Nedávno jste se vrátil z Pyrenejí, jaké to tam bylo?
Výborné jako vždy, ale značně náročné. Chce to mít samotářskou a dobrodružnou povahu. Dojel jsem až do středu Kastilie. Problém však byl, že jsem zároveň musel pracovat na knize, ale nevzal jsem si notebook, takže jsem musel chodit po knihovnách. Řada z nich byla kvůli siestě zavřená, některé pustí člověka na počítač jen na jednu hodinu. Ale aspoň jsem poznal španělské knihovny.
A jel jste autem?
Jezdím Renaultem Thalia, ve kterém i spím, a to takzvaně na divoko, to znamená, že nechodím do kempinků. Někde v horách si najdu vhodné místo, sám si vařím. V mém věku už mi trochu vadí ty dlouhé "štreky", které člověk musí překonat, než se dostane do nějakých zajímavých oblastí, jinak mi to ale strašně vyhovuje. Mně se v autě spí dokonce tak výborně, že si pak nemůžu zvyknout na spaní doma v posteli, když se po dvou a půl měsících vrátím.
Ono to nebylo poprvé, co jste sám vyrazil na konci léta na cesty. Kolik let už takhle jezdíte?
Pětkrát jsem byl takhle na Balkáně, teď dvakrát na jihozápadě Evropy. Mnoho let jsem pořádal zájezdy pro české cestovatele do mimoevropských zemí. Evropu jsem odkládal na pozdější dobu, na stará kolena.
Před třiceti lety jste projel svět s partou dobrodruhů v Tatře 815, tehdy vás cestování tak chytlo?
To jsem měl odmala. Cestoval jsem, jak to šlo. Nejdřív jen do NDR nebo do Polska, ale v 60. letech už jsem cestoval hodně, a když jsme vyráželi na cestu kolem světa, tak už jsem měl procestovaných zhruba 70 zemí, včetně těch v Asii a Spojených státech. Takových lidí tehdy moc nebylo, i proto jsem se dostal na expedici Tatra kolem světa. A důležité byly také jazyky.
Jaké zvládáte?
Sice jsem na univerzitě studoval jadernou fyziku, ale stačil jsem se přitom věnovat němčině, angličtině, ruštině, francouzštině a španělštině. Byl to koníček.
Stanislav Synek
Vystudovaný jaderný fyzik, překladatel, tlumočník, který mluví pěti světovými jazyky. Poslední žijící účastník celé expedice Tatra kolem světa. V životě navštívil 165 zemí světa. Vydává knihu Tatra kolem světa: 60 let cestovatelských zkušeností. Křest je naplánovaný na 14. listopadu v prostorách Národní technické knihovny v Praze. Synkova prvního cestopisu z cesty kolem světa se prodalo přes 70 tisíc výtisků. Pořád ho baví spát v autě a poznávat. Příští rok oslaví 83. narozeniny.
Hodily se nakonec všechny…
Někde ale nestačily, třeba v Číně. To snad byla jediná země, kde jsme se nemohli s tatrovkou pohybovat sami autem a dali nám doprovod. Jelo s námi jedno auto s průvodcem, a to z Pekingu až na hranice Pákistánu. A pak v každé čínské provincii ještě přibylo další auto, takže jsme vždy měli s sebou dvě doprovodná vozidla. I pekingští průvodci ale měli často problém se v některých oblastech domluvit, neznali dialekt.
Vy jste do Číny dorazili zrovna v době největších studentských nepokojů na jaře 1989. Jaká byla atmosféra v ulicích velkých měst?
Když jsme přijeli, ještě se nic nedělo. Byli jsme v Pekingu možná víc než měsíc, vyřizovaly se tam formality. Úplně jasně si pamatuji, jak po ulici šla skupina nějakých studentů, byly jich desítky. Kolemjdoucí jen zírali. Asi tak, jako když jsme my přijeli na čínský venkov a lidi zírali na tatrovku. A tohle se stupňovalo, za pár dní už v ulicích byly tisíce lidí a pak na náměstí Nebeského klidu tehdy snad až dva miliony.
