V předvolebních debatách kandidátů se studenty se opakovaně ukázalo, že klimatická změna je pro mladé lidi jedno z nejdůležitějších témat. Reflektují to školy?
Je hodně škol, které téma reflektují a věnují se mu. Zároveň se ale jen menšina škol věnuje tématu klimatické změny nějak soustavněji, uceleněji. Učitelé s dětmi často proberou jednoduchá témata, jako je třídění odpadu, a u toho to skončí. Pro mnoho učitelů jsou náročnější témata týkající se klimatu obtížně uchopitelná, zvlášť když k tomu nemají podporu. A možná se toho i obávají. Často to je tak, že je jeden učitel, který má k této problematice vztah a věnuje se jí, ale dotkne se to jen části žáků, protože to nedělá celá škola.
Čím to je, že se tématu nevěnuje soustavněji více škol?
Důvodů je víc. Rámcové vzdělávací programy by v tom mohly být návodnější, víc k tomu učitele směřovat. Teď probíhá jejich revize a snad je naděje, že se to změní. Je také potřeba v tom učitele podpořit, vzdělávat je, nabídnout jim metodickou podporu i konzultace. Vytvořit jim prostor pro sdílení zkušeností. Důležitá je také příprava na pedagogických fakultách. Jestliže to téma nerezonuje už na fakultách, dostane se k němu jen část učitelů - například díky tomu, že se zapojí do nějakého projektu, zúčastní se kurzu a podobně. Až díky tomu objeví, že to je zajímavé a důležité téma.
Říkáte, že se tohoto tématu učitelé obávají. Může to tedy být i tak, že by s klimatickou výukou rádi začali, ale nevědí, jak na to?
Myslím si, že to tak je. Věci týkající se životního prostředí se spousta učitelů snaží řešit, ale komplexních témat se obávají a nevědí, jak je uchopit. Zabývají se proto jen jednoduššími věcmi, jako je třeba úklid odpadků. Školy mají také koordinátory environmentální výchovy, které jim doporučuje ministerstvo školství. Není to povinnost, záleží na řediteli školy, většina škol k tomu ale přistoupila. Tento koordinátor je specialista na toto téma a zároveň v tom podporuje další kolegy.
Důležité ale je, aby ředitel tyto koordinátory nejen ustanovil, ale aby měli možnost se dál vzdělávat, sdílet zkušenosti. To je může posunout tak, že tu roli začnou vykonávat velmi dobře - dělají s žáky smysluplné projekty, které jdou do hloubky, propojují předměty, vytváří prostor pro to, aby žáci něco sami vymýšleli. Otevírají diskuse o obtížných tématech, jako je právě změna klimatu.
Jiří Kulich
- Biolog a pedagog. Dlouhodobě se věnuje environmentální výchově a vzdělávání učitelů. Je zastupitelem obce Horní Maršov na Trutnovsku, kde žije. Pracuje také jako místopředseda vědecké sekce Rady Krkonošského národního parku a místopředseda Výboru pro vzdělávání Rady vlády pro udržitelný rozvoj.
- V krkonošském Horním Maršově s manželkou a dalšími kolegy založil Středisko ekologické výchovy Sever. Působí v něm jako ředitel. Roku 2004 získali s manželkou Cenu Josefa Vavrouška za přínos v oblasti životního prostředí a udržitelného rozvoje. Od té doby je členem poroty této ceny.
- Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, vzdělání si doplnil na pedagogické fakultě stejné univerzity.
Otázka ale je, jestli o klimatické vzdělávání mají učitelé zájem. Jestli jim to připadá dostatečně důležité na to, aby téma dokázali vtěsnat do svých už tak přeplněných rozvrhů.
