Typická česká domácnost platí za elektrickou energii méně než obyvatelé jiných zemí s výjimkou Maďarů a Bulharů. Podnikatelé a malé firmy platí pátou nejnižší částku mezi 28 státy Evropské unie. Aspoň to tedy tvrdí evropský statistický úřad Eurostat.
Týdeník Ekonom tato čísla rozklíčoval. Jsou sice pravdivá, ovšem zdaleka neplatí pro celé spektrum odběratelů elektřiny. V případě domácností s nízkou spotřebou i těžkého průmyslu se naopak Česko ocitá vysoko nad unijním průměrem.
Eurostat uvádí modelový příklad domácnosti s roční spotřebou 3,5 megawatthodiny elektrické energie ročně. Zde se v žebříčku sestaveném podle nejnižších cen před Česko dostávají pouze země, kde výši plateb za energie uměle stlačila vládnoucí politická reprezentace.
Důvodů nízkých tuzemských cen pro domácnosti je více - příznivé nastavení plateb za sítě u vyšších spotřeb i silná konkurence na trhu. O zákazníky se přetahuje pět desítek různých dodavatelů. Jejich soupeření vede k cenové válce, z níž mají prospěch spotřebitelé.
Nadprůměrně drahá
České domácnosti s nízkou spotřebou elektřiny (přibližně do 2,5 megawatthodiny ročně) ale v unijním žebříčku zůstávají nad průměrem. Jejich zatížení platbami za rozvodné sítě je v rámci Evropské unie extrémně vysoké. V šestnácti zemích Evropské unie platí tyto domácnosti za elektřinu méně, ve zbylých jedenácti více než v Česku.
V nevýhodné pozici se ocitají také největší spotřebitelé - ocelárny, ropné rafinerie, cementárny či třeba železniční dopravci. "Čím vyšší je spotřeba, tím je v České republice cena méně výhodná v porovnání se zahraničím," vysvětluje tajemník Sdružení velkých spotřebitelů energie Luděk Piskač.
Svoje tvrzení dokládá čísly z konce loňského roku, ty letošní zatím sdružení nemá k dispozici. Podnik se spotřebou od 2 do 20 milionů kilowatthodin ročně, typicky třeba výrobce autodílů či potravin, platil za elektřinu o něco málo méně, než je unijní průměr. V případě spotřeby od 20 do 70 milionů kilowatthodin se cena pro tuzemský podnik už dostává nad průměr.
Skutečný problém nastane u společností se spotřebou od 70 milionů kilowatthodin výše. Tady již český podnik – typicky třeba sklárna, slévárna nebo chemička – platí o 16 procent více, než je v Evropě obvyklé. A ve srovnání s konkurenty z Francie, Belgie či Polska platí o 30 až 40 procent navíc.
O třetinu nižší zisk
V případě největších spotřebitelů se již jedná o stamilionové částky. Třeba holding Unipetrol ročně na příspěvku na podporované zdroje energie uhradí okolo 700 milionů korun.
České podniky totiž platí za obnovitelné a další zvýhodněné zdroje "zelenou daň" ve výši 495 korun za megawatthodinu - bez ohledu na výši spotřeby. Velké podniky v Německu či Francii přispívají na zelené energie jen symbolickou částkou. Zbytek hradí zpravidla maloodběratelé formou křížových dotací. Největší spotřebitelé v jiných zemích navíc těží ze skryté státní podpory ve formě snížených plateb za přenosovou síť.
Podle propočtu Sdružení velkých spotřebitelů energie by tuzemské ocelárny, chemičky a sklárny mohly mít až o třetinu vyšší čistý zisk, pokud by nemusely přispívat na dotování zelených energií. Nejdrtivější dopad mají tyto platby na papírny. Vedení JIP Papíren z jihočeského Větřní odůvodnilo ukončení výroby loni v květnu právě vysokou cenou elektřiny.
Kdo může za to, že příští rok v Česku výrazněji neklesnou ceny energií, ačkoliv jinak by měly zlevnit nejméně o osm procent? Jak pro Česko dopadá porovnání cen plynu? A jaké změny čekají povinné platby za obnovitelné zdroje? Čtěte podrobněji v aktuálním vydání týdeníku Ekonom.
Týdeník Ekonom je k dostání na obvyklých místech. Lze si jej přečíst také na internetu, na iPadu a iPhonu, tabletu Samsung a dalších zařízeních se systémem Android.
