Praha - Nepraktické tříkoruny, kterou komunisté přinesli do Československa při měnové reformě v roce 1953, se lidé zbavili díky tomu, že se v Praze otevřelo metro.
Vstup měl totiž tehdy stát dvě koruny, takže vláda téměř po dvaceti letech souhlasila, aby byla tříkoruna nahrazena dvoukorunou, říká Jaroslav Moravec z České národní banky v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Ten vznikl jako součást seriálu k výročí měnové reformy v roce 1953.
V době měnové reformy mělo platidlo v hodnotě 3 Kčs formu státovky (stejně jako 1 Kčs nebo 5 Kčs). Všechny tyto tři hodnoty pak byly v šedesátých letech nahrazené mincemi.
Kromě toho odborník z ČNB popsal, za jakých podmínek se nové bankovky a státovky v Moskvě před šedesáti lety vyráběly. "Výtvarníkům do toho nikdo moc nemluvil, protože prostě nebyl čas," tvrdí.
Aktuálně.cz: Po měnové reformě se nově objevily tříkoruny a pětadvacetikoruny. Obě tyto státovky označují autoři knih o reformě za problematické. Z jakého důvodu?
Jaroslav Moravec: Nešikovné hodnoty, špatně se to počítalo, problémy při vracení. Dřív byly do pětikoruny dvě dvoukoruny a koruna, a teď najednou tříkoruna a dvě jednokoruny. Obyvatelstvo na ně nebylo zvyklé, takže byly tyto peníze nepopulární. Že by vyloženě byly odmítány, to určitě ne, Státní banka ale měla poměrně velkou snahu se jich zbavit. Na začátku to přitom nebylo možné, protože ministerstvo financí zakázalo změnu hodnot i symboliky.
A.cz: Kdy se to centrální bance podařilo?
Ke zlomu došlo až na konci šedesátých let. Tenkrát posloužilo pražské metro, které se otevíralo v roce 1974. Jednalo se totiž o ceně jízdného a to mělo činit dvě koruny. Protože byly turnikety a cesta metrem měla stát dvě koruny, tak se prosadilo, aby existovala dvoukoruna. Nakonec to bylo za korunu, ale celé přípravy posloužily k tomu, že tříkorunu nahradila dvoukoruna. Pětadvacetikoruna byla v roce 1970 nahrazena dvacetikorunou.
A.cz: Platilo se u nás s těmito penězi někdy v minulosti?
Nominál tři, ovšem nebyla to tehdy ještě koruna, jsme měli naposledy do roku 1857, v době, kdy platila šedesátinová soustava, to znamená, že tehdejší peněžní jednotka - zlatý - neobsahovala sto krejcarů, ale šedesát. Bankovka v hodnotě 25 korun u nás existovala v roce 1918, ale po velmi krátkou dobu, do března 1919.
A.cz: Z jakého důvodu se tedy uvedené státovky v Československu objevily?
Tyto peníze nám, dalo by se říci, vnutila sovětská strana, protože oni s nimi platili. Není ale přesně známé, zda by českoslovenští představitelé požadovali nějakou tradiční soustavu a sovětští poradci jim vyloženě nařídili tyto hodnoty, nebo ti odborníci prostě odjeli do Moskvy a třeba si ani neuvědomili, že to bude problém.
Peníze vypadaly orientálně
A.cz: Nové peníze navrhovali například Sergej Akimovič Pomanskij, Jurij Ivanovič Sokolov nebo Ivan Ivanovič Dubasov. Víte o těchto autorech něco?
Jsou to designéři moskevské tiskárny Goznak. Papírová platidla se totiž tvořila podle dvou základních principů. Buď je dělali výtvarní umělci na základě soutěží, nebo ateliéry tiskáren - tam, kde se soutěž z nějakého důvodu nekonala, třeba proto, že byla příprava utajená, nebo bylo příliš málo času. Jinak z těch autorů, na které se ptáte, je jednoznačně nejvýznamnější Dubasov, podílel se na tvorbě téměř všech sovětských bankovek, ale třeba i řady poštovních známek, vyznamenání, odznaků.
A.cz: V padesátých letech ale tato jména známá nebyla, protože nejsou na bankovkách uvedení.
