Na jakém větším případu právě pracujete?
Zahajujeme trestní stíhání několika příslušníků StB pro režimové násilí v osmdesátých letech a bude to mít co do činění s disentem. Víc k tomu ale nemohu říct.
A ve hře je i akce Asanace, kdy se režim po podpisu Charty 77 rozhodl, že už na lidi v disentu nestačí nasazovat agenty, ale že bude lepší, když někteří disidenti ze země odejdou. Vznikl tedy celostátní plán, jak ty lidi ze země vystrnadit. Některé lidi seřezali tolikrát, že už to nevydrželi a odešli, jiným vykládali, že auta jezdí blízko chodníků a ať si jejich děti dají pozor, až půjdou ze školy. Ty metody byly nevybíravé a v mnoha případech se vystěhování podařilo. Známý případ v rámci toho byl třeba Vlastimil Třešňák, kterého pálili cigaretou.
Od pádu komunistického režimu uplynulo přes čtvrt století. Hodně pachatelů trestných činů, kterými se zabýváte, už je po smrti nebo na sklonku života…
Musíme se zabývat všemi trestnými činy, s nimiž přijdeme do styku. Působnost našeho úřadu je od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, což byl den, kdy byl Václav Havel zvolen demokratickým prezidentem. Otázky, zda je člověk živý, nebo mrtvý, přicházejí až na konci procesu. Není možné, aby existovalo podezření z trestného činu a řeklo se, on je mrtvý, tím se vůbec nebudeme zabývat – to by odporovalo trestnímu řádu.
Na jaké zločiny se tedy hlavně zaměřujete?
Na trestné činy, které byly spáchané veřejným činitelem z politických a zavrženíhodných důvodů. Takové jsou nepromlčitelné. V padesátých letech byly z určitého pohledu více zavrženíhodné – existovaly příručky, jak týrat vězně, aby to nebylo vidět, a v té době vězni často umírali. V sedmdesátých letech si vězni odnesli třeba jen podlitiny. Ale to neznamená, že by to byla polehčující okolnost. V osmdesátých letech pak byly i jiné cíle. Třeba lidi přinutit, aby se vystěhovali, například právě v rámci akce Asanace.
Nikdo se neomluvil
Nyní máte u soudu tři kauzy, čeho se týkají?
Jsou to případy prokurátorů z padesátých let. Ty patří k našim nejstarším a patří do takzvané Akce Kulak, která měla rozptýlit a deklasovat zemědělský stav.
Který vámi vyšetřovaný případ z poslední doby považujete za úspěch?
V Akci Kulak došlo k velkému úspěchu. Pachatel, pan Jan Jílek, se v tomto případě neodvolal a trest přijal, což vnímám jako výraz pochopení, protože důkazy byly jasné. (Dnes jednadevadesátiletý Jílek dostal podmíněný trest za to, že se v roce 1952 na Přerovsku podílel jako okresní velitel Sboru národní bezpečnosti na vyhánění sedláků, pozn. red.).
Jestli mají něco naši "odsouzení" do jednoho společného, pak je to skutečnost, že se nikdo z nich nikdy neomluvil. Nikdo neřekl třeba: „Já měl obyčejný lidský strach. Já jsem to udělal, vím, že to nebylo správné, a omlouvám se.“ Ne, nikdo. Ani v té Akci Kulak. Ta zpupnost je v nich dodnes. Zatímco poškození umějí odpouštět, slova omluvy z úst našich podezřelých nebo odsouzených nezazněla. Ale za největší úspěch považujeme odsouzení bývalé prokurátorky Ludmily Brožové-Polednové nebo případ disidenta Petra Placáka, kterého trápili bývalí členové StB.
Nedávno se mluvilo o smrti Jana Masaryka. Je možné ještě v tuto chvíli vyšetřovat jeho smrt?
