Soudy podle socioložek systematicky "podkračují" mantinely trestů, které nastavili zákonodárci za trestné činy znásilnění a za týrání osoby žijící ve společném obydlí. Například v trestním zákoníku hrozí za znásilnění dítěte mladšího 15 let odnětí svobody v délce pěti až 12 let, v praxi ale soudy ukládají tresty od tří do osmi let. Často pak volí právě tříletý trest, který lze ještě uložit jako podmíněný. Otázkou pak podle výzkumnic je, zda takové tresty dostatečně odrazují společnost od páchání těchto skutků.
Autorky výzkumu si všimly také toho, že soudy nadužívají možnost mimořádného snížení trestu pod zákonnou sazbu. Socioložky upozornily na to, že podle judikatury Nejvyššího soudu se má k tomuto kroku přistupovat jen výjimečně a ve zvláštních případech - například pokud trestný čin nepřekročil fázi přípravy. Běžnými polehčujícími okolnostmi nelze mimořádné snížení trestu zdůvodnit.
V kvalitativní části výzkumu socioložky zkoumaly, jak soudy odůvodňují své verdikty. Vybraly si k tomu 72 odsuzujících rozsudků nad mužskými pachateli sexuálního a domácího násilí. V praxi soudů zjistily zlehčování násilí, popírání jeho negativních dopadů na psychiku obětí, obviňování obětí a omlouvání pachatelů. Podle ředitelky proFem Jitky Polákové analýza dokazuje, že vyjmenované jevy jsou stále přítomnou praxí řady soudů, nikoliv pochybením jednotlivců z řad soudců. Praxi nastavenou ohledně výše ukládaných trestů pak označila za skandální.
Havlíková a Šmídová v rozsudcích nalezly omlouvání násilníků v tom duchu, že jsou to normální muži, kteří udělali chybu. U případu opakovaného análního znásilnění jedenáctileté dívky se například objevila formulace, že jednání bylo jednorázovým vybočením z jinak řádného života pachatele. Soudy také často dospěly k závěru, že násilí nezpůsobilo oběti žádnou psychickou újmu - přitom například u dětí se mohou dopady činu projevit až výrazně později.
Soudy také podrobně zkoumaly morální kredit poškozených - třeba počet jejich sexuálních partnerů nebo to, zda svým chováním neměly na skutku podíl. Soudci v rozsudcích rovněž často zmiňovali, že za čin mohly přirozené sexuální pudy. Znásilnění je přitom podle expertů spíše ukázkou situační převahy nad obětí nebo jejího dlouhodobého ponížení.
Analýza upozornila rovněž na skutečnost, že soudy v praxi neberou jako přitěžující okolnost znásilnění dětí do šesti let, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ani k dalším přitěžujícím okolnostem soudci podle výzkumu nepřihlížejí, zatímco okolnosti polehčující vykládají široce ku prospěchu pachatelů. Častou polehčující okolností pro pachatele bývá to, když se k nim jejich oběti chovaly vstřícně.
Centrum proFem chce výsledky analýzy představit Výboru pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách, což je poradní orgán Rady vlády pro rovnost žen a mužů. Mezi návrhy ke zlepšení situace dnes organizace jmenovala zamezení přehnanému využívání mimořádného snížení trestu. Chce také možnost obnovy trestního řízení v případech, kdy se psychické následky činu u oběti rozvinou později. Volá rovněž po zodpovědném a etickém přístupu advokátů pachatelů vůči poškozeným a po souvisejícím vzdělávání advokátních koncipientů. Podporuje také změnu definice znásilnění, o které se v současné době vedou debaty. Podle proFem ale politická podpora redefinice není taková, aby se změnu podařilo prosadit v tomto volebním období.