Na to také pamatujete?
To už jsme tam nebyli. Ale v jiném čínském městě nám chtěli auto zabavit a vytvořit z něj součást barikády. Naši průvodci jim to rozmluvili.
Dotek smrti v Pákistánu
Byly revoluční události v Číně tím nejsilnějším zážitkem z cesty kolem světa?
Tam byly tři klíčové momenty. Kromě Číny naše zatčení a pobyt ve vězení v Guatemale. A smrt kolegy Františka Jeniše při sjíždění řeky v Pákistánu.
Začněme Guatemalou. Vaše zadržení tehdy spustilo poměrně velký diplomatický skandál. Za špiony vás měli už v USA, v Guatemale ale vzalo armádní komando situaci do vlastních rukou. Skončili jste ve vězení, museli jste mít ohromný strach, co se bude dít dál?
My jsme to v tu dobu nevnímali. Řešíte, jestli dostanete najíst, kde budete spát, kde je auto. A ne to, jestli vás zavřou jako špiony. I když jsme jimi vůbec nebyli, ale to se dá strašně snadno nastražit. Přestože nás pak zprostili viny, tak samozvaný vládce Guatemaly jako Galileo prohlásil: A přece byli špioni. Ale zase byl tak velkorysý, že se nesnížil k tomu, aby si vymýšlel nějaké falešné důkazy.
Tatra kolem světa
Tatra kolem světa
Expedice odstartovala v březnu 1987, vrátila se po sametové revoluci. Účastnili se jí kameraman Jiří Stöhr, tlumočník Stanislav Synek, novinář Petr Bárta, pilot František Jeniš, a částečně řidiči Dalibor Petr a Karel Valchař, v Číně se připojil Aleš Novák z Tatry. Kopřivnický speciál Tatra 815 GTC vezl mimo jiné rogalo, ze kterého vznikly úchvatné záběry ze všech koutů světa. Výprava byla na cestě přes tři roky, natočené snímky se nikdy nedostaly do televize.
Tohle bylo drama, ale s dobrým koncem. Návštěva Pákistánu bohužel skončila tragicky. Zastavili jste u řeky, že se svezete na raftu…
Tehdy jsem si o tom zapsal asi půl stránky, ale teď jsem se rozepsal podrobně.
Můžete to rozvést?
Vidíte to místo v autě, kde ten dotyčný sedával. A najednou tam nikdo není. A teď si to uvědomíte… Byl to velice silný zážitek. V tom člunu nás jelo víc, já stačil vystoupit, to mi zachránilo život. O tom jsem naprosto přesvědčený. Kdybych pokračoval, tak jsem tam určitě zemřel. Když došlo k té nehodě, tak už v člunu byli jen dva: Jeniš a Novák. A to byli opravdu zdatní sportovci. Jeniš zahynul a Novák se zachránil čirou náhodou. Byl zbědovaný a potlučený, když jsme ho nakonec vytáhli.
To muselo být náročné…
Ta řeka nebyla nijak nápadně nebezpečná. Mysleli jsme si, že když se někdo zvrhne, tak je to jak na Vltavě. Namočí se, no to je toho. Našli jsme Nováka a říkali jsme si, kde je asi Jeniš, ten se přece nemohl utopit, vždyť je to závodní plavec. Policisté hned zorganizovali pátrací čety, podél řeky vyslali auto s dobrovolníky. My sami jsme také pátrali. Dva šli hledat podél řeky pěšky a já jsem s řidičem jel po silnici, která se šplhala vysoko nad řeku.