Možné to je. Ale jen za situace, kdyby Moskva otevřela své archivy. V tomto případu by ale šlo pouze o to, najít historickou pravdu. Ty archivy jsou ale přísně uzavřené a asi ještě dlouho budou a hlavně není moc vůle je otevřít.
Nebáli se podepisovat
Dokazovat skutky spáchané v padesátých letech musí být daleko složitější než právě případy z osmdesátých let.
Určitě to nelze srovnávat s čerstvými případy. Naše práce není tak rychlá, protože spočívá především v analýze archivních materiálů. Zkoumáme pravost podpisů. Protože se samozřejmě podepisovaly protiústavní listiny a tehdejší funkcionáři se vůbec nebáli řadu věcí napsat do archiválií. Nepřipouštěli si, že přijde změna režimu, takže se dopustili značných chyb, které můžeme dohledat.
Jak je to s ďáblickým hřbitovem? Podle médií se zabýváte dětmi, které jsou na tamním hřbitově pohřbené.
Za minulého režimu zemřelo zhruba pět až šest tisíc lidí ve vazbě nebo při výkonu trestu a ti byli různě a většinou anonymně pohřbíváni. V rámci podnětu, který k nám přišel přes premiéra Sobotku, prošetřujeme i na ďáblickém hřbitově.
Ty dětské hřbitovy však nejsou ještě vyjasněné, protože chybí knihy, v nichž byla zapsána místa uložení těl. Nevíme přesně, čí to byly děti, jestli byly z nemocnice, nebo vězeňkyň z pracovních táborů. Děti tady samostatně nevyšetřujeme, je to součástí širší problematiky toho hřbitova. Leží tam řada popravených a dalších obětí, pacientů z nemocnic nebo německých vojáků a je tady přání, aby to místo bylo prohlášeno za pietní. V tomto ohledu se tím zabýváme.
To je ale dost široké vyšetřování.
To ano. A přišel i podnět, abychom prošetřili hřbitov u valdické věznice, který byl za pevností. Tam se odváželi a sypali mrtví vězni a někdy kolem šedesátých let ten hřbitov zrušili tak, že jej srovnali se zemí. A vznikla z toho zemědělská půda. Tam bychom rádi použili georadar, který by odhalil, kde jsou ta těla uložená. Už máme i plány míst, kde to přesně bylo. Ale stále čekáme na techniku.
Když někomu naše práce vadí, je to pro nás ocenění
Váš úřad je do značné míry podobný Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Spolupracujete spolu?
Pro nás jsou důležité archiválie, které jsou uložené v Archivu bezpečnostních složek. Ten a další archivy jsou pro nás hlavním partnerem. Je-li ale potřeba odborné vyjádření, můžeme se na ÚSTR obrátit. Například mají specialistu na underground a my jej požádáme o nějaké vyjádření nebo informaci. Ale ta spolupráce není pravidelná.
Někteří Češi nemají rádi, když se jim připomíná minulost. Neradi slyšíme o koncentračních táborech komunistického režimu, gulazích například na Jáchymovsku nebo u Příbrami. Slyšíte často podobnou kritiku?
Z názvu to není patrné, ale my jsme policejní útvar a jako takový je apolitický. Ale v minulosti na naši existenci byla podána ústavní stížnost, kterou podepsali samozřejmě hlavně komunističtí poslanci. Ústavní soud to ale smetl.
Historik Petr Zídek loni napsal, že váš úřad je naprosto zbytečný, dlouho s ničím nepřišel a ÚSTR vaši práci zastává…
S jeho názorem se neztotožňuji, i když uznávám, že na něj má právo. A nesmírně oceňuji reakci Konfederace politických vězňů, která se za náš úřad spontánně postavila. Kromě ní máme podporu policie, policejního prezidia a významné části občanské veřejnosti. Takhle práce pro nás má jasný smysl, protože je důležité stíhat lidi, kteří se něčeho dopustili v minulém režimu. My jsme rádi, že se to někomu nelíbí, protože je to paradoxně ocenění naší práce.
