úkolu mezi 3. a 4. úkolovým uskupením české armády se uskutečnil v úterý. Jednotka, která v Mali působila od května, byla složena především z vojáků 74. mechanizovaného praporu, doplnili je příslušníci 43. výsadkového praporu a dalších útvarů české armády. Nyní je vystřídali vojáci ze 131. dělostřeleckého oddílu z Jinců a specialisté z dalších útvarů.

Česká jednotka má v Mali za úkol chránit samotné velitelství mise v hlavním městě Bamaku, zajišťují také doprovod důležitých osob. Další její část zajišťuje bezpečnost výcvikové základny Koulikoro a chrání její velení. Podílí se také na výcviku. Kromě této jednotky má česká armáda v Mali několik desítek vojáků v čele s Ridzákem, kteří se podílejí na řízení samotné mise. Ridzák je prvním českým vojákem, který spojenecké misi v zahraničí velí.

Zdroj: ČTK
před 52 minutami

Ázerbájdžán převzal od Arménie další oblast na Karabachu

Ázerbájdžán převzal od Arménie kelbadžarský okres, druhý ze tří trojice regionů, k jejichž předání Baku se Jerevan zavázal v dohodě o ukončení bojů v Náhorním Karabachu. Uvedla to agentura AFP s odvoláním na ázerbájdžánské ministerstvo obrany.

Ázerbájdžánská armáda vstoupila do kelbadžarského okresu v noci na středu středoevropského času, kdy na místě bylo již po půlnoci. Stalo se tak poté, co ženisté vyčistili horské silnice na trase vojsk od min.

K předání okresu mělo podle dohody původně dojít už 15. listopadu, Baku však termín prodloužilo o deset dní s odvoláním na humanitární důvody. Uvedené tři okresy obklopují samotný Karabach.

Zdroj: ČTK
Další zprávy