Holubice – Dvakrát se v minulosti nepřímo střetl s Andrejem Babišem a ani jednou z toho neměl dobrý pocit. Dokonce ani když později vyhrál u soudu.
Jednapadesátiletý farmář Jan Miller ze středočeských Holubic proto současnou Babišovu očistnou kůru v nejvyšších patrech státní správy sleduje obezřetně a s nedůvěrou.
"Potkal jsem se s jeho Agrofertem ve dvou kauzách. A v obou mu stát vyšel nesmyslně vstříc a zemědělci prodělali," říká Miller v pokračování rozhovoru, jehož první část jsme přinesli o vánočních svátcích.
První díl rozhovoru s farmářem Janem Millerem si můžete přečíst ZDE.
Aktuálně.cz: Pracujete v zemědělství, kde není možné nenarazit na Andreje Babiše. Co říkáte jeho vstupu do politiky?
Jan Miller: Bál jsem se toho, a proto jsem ho nevolil. Mám ale spoustu kamarádů, i zemědělců, kteří k němu dokonce vstoupili do strany.
A.cz: Z jakého důvodu?
Souhlasí s ním. Tvrdí, že to říká dobře, že se tady na to opravdu nedá dívat. Vyprázdněnost ostatních parlamentních stran nabyla před posledními volbami takových rozměrů, že neměli příliš na výběr. Jenže já Andreje Babiše znám i jinak. Vím, jak začal vydělávat první miliardy.
V devadesátých letech, když jsem začal podnikat, bylo velice těžké na jeho všeobjímající Agrofert nenarazit.
A.cz: Kdy jste na něj jako zemědělec poprvé narazil vy?
Vlastnil rozhodující skladovací kapacity, bývalé Zemědělské zásobování a nákup (ZZN), do kterých jsme byli nuceni v prvním období svého podnikání vozit úrodu přímo z pole. V této éře jeho Agrofert sehrál podle mého názoru nedůstojnou roli v oblasti výkupu základních komodit, hlavně pšenice. Jeho obchodní praktiky byly nestandardní a neevropské, se zemědělci si dělal prakticky, co chtěl.
Malé rodinné farmy přišly v tomto období pouze o velké peníze, velké zemědělské podniky, které se s Agrofertem tzv. zamotaly ve větších obchodech, skončily po čase za pár švestek v jeho kapitálové skupině. Kapitalismus je prostě takový. Silnější pobírá slabšího, na tom není nic tak nestandardního, ale nemělo by se tak dít za přispění státu či jeho úřadů.
A.cz: O co přesně šlo?
Nepřímo jsme se střetli ve dvou různých kauzách. V obou mu stát vyšel vstříc a zemědělci prodělali. S odstupem času tuto svoji zkušenost nemohu nazvat jinak než systematické propojení tehdejší vládní strany (ČSSD) s podnikatelskými záměry Agrofertu.
Situace byla schizofrenní. Těsně před vstupem do EU v roce 2003 stát vyjednával pro české zemědělce co nejlepší podmínky vstupu. Agrární komora, která byla pouze prodlouženou rukou sociálních demokratů, bila na poplach za nejvyšší možné dotace. A právě tato vláda za tichého souhlasu Agrární komory okradla "své" zemědělce o několik miliard korun. Ty ovšem neskončily jako úspora státního rozpočtu, ale na účtech hlavních výkupních organizací Agrofert a Agropol. (Agropol Jiřího Malůše byl konkurent Agrofertu; Babiš jej v roce 2009 koupil – pozn. red.)
A.cz: Můžete to nějak blíže vysvětlit?
V Unii, kam jsme vstoupili, po dlouhá léta fungoval jako jeden z hlavních obchodních pilířů tzv. intervenční nákup obilovin. To byla jakási záchranná síť pro prvovýrobce, když prodejní ceny základních obilovin vlivem vnějších vlivů klesly pod výrobní náklady.
Přesně tato situace v ČR nastala a intervenční nákup se rozjel podle evropských pravidel za evropské ceny. V první vlně mohly do tohoto nákupu umisťovat svoje obiloviny velké výkupní organizace typu Agrofertu a Agropolu, které vlastnily rozhodující skladovací kapacity, což se také z velké části stalo. Pak měli přijít na řadu samotní zemědělci.
Najednou však stát prostřednictvím Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) začal ve velkém tyto obiloviny odmítat z nesmyslných kvalitativních důvodů. Takto odmítl převzít 2 miliony tun pšenice a zemědělcům nezbylo nic jiného, než před další sklizní v roce 2005 své sklady vyprodat pod cenou. Asi tušíte komu.
A.cz: Vy jste se kvůli tomu obrátil na soud…
Ano, jako jediný zemědělec ve státě, který si nenechal tuto nespravedlnost líbit. Soud jsem nakonec po šesti letech samozřejmě vyhrál.
