Praha - Ve věku 78 let zemřel dnes časně ráno režisér, scenárista a herec Ladislav Smoljak.
Potvrdil to jeho syn David Smoljak i manažer divadla Járy Cimrmana Václav Kotek.
Smoljak byl se Zdeňkem Svěrákem zakladatelem tohoto divadla, pro něž společně napsali dkoro dvě desítky divadelních her. Byli také autory několika celovečerních filmů.
Smoljak zemřel po dlouhé nemoci ve tři hodiny ráno v kladenské nemocnici. "Bojoval statečně," řekl Kotek. Svěrák řekl ČRo-Radiožurnálu, že i přes velké bolesti Smoljak do poslední chvíle vystupoval v divadle, naposled na konci května ve hře České nebe.
Svěráka se Smoljakem pojilo dlouholeté přátelství a umělecká spolupráce. Koncem šedesátých let spolu s Jiřím Šebánkem a jazzmanem Karlem Velebným stáli u zrodu fiktivní postavy zneuznaného českého génia Járy Cimrmana.
Postavu zapomínaného, ale nezapomenutelného polyhistora přenesl vystudovaný učitel matematiky a fyziky Smoljak v roce 1982 i na filmové plátno v komedii Jára Cimrman, ležící, spící. Další hra dvojice Smoljak-Svěrák se stala námětem snímku Rozpuštěný a vypuštěný.
"Je to jen pár hodin, co Láďa zemřel. Člověk si ještě ani neuvědomí, jaká ta ztráta je, ale vím, že veliká," řekl ČTK Svěrák. "Sice jsme se dohodli, že České nebe bude poslední cimrmanovskou hrou, kterou spolu napíšeme, ale přeci jen jsme hodlali být na jevišti déle. On to vydržel - hrál skutečně do posledního dechu," řekl dnes Svěrák.
"Naposledy stál v Českém nebi na jevišti 27. května - a pak se tam sám odebral. Doufám, že tam bude. Byl to kluk nesmírně čestný, už za tu svou pracovitost si zaslouží, aby ho tam vzali," dodal Svěrák. Smoljak měl podle něho v poslední době dechové potíže, vynechával proto při představení seminář, ale hru samotnou si nikdy nenechal ujít.
Nesmrtelné komedie
Jako herec se Ladislav Smoljak, který se v 60. letech coby redaktor Mladého světa podílel na vzniku ankety Zlatý slavík, poprvé objevil na plátně ve snímku Oldřicha Lipského Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974). Pro tuto komedii napsal spolu s Lipským a Svěrákem scénář.
Hráli spolu i v dalším Lipského filmu podle jejich scénáře Marečku, podejte mi pero! (1976). Smoljakův scénář k chalupářské komedii Na samotě u lesa (1976) převedl na plátno Jiří Menzel.
Z autorské dílny Smoljak - Svěrák pocházejí i komedie, z nichž některé Smoljak také režíroval. Snad nejvíc divákům utkvěl v paměti snímek o falešném číšníkovi Vrchní, prchni (1980).
Jejich prvním společným snímkem byla komedie o hromadné stěhovací akci Kulový blesk (1978), dále následoval zmíněný celovečerní mystifikační životopis Jára Cimrman, ležící spící (1983) a jedna z cimrmanovských adaptací, detektivní parodie Rozpuštěný a vypuštěný (1984).
Poměrně odvážný počin představoval souhrnný záznam cimrmanovských představení Nejistá sezóna (1987), kde výňatky z různých her rámoval děj o jejich normalizačním schvalování. Smoljakovi už poté režim nedovolil režírovat hrané filmy. Už u některých snímků, které nesly jeho typický rukopis, jako například komedie Trhák (1980), mohl působit pouze jako asistent režie. Šanci pak až do pádu režimu dostával už jen v televizi, kde točil pořady Veselé příhody z natáčení a Hodina zpěvu.
V roce 1997 začaly vycházet souhrnné záznamy cimrmanovských divadelních her: Záskok, Vyšetřování ztráty třídní knihy, Němý Bobeš aneb Český Tarzan, Lijavec, Hospoda na mýtince, Akt, Vražda v salonním coupé, a dále s odstupem: Blaník, Švestka, Afrika aneb Češi mezi lidožravci, Cimrman v říši hudby, Hymna aneb Urfidlovačka.
Prvním záznamem byly Dlouhý, široký a krátkozraký (1974) a Posel z Liptákova (1977), v roce 1991 pak Dobytí severního pólu.
Ladislava Smoljaka jako určitého "maskota" obsazoval do malých roliček i syn Zdeňka Svěráka, Jan Svěrák: do Akumulátora 1, Kolji, Vratných lahví i dokumentu Tatínek.
Fenomén Járy Cimrmana v české kultuře má mnoho rozměrů. Jednak jde o zvláštní případ "profesionalizace amatérismu", neboť hlavní složkou poetiky tohoto uměleckého souboru byl neškolený a mírně toporný projev herců i lacinnost kulis - z obojího se čerpal specificky trapný, ale vytříbený humor.
Cimrmanovština byla ve své době jednou z mála cest odporu proti systému. Podvratně působilo to, že se sice odkazovalo k češství a velikánům minulosti, ale zároveň byl v cimrmanovských hrách ukryt stesk po "starých dobrých časech, než nastoupil socialismus".
Sám Jára Cimrman je navíc velikán směšného rázu, který všude byl, všechno věděl a vynalezl dřiv, ale prakticky nikdy nic nedokázal, vždy přišel pozdě a na jeho přínos světu se zapomenulo. V Cimrnanovi je tak zosobněna i česká malost a ustavičný pocit ukřivděnosti.
Zároveň je možné dodat, že cimrmanovské divadlo spadá do rámce "povolené rebelie v mezích normalizačních zákonů" a že neustálá parodie vědy a kreativity dávala i prostor k tomu, aby veřejnost mohla pohrdat lidmi, kteří se svými schopnostmi a vizionářství vymykají průměru, a kvůli zavedenosti cimrmanovských úšklebků budou vždy nálepkováni jako neškodní podivíni.
Sám Ladislav Smoljak ve veřejném životě naplňoval obraz "mírně bláznivého vědce einsteinovského typu", nicméně často se snažil překročit stín své lehce znevažující image a projevoval se jako angažovaný občan v mnoha sporech společenského života - ať už jím byla televizní stávka nebo kauza s umístěním amerického radaru na území ČR.
