Praha - Národní divadlo je jedním ze symbolů české kultury. Tato instituce ovšem nemá - pro mnohé možná překvapivě - celý svůj rozpočet pokryt z veřejných financí .
Také Národní divadlo hledá soukromé zdroje. Vedle klasických firemních sponzorů se zaměřilo i na mecenáše. Budování mecenášské základny patří k prioritám ředitele Ondřeje Černého.
Jak vy osobně vnímáte kulturu mecenášství v České republice?
Jsem přesvědčen, že se mecenášství začíná v posledních letech probouzet. Zatímco pro devadesátá léta byl spíše typický sponzoring firem a smlouvy o reklamním plnění, v posledních letech se začíná nově definovat mecenášství. A možná se vlastně definuje úplně poprvé.
Poprvé? Vždyť máme z minulosti nějaké příklady…
Návaznost na první republiku, která se někdy připomíná, je dosti zapomenutá. A i když k nám pronikají zahraniční inspirace, tak se například s angloamerickou kulturou srovnávat nemůžeme a modely pro dárcovství, které se přenášejí, nejsou vždy aplikovatelné.
Například v Americe je mecenášství součástí společenského kreditu člověka. V Evropě tomu v takové míře není a v Čechách zatím také ne. I když se situace, jak jsem již řekl, v poslední době mění.
A čemu to přisuzujete?
Tak jednak se kultivuje podnikatelská sféra a ustavují se nepsaná pravidla střední třídy. A také již nejsme ve fázi kapitalismu devadesátých let. Z lidí, kteří mají finanční potenciál, i menší, si však musíme mecenáše vychovat. Většinu lidí to jednoduše nenapadne.
Češi jsou sice solidární z hlediska potřebných jak u charity nebo humanitárních katastrof. Ale moment cíleného mecenášství, které by bylo proaktivní například směrem k podpoře kultury, je nový. A naším úkolem je do komunity mecenášů lákat.
Znáte jistě nejlépe prostředí kulturních organizací. Když tedy usiluje kulturní organizace o přízeň mecenášů, soupeří například se sociálními organizacemi o stejné dárce nebo jde o zcela jiné lidi?
Myslím, že se tyto skupiny částečně překrývají. Kultura často není na prvním místě zájmu dárců a musí se o slovo intenzivně hlásit. I proto, že humanitární projekty či podpora potřebných přitahují lidi zcela přirozeně více.
Nejsou kulturní organizace v získávání dárců o něco pasivnější? V médiích se setkáte téměř každý den s nějakou charitativní sbírkou, ale kulturní projekty a jejich výzvy zde najdete velmi sporadicky.
Možná to tak částečně je, ale oslovování dárců u kulturních projektů není vůbec jednoduché. Dobře pojmenovat, proč potřebujeme mecenáše, když řada projektů je z určité míry financována z veřejných zdrojů, je poměrně složitější. Ale máte pravdu, že myšlení klasických charitativních organizací je jiné.
Navíc si za ta léta získaly silné know-how v hledání dárců. A v kultuře tomu tak není. V kultuře navíc panuje názor, že se spíše lidé zamýšlejí, jak dobře investovat těch málo peněz, co máme. A už nepřemýšlejí příliš o rozvoji a neinvestují lidské zdroje do činností, které by jim další zdroje sehnaly. Navíc, ani lidí, co by tyto schopnosti měli, těch mnoho není.
A není to tedy trochu tak, že kulturní projekty svým způsobem zkazily veřejné peníze? Přeci jenom řada charitativních organizací vzešla z určitého entuziasmu a teprve poté získaly nějaké dotace?
Z jednoho pohledu tomu tak může být. Na druhé straně dělat uměleckou neziskovou činnosti bez veřejných peněz je prakticky nemožné.
Jaká je pozice Národního divadla, které řídíte a jak se vám daří mecenáše získávat?
Pozice Národního divadla je v tomto ohledu velice specifická. Máme silný brand i unikátní postavení. Naše cílová skupina je velmi široká, a to jak u diváků, tak v nejširší veřejnosti. Každý ví, co je Národní divadlo a stále má, i přes názory některých škarohlídů, v sobě silný potenciál národní identity. Tedy hodnotu i nad rámec své umělecké činnosti. To je, podle mého názoru, právě prostor pro mecenáše, který může mecenáše motivovat, a se kterým se mohou identifikovat.
A nebojujete někdy s tím, že u těchto, jak říkáte silných brandů, si lidé mohou myslet, že další peníze nepotřebujete?
Samozřejmě. To je odvěký problém Národního divadla, všichni mají pocit, že máme peněz dost. V poslední době tomu tak skutečně není, a dotace z státního rozpočtu se snížily, tak se daří lépe vysvětlovat, že určité potřeby máme.
A jaké soukromé peníze se vám daří získávat?
Již v devadesátých letech se podařilo Národnímu divadlu získat silnou sponzorskou základnu a i v určitých modifikacích si jí udržet.
Ale získat prostředky od mecenášů bývá trochu jiné, ne?
To jistě. Již při mém nástupu před čtyřmi lety zde existoval mecenášský klub Triga, což byl dobrý základ. Byl však velice elitně orientován a měl spíše společenský než ryze mecenášský účel. My jsme však chtěli pozvednout mecenáškou kulturu, která by byla více orientovaná na rozvoj a podporu divadla a tuším, že před více než rokem jsme založili nový Mecenášský klub. Ten je, po dlouhých diskusích, součástí Národního divadla.
Máte v klubu spíše velké dárce či ty drobnější?
Hlavním cílem bylo oslovit veškeré vrstvy podporovatelů. Od drobných až po velké přispěvatele. Snažíme se, aby klub fungoval jako komunita lidí, kteří mají rádi divadlo, balet nebo operu a kteří mají chuť se setkávat. A to napříč společenskými vrstvami.
A může se vůbec klub v tak velké instituci, jako je Národní divadlo prosadit?
Od začátku jsme chtěli dát mecenášům vliv na rozhodování, kam vybrané peníze půjdou. Funguje Výbor mecenášského klubu a každý stupeň dárců musí mít ve výboru zastoupení.
O čem ten výbor rozhoduje?
To je důležité. Součásti výboru jsou i zástupci uměleckých souborů ND. My předkládáme výboru návrhy a on rozhodne, kam peníze nasměrovat. A to i proto, aby bylo jasné, na co byly peníze použity. Nechceme, aby to vypadalo, že peníze pohltil velký kolos ND, a to i přes to, že se, ve srovnání s celkovým rozpočtem divadla, nejedná o velké prostředky.
Tento materiál vznikl v rámci společného projektu Aktuálně.cz a CSR fórum - webového magazínu Byznys a společnost.
Sekce chce informovat o světě firem, neziskových organizací, trendech v CSR a společenské odpovědnosti vůbec.