Víte, nejhorší na všem byla ta beznadějnost a strach, který stovky obyčejných zemědělců opanoval tak, že se ani nebránili, a to jsme byli patnáct let po sametové revoluci. Dnes se snad již nejedná ani o ty peníze, o které se rozdělili právě majitelé skladovacích kapacit, u kterých to „nechtěné“ obilí nakonec skončilo. Nejde snad ani o to, že náš stát hned v prvním roce po vstupu do EU organizačně neobstál. Jde o tu paniku, ten strach se bít za svá obchodní práva, jde o to úzké propojení státu s určitými podnikatelskými subjekty.
Toto nebyla ukázka přirozeného kapitalismu, ale čistokrevná oligarchistická transakce se znaky východní obchodní kultury. Nežalovatelné, těžko popsatelné, ale přesto uskutečnitelné a efektivní.
A.cz: A druhý střet?
Ještě dříve, tedy v době úvodního rozkvětu Agrofert impéria, jsme chtěli odkoupit menší sklad bývalého ZZN od vlastníka v úpadku. Vše už bylo domluvené, založili jsme kvůli tomu akciovou společnost, dohodli si cenu dvacet milionů korun a předjednali úvěr.
Jenže najednou před podpisem smlouvy přišli z Konsolidační banky, která obchod dozorovala, a řekli: My to musíme prodat Agrofertu, protože on k tomu koupí ještě další nemovitosti – byty, dvě výrobny a další silo, které bychom jinak asi neprodali.
A.cz: Tady ale nevidím problém. Banka jen dostala lepší nabídku.
Taky jsem si řekl: ano, v pořádku, chápu, když to chce koupit někdo celé, tak mu to stát prodá přednostně. Po nějakém čase jsme se však dozvěděli, že celá transakce proběhla, ale za podstatně nižší kupní cenu, než kterou jsme my nabízeli pouze za objekt jednoho sila.
A.cz: Jenže je to přes deset let zpátky. A teď to navenek vypadá, že ministr skutečně začal bojovat proti daňovým únikům, hazardu i korupci. Navíc lidé mu věří a jeho preference rostou.
Ano, a jsem za to, jako daňový poplatník, strašně rád. Já nemůžu říct, že by se mi některé jeho kroky nelíbily. Ten člověk je strašně nadaný a ambiciózní a dělá mnoho proto, aby dokázal, že stát jde řídit efektivněji.
Dokonce si myslím, že se mu to i povede. Na druhou stranu: po tom, co tady za poslední léta předváděli jeho političtí předchůdci, by to nemusel být až tak neuskutečnitelný zázrak.
A.cz: Andrej Babiš třeba prosadil návrat zelené nafty, tedy dotační peníze pro zemědělce.
Jenže jeho Agrofert má spoustu zemědělských podniků, takže jakékoliv dotace pomáhají přímo jeho podnikům. To nemůže oddělit. Ale ano, je to milé, když i my z toho máme výhodu a přijde nám nějaký peníz, pět korun z litru.
Ale na druhou stranu jsou tady obrovské nesmysly, které nám vytahují peníze z kapsy. A výsledek? Abyste firmu zavřel, když nezaměstnáte člověka, který by od rána do večera pro úřady papíroval.
A.cz: Například?
Chtěli po nás každý rok atestaci, abychom mohli používat chemické postřiky. To znamená dvoudenní proškolení se závěrečnými zkouškami. Podařilo se nám protáhnout interval atestace alespoň na čtyři roky.
Nebo ve zdravotním zákoně si hygienici vymínili každoroční měření vibrací traktoru. Přitom to stojí dvacet tisíc korun. Já si koupil traktor za čtyři a půl milionu korun a po půl roce bych ho měl odvézt někam na přeměření? Když si koupíte mercedes, na první povinný krok, technickou, přece jdete po čtyřech letech.
A.cz: Jak to úředníci zdůvodňují?
Že je na člověka kladena větší zátěž. Jenže to je na starých traktorech ze 60. a 70. let. Když jsme se ozvali, tak nám řekli: dobrá, vás jako majitele nenutíme. Ale pokud máte zaměstnance, tak to musíte dělat. Jenže i já mám samozřejmě zaměstnance.
A.cz: Platí to stále?
Podařilo se nám to nějak odsunout. Pořád to platí, ale nekontrolují to.
A.cz: Byrokratizuje se zemědělství?
Byrokratizuje se celá státní správa. Za Bendla (ministr zemědělství v letech 2011 až 2013 – pozn. red.) se pokoušeli úředničinu trochu omezit, ale je to neprůstřelná věc.
A.cz: Dejte alespoň pro lepší představu jeden příklad.
