Dvanáct náprav, 28 metrů na délku a nosnost 150 tun jsou jen některé z nevídaných technických charakteristik automobilu MAZ 7907. Cesta k tomuto extrémnímu automobilu začala na počátku 80. let, kdy se Sověti rozhodli, že potřebují mobilní odpalovací zařízení pro mezikontinentální balistickou raketu. Projekt dostal jméno Celina a onen automobil měla vyrobit divize dnes běloruské společnosti MAZ (Minský automobilový závod). Výsledek intenzivního a přísně tajného vývoje vyjel poprvé v červnu 1983 a dostal jméno MAZ 7904.
Vzhledem k tomu, že šlo o vojenský projekt, a strach z toho, že by "nepřátelská strana" - tedy Američané - mohla novou zbraň zachytit, testoval se těžký nákladní automobil výhradně v noci a za přísného armádního dohledu. Ostatně řada informací o projektu Celina i pozdějším Celina-2 byla až donedávna zahalena tajemstvím. MAZ 7904 byl každopádně extrémním strojem. Aby uvezl celý odpalovací systém, měl nosnost 220 tun a pohotovostní hmotnost kolem 140 tun.
Auto mělo dohromady šest náprav, Rusové pak píšou o tom, že jedno kolo mělo průměr skoro tři metry. Že šlo o skutečně obrovský automobil, prozrazuje i délka přes 32 metrů. Aby se však dalo s autem dobře manévrovat, první, druhá, pátá a šestá náprava byla řiditelná. Průměr otáčení tak byl 50 metrů.
O pohon se staraly dva naftové agregáty s celkovým výkonem kolem 1365 kW, hlavní přeplňovaný naftový dvanáctiválec původem z lodního průmyslu měl hned 1119 kW. Umístěný byl vpředu mezi dvěma sklolaminátovými jednomístnými kabinami a spojený byl se dvěma čtyřstupňovými převodovkami. Druhý naftový osmiválec byl využíván k pohonu vodních pump, elektrických generátorů a dalších prvků pohonu. Síla byla mimochodem přenášena na všech dvanáct kol.
První fáze testování skončila na přelomu let 1983 a 1984, následně byl MAZ 7904 v rozloženém stavu dopraven na kosmodrom Bajkonur v Kazachstánu, kde byl znovu složen a dále testován. Ukázalo se však, že i přes extrémní papírové hodnoty nákladní vůz nesplňoval původní předpoklady, především se jako problematické ukázaly jízdní vlastnosti v terénu. Navíc byl celý projekt Celina brzy přehodnocen a jeho vývoj zastaven. Ne že by se Sověti vzdali mezikontinentálních střel, ale došlo k zahájení projektu Celina-2.
MAZ 7904 byl tedy jako nepotřebný odstaven a víceméně se na něj zapomnělo. Pokud lze věřit informacím v ruských médiích, byl automobil v roce 2010 sešrotován.
V rámci projektu Celina-2 vyvíjel MAZ souběžně hned dva automobily vhodné pro odpalování nových střel RT-23 UTTCh, které měly dolet údajně až 10 tisíc kilometrů. Méně extrémní osminápravový typ dostal označení 7906 a vycházel z předchozího typu 7904. Jeho vývoj začal v roce 1983, v červnu 1984 pak opět za bezpečnostních utajení vyjel první z údajně dvou prototypů. Oproti předchozímu typu může bystré oko rozpoznat celou řadu změn.
Kola měla menší průměr a auto bylo celkově kompaktnější a lehčí. Samozřejmě je řeč v mezích podobných strojů, protože MAZ 7906 měl i tak na délku přes 26 metrů a na šířku 4,85 metru, jeho pohotovostní hmotnost pak přesáhla 68 tun a nosnost byla 150 tun. Jako hlavní pohonná jednotka byl opět 1119kW lodní turbodiesel umístěný mezi dvěma kabinami vpředu. Ani MAZ 7906 ale armádě nakonec nevyhovoval a zůstalo jen u dvou vyrobených prototypů. Jejich osud je neznámý.
Nejznámějším nosičem rakety v rámci programu Celina-2 byl již v úvodu zmiňovaný MAZ 7907. Jeho vývoj probíhal souběžně s typem 7906, oba automobily jsou ale navzájem velmi odlišné. Především 7907 je dvanáctinápravové monstrum, které poprvé vyjelo v březnu 1985 (později v témže roce byl postaven ještě druhý prototyp). Složené je navíc ze dvou šestinápravových podvozků spojených k sobě. Jinak by hrozilo, že se zkrátka rozpůlí.