Jeli jsme deset dvacet kilometrů a viděli jsme ji pod sebou jako na dlani. Člun, veliký, křiklavě žlutý, by byl jasně vidět, i když voda byla kalná, však je to rozpuštěný sníh z ledovců, pět centimetrů pod hladinu už nevidíte. Když jsme se vraceli, říkali jsme si, že Jeniše určitě našli ostatní. Viděli jsme, jak Stöhr a Bárta jdou proti nám, a nemuseli ani nic říkat, abychom pochopili, že se ptají: Máte ho? A jak tohle uvidíte, tak ve vás něco hrkne. Do té doby se nic nedělo, drobná nehoda. A v ten moment na vás sáhne smrt. To je síla, že jo?
Konec Jakeše v Malawi
Když na Národní třídě "červené barety" násilně potlačily studentské demonstrace 17. listopadu 1989, byli jste v Africe. Dostaly se k vám tehdy o tom nějaké zprávy?
My jsme byli úplně mimo, nežili jsme tím. Informace na cestách jsme získávali z tamějšího tisku, kde se tím vůbec nezabývali. Evropa je nezajímala. Ke zlomu došlo v Malawi, při přechodu hranic, kde jsme byli zcela důkladně prohledáni. Pamatuji si, jak nás po jednom brali do takové chýše, vysvlékli mě do spodního prádla a z vedlejší místnosti jsem velice špatně - ale přece jen - slyšel rozhlas. Vyrozuměl jsem, že Jakeš odstoupil. A to byl pro nás rozhodující okamžik, moment převratu. Ne demonstrace, ale tohle.
Půl roku po revoluci jste byli zpátky v Československu. Vraceli jste se po třech letech a přivítání nebylo úplně vřelé. Spousta lidí vám nemohla odpustit, že jste vyrazili do světa už za socialismu. Československá televize tehdy ani neodvysílala natočené a sestříhané dva celovečerní filmy kameramana Jiřího Stöhra. Cítili jste křivdu?
Člověk má hlavně radost, že už to má za sebou. To přijetí bylo méně okázalé a výrazné, než kdyby nedošlo k listopadu 1989, ale nevadilo mi to.
Teď po 30 letech je o expedici hodně slyšet, i kvůli tomu, že ve vašich stopách se příští rok vydají cestovatelé Marek Havlíček a Petr Holeček s expedicí Tatra kolem světa 2. Spolu s Martinem Zikmundem, který spravuje stránky TatraKolemSvěta.cz, vám pomáhali s vydáním knížky, která na vaši výpravu z přelomu 80. a 90. let vzpomíná. Těší vás, že je konečně venku?
Plán byl vydat knihu o celé expedici. Už v roce 1989, když jsme ještě byli na cestě, vyšla má první knížka o cestě po Evropě a Severní Americe. Chtěli jsme ji přetisknout a vydat znovu v původním znění, k tomu s dodatky připojit druhou část z roku 1990, která pokrývá zbytek cesty po Jižní Americe a Austrálii, aby to mělo nějakou dokumentární cenu. S tím jsme ale u nakladatele nepochodili, přišlo mu to příliš rozsáhlé, že by se to nečetlo. Tak jsme vymysleli, že vydáme jen druhý díl v původním znění s dodatky a přidáme shrnutí první části, včetně třeba detailního itineráře z expedice, který nikde jinde nevyšel.
Máte v knize oblíbenou pasáž?
Celá jedna kapitola je tam věnovaná tomu, když se člověk někde ocitne po dvou, třech nebo čtyřiceti letech a je to tam úplně změněné. A řeknu vám jednu kuriozitu: já jsem to naše auto viděl letos skoro po 30 letech, v muzeu v Kopřivnici. Říkal jsem si, jak je sakra obrovské. Teď když se koukám do deníků, tak se divím: Tohle jsme všechno viděli? Tam jsme všude byli?
A kdy zase někam vyrazíte?
To až koncem léta. Samozřejmě je to riziko, zvlášť v mém věku. Říkám si ale, že bojovník zahyne na bojišti, ne doma v posteli. A stejné to má i cestovatel.