Před časem tady byl zajímavý evropský dotační program, který měl podpořit nové mladé zemědělce. Evropa viděla, že zemědělství stárne a chtěla podpořit, aby tátové klukům předali hospodářství dřív. Aby mladí sami začali hospodařit.
Smyslem dotace bylo, aby sedlák, který se v pětapadesáti letech rozhodne předat hospodářství někomu z rodiny, mohl na farmě pracovat dál jako zaměstnanec a pobírat několik let slušnou důchodovou rentu do doby, než dostane řádný důchod.
Jenže čeští úředníci k tomu udělali tak složitý systém, že podmínky nešlo splnit. Tři roky tento dotační program skomíral a peníze získalo maximálně několik desítek lidí. Tak byl zrušen. Jasný případ, kdy byrokracie uplatní své páky a ve většině případů zvítězí.
A.cz: Současný lidovecký ministr zemědělství Marian Jurečka pochází z farmy jako vy. Je dobrý ministr?
Nechci ho příliš hodnotit. Nebudu ho přehnaně chválit, ale ani hanit.
A.cz: Ale na veřejnosti je velmi populární. Je mladý, sympatický a dobře komunikuje.
Ano, umí perfektně komunikovat a uzavírat dohody. Když v počátcích jednali o vládě, obdivoval jsem, jak uměl, jako mladý kluk, jednat se starými zkušenými politickými harcovníky. Oni s panem Bělobrádkem – klobouk dolů – lidovce vytáhli ze zapomnění.
Jenže měl by se víc zastat rodinných farem. Jako kluk z chalupy a pravý křesťan by měl říct: ano, jsou tady velké podniky, je to určitá výhoda, ale celý moderní svět je založený na rodinných farmách a podpora takových hospodářství je vlastně podporou rodin samotných. Rodina je přeci základ jakékoliv kulturní země. Tady mu trochu ujíždí vlak.
Zemědělství by nemělo mít pouze jednu ambici, a to jenom vyrábět a vyrábět, musí tu být přeci i jiné hodnoty – přírodou počínaje a kvalitním a plnohodnotným životem ve venkovském prostoru konče.
Ať se na mě nikdo nezlobí, ale toto umí zajistit pouze dobře fungující rodinné farmy, a ne obrovské zemědělské aglomeráty, které jsou vlastněny a na dálku řízeny jednou osobou. No vidíte, zase jsme nechtěně skončili u pana Babiše a jeho "agrofertizace" českého venkova.
A.cz: Před Vánoci se odehrála přestřelka s Poláky. Je jejich produkce opravdu tak nekvalitní, jak se povídá?
To je strašně složitá věc. Že má Polsko úplně jiný systém zemědělství než my, je dané. Jsou tam malinké farmy, které mají svá specifika, a také politická lobby polských zemědělců je o mnoho silnější než naše. Polští politici vědí, jaký politický potenciál skýtá polský venkov.
A.cz: O tom svědčí i to, že polští farmáři mají stále odpuštěné odvody na sociální pojištění.
Ano, to platí pořád.
A.cz: A ta kvalita?
Jestli mají Češi nějaké špatné zkušenosti s polskými potravinami, tak ať je nekupují, to je velice jednoduchá věc. Jestli Poláci umějí dělat jablka, mají je dobrá a zdravá, tak si je koupím. Nebo jsem patriot a kupuju jen od místních farmářů. To je přece rozhodnutí každého z nás.
Úkolem státních dozorových organizací je pouze dohlížet na samotnou kvalitu těchto potravin, což se, myslím, celkem děje. Samozřejmě že se nedají zachytit všechny problematické potraviny, ale přeci, když mě nějaký dodavatel jednou, nebo dokonce vícekrát zklame, už se k němu nemusím, v době veliké nabídky, znovu vracet.
Bytostně ale nesnáším, když někteří politici a potažmo i lidé hrají na jakousi falešnou národní hrdost a kritizují nadměrný dovoz zahraničních potravin. Asi si vůbec neuvědomují, co znamená společný evropský prostor, a to se všemi negativními i pozitivními prvky. Znovu podotýkám, že hlavní slovo má konečný zákazník a ten si rozhoduje, co bude nakupovat a konzumovat.
A.cz: Co preferujete vy?
Jsem spíš patriot. Kupuji spíše český produkt, ale nemám problém ani s výrobky ze zahraničí.
Mimochodem: Společnost Ahold si před lety udělala studii, celosvětový průzkum. Když se před pokladnou zeptali spotřebitelů, podle čeho nakupují, tak v devadesáti procentech řekli: samozřejmě nás zajímá kvalita, čerstvost, zabalení a původ potraviny. Když se těch samých lidí ptali za pokladnou, podle čeho nakoupili, tak řekli podle ceny. Lidé prostě říkají něco jiného na veřejnosti a jinak se chovají v samotném obchodě.