Celková délka přesáhla 28 metrů, šířka stroje byla necelých 4,7 metru. I přes obrovské rozměry byl průměr otáčení "jen" 27 metrů, a to díky prvním a posledním čtyřem řiditelným nápravám. Nosnost byla 150 tun, pohotovostní hmotnost byla necelých 66 tun.
Do jisté míry unikátní byl pohon nevšedního nákladního automobilu. O ten se starala plynová turbína z tanku o výkonu 932 kW, umístěná vpředu pod třímístnou kabinou. Přední převis měl mimochodem přes 5,6 metru. Zpátky však k pohonu, protože turbína nepoháněla přímo kola, ale generátor elektrické energie. A ten pak napájel 24 elektromotorů - v každém kole byl jeden s výkonem 30 kW. Pohon 24×24 je dodnes unikátní a podle všeho jde o jediný vyrobený automobil, který jím kdy disponoval.
Jak už bylo zmíněno, automobily MAZ 7906 a 7907 byly testovány a vyvíjeny souběžně, typ 7907 se ale nakonec ukázal jako výrazně vhodnější. Například kvůli nižšímu zatížení jednotlivých náprav (stále však bylo vysoké), což působilo problémy u 7094 i 7906. Také se jednodušeji ovládal, měl lépe vyhovující pohonné ústrojí nebo vyšší spolehlivost. Na druhu stranu byl ze všech tří prototypů nejpomalejší, maximálně dokázal vyvinout rychlost 25 km/h, jakkoliv rozdíly v řádu dvou, respektive pěti kilometrů u podobného typu automobilu nejsou kdovíjak velké. Pořád také nemělo auto dobré jízdní vlastnosti v terénu.
Jakkoliv však byly opět přísně utajované testy, při nichž údajně 7907 najela do září 1987 na dva tisíce kilometrů, v porovnání se 7906 úspěšné, nakonec si armáda nevybrala ani tento typ. Na podzim roku 1987 už totiž dávno ve vedení Sovětského svazu seděl Michail Gorbačov, probíhala perestrojka, v níž se podobné mimořádně nákladné projekty nenosily, a vztahy mezi Sovětským svazem a Spojenými státy se postupně začaly uvolňovat. Celý projekt Celina-2 byl tak rázem zbytečný.
Vývoj série tří extrémních automobilů schopných převážet mezikontinentální rakety tak MAZ ukončil (nicméně úplně tento program neopustil), kvůli utajení však byla vozidla pečlivě schována v areálu automobilky a málokdo o jejich existenci věděl. Mohlo by se zdát, že tady příběh automobilu MAZ 7907 končí, ale není tomu tak. Ruská média se totiž shodují, že se v létě 1996 dočkalo jediného ostrého nasazení: použito bylo na přepravu 40metrové lodi o hmotnosti 88 tun. Jedna běloruská společnost ji totiž potřebovala přepravit od řeky Berezina do letoviska u jezera Narač.
Po vodě to nešlo, přímé spojení mezi oběma místy neexistovalo, loď se tak musela na místo určení vzdálené přes 200 km dopravit po souši. Najít vhodný stroj na její přepravu nebylo snadné, nicméně někdo si vzpomněl, že MAZ kdysi vyrobil auto s nosností až 150 tun. Jak přesně k zapůjčení stroje došlo, Rusové neinformují, ale jisté je, že v červenci 1996 se auto i s nákladem vydalo na cestu. Nejvyšší rychlost byla kolem pěti až deseti kilometrů v hodině, později se tempo povedlo zvýšit na 20 km/h, i tak ale cesta zabrala asi čtyři dny. V doprovodném konvoji proto jel třeba i vůz s obytnou nástavbou.
MAZ 7907 nakonec bezpečně dorazil na místo určení, řidič s ním dokonce vjel přímo do jezera, aby bylo možné loď spustit na hladinu. To se však ukázalo jako osudové, při cestě zpátky se totiž auto porouchalo a zpátky do Minsku muselo být odtaženo.
Na rozdíl od 7904 ale 7907 existuje dodnes. Byť už pravděpodobně jen v jediném exempláři, druhý vyrobený totiž posloužil jako dárce dílů. Jak je vidět i v galerii, v roce 2019 bylo auto vystaveno na dni otevřených dveří ve firmě MZKT, zaměřující se právě na podobné extrémní stroje, včetně moderních nákladních automobilů pro převoz mezikontinentálních raket. Ta byla do roku 1991 součástí společnosti MAZ, při reorganizaci sovětského průmyslu se ale osamostatnila a funguje dodnes.