Myslím si, že tehdejší československé zastoupení, které provedení reformy vyjednávalo, si tuto informaci jednoduše nevyžádalo. Pravděpodobně je nenapadlo se na to zeptat, protože ani nebyli praktici peněžního oběhu, takže jim tyto otázky zřejmě nepřipadaly podstatné.
A.cz: Jak hodnotíte kvalitu nových poreformních peněz?
Myslím si, že se nedá říct "ony jsou špatné", výtvarně ale byly samozřejmě udělané trochu odlišně, než jsme v našem prostředí byli zvyklí. To znamená jiné typy písma, ornamentů, trochu východnější styl, možná není úplně od věci slovo orientální. Kdybyste se podívala na peníze, které během čtyřicátých let vznikly pro Maďarsko nebo Polsko, tak byste poznala, že mají podobný design.
A.cz: Kdo o podobě československých peněz rozhodl? Ministerstvo financí?
Byla stanovená nějaká základní symbolika, které se autoři museli držet. V rámci toho měli pochopitelně možnost být kreativní, v průběhu tvorby nikdo z československé strany nebyl v tiskárně, aby výrobu sledoval. Výtvarníkům do toho nikdo moc nemluvil, protože prostě nebyl čas. Takto je to ovšem i u tvorby peněz, které vznikají za standardnějších podmínek, včetně současných bankovek, které u nás dělal Oldřich Kulhánek. Někde bylo řečené poměrně natvrdo, jaká osobnost tam bude, jinde znělo zadání "má se zobrazit motiv vzdělanosti".
O Gottwaldovi na penězích se jen mluvilo
A.cz: Co tedy na penězích z roku 1953 mělo být?
Třeba na stokoruně spojenectví dělnictva a rolnictva, což ztvárnili dvěma mužskými postavami - k nim se většinou přidávaly příslušné symboly, to znamená ozubené kolo, kladivo nebo klíč u dělníka, u rolníka velmi často snop obilí nebo jiných zemědělských plodin. Co se týká míst, tak Tábor jako jádro husitského hnutí a slovenská Banská Bystrica jako centrum Slovenského národního povstání.
A.cz: Na jedné bankovce se údajně překreslovaly obláčky, aby vypadaly méně temně. Je tomu tak?
Ano, ale nevztahuje se to k emisi, která souvisí s reformou, ale až v té následné, která byla připravována koncem padesátých let. Autor bankovky František Heřman na rubové straně ztvárnil panorama Prahy s Karlovým mostem a Hradčany a ministr financí Július Ďuriš po zhlédnutí návrhu prohlásil, že ta oblaka nad Prahou jsou ponurá, a doslova požádal, že mají být změněna tak, aby dělala dojem hrajících si veselých beránků. Je to výrok, který se potom stal v centrální bance legendou a byl dáván za příklad amatérského zasahování do výtvarné podoby platidel.
A.cz: Na bankovkách, které se chystaly několik let před reformou, měl být portrét Klementa Gottwalda. Dostal se na peníze vyrobené v Sovětském svazu?
Na tuto emisi nebyl předepsán, nicméně archivní materiály dokládají, že se velmi vážně uvažovalo o tom, že by byl minimálně na stokoruně, případně na všech nominálních hodnotách. Je ale možné, není to tedy úplně přesně doloženo, že to byl přímo on, kdo zabránil, aby byl na penězích zobrazen.
A.cz: Z jakého důvodu se tehdy vlastně ještě peníze dělily na bankovky a státovky?
V době, o které se bavíme, už bylo rozdělení čistě technikální. Centrální banka byla státní institucí, takže o tom, že by bankovky byly kryté pokladem banky a státovky státním bohatstvím, nemůžeme mluvit. U nás se používaly od vzniku Československa v roce 1919, zprvu státovky, pak bankovky, potom existovalo obojí vedle sebe. Ustálilo se přitom, že státovky měly většinou nižší nominální hodnoty - zprvu do desetikoruny, pak do padesátikoruny, pak do stovky. Když se v šedesátých letech zjistilo, že dělení nemá smysl, vláda rozhodla s vydáváním státovek nepokračovat. Poslední byly staženy z oběhu v roce 1972.