Učitelé jsou lidé různě motivovaní. Ti, kteří mají zájem podporovat a rozvíjet děti, se v tom mohou najít. Pokud tedy dostanou tu možnost, ukážeme jim různé metody, jako je badatelské učení, zapojení dětí do diskuse a podobně. Učitelé pak vidí, že se děti někam posouvají, mají od nich odezvu a to je naplňuje. Takže je potřeba, aby se učitelé mohli účastnit různých kurzů, specializačního studia, mohli se setkávat s dobrou praxí kolegů, získat inspiraci. Když například uvidí malotřídku, kde klimatické vzdělávání funguje, o to radostněji ten vzor budou chtít převzít.
Měla by se v tomto ohledu změnit i příprava na pedagogických fakultách?
Určitě měla. Často se stává, že když k nám učitelé přijdou na kurz a představíme jim například badatelské učení, řeknou, že se jim to líbí, a diví se, proč je to neučili na pedagogické fakultě. Příprava budoucích učitelů je pořád hodně zaměřená na výuku oboru a málo na pedagogické dovednosti.
Měli jsme projekt ve spolupráci se třemi univerzitami. A jako nejužitečnější se ukázal týdenní kurz, kde si studenti zažili na vlastní kůži, co se s dětmi dá dělat. A říkali, že to na fakultách není. V tom by se příprava měla změnit, aby bylo víc takových praktických kurzů.
Ekologická výchova se má předměty prolínat
Stalo se vám někdy, že by za vámi přišel pro radu učitel, který by řekl, že má zájem začít s ekologickou výukou, ale ředitel školy je proti?
Určitě je spousta učitelů, kteří jsou v této situaci. Samozřejmě jim lze poradit, aby hledali spojence, protože jim bude líp, když najdou pár dalších lidí, kteří to vidí stejně. Aby šli po malých krůčcích, nesnažili se hned všechno změnit na celé škole. Na druhou stranu, pokud chybí podpora ze strany vedení školy, je tam špatná atmosféra odmítavá ke změnám, tak rada může taky být, že je možná dobré hledat si jinou školu.
Probíhá reforma vzdělávání. Jakým způsobem a nakolik by se do ní měla promítnout právě výuka o klimatických změnách? Měla by mít třeba i vlastní předmět?
Není reálné ani žádoucí vytvářet samostatný předmět. Je to mezipředmětové téma. Nejlepší proto je, když je environmentální vzdělávání vyučováno v rámci propojení různých předmětů. Ideální mi přijde, když je část výuky věnována integrovanému přístupu, kdy se zboří hranice jednotlivých předmětů. Například znám školu, která čtyři dny v týdnu učí v předmětech a pátý den má projektový, tematický den.
Jinde zase mají v některých ročnících jeden tematický týden, třeba i ve spolupráci s neziskovými organizacemi. V tom týdnu nemají předměty, děti řeší nějaké téma, třeba právě klimatickou změnu. Také jsou dlouhodobé školní projekty, kdy děti měsíce pracují na nějakém tématu. Ekologická výchova může být i v jednotlivých předmětech, ale učitelé by měli vědět, co se děti zrovna učí v jiných hodinách, a měli by na to navazovat, reagovat na své kolegy. Aby to, co se učí v zeměpise, navazovalo na přírodopis, občanskou výchovu.
Kolik by ekologická výchova měla dostat ve školách prostoru?
Je obtížné to kvantifikovat. Mělo by to ale být víc než teď. Myslím, že minimálně jednou na prvním i druhém stupni by dítě mělo mít tematický týden nebo dlouhodobější školní projekt. Ideální by bylo, kdyby v každém ročníku pracovaly děti vedle běžné výuky na nějakém tématu. Jsou vzdělávací systémy, které tento prostor díky reformám výuky dostaly. Buď závazně, nebo se silným doporučením. Například Finsko nebo Estonsko.
Vy jste součástí jedné ze skupin, které pracují na reformě výuky. Co konkrétně můžete udělat, aby se téma začalo ve školách víc objevovat?
Pomohlo by, kdyby v rámci revizí vznikl velký balík disponibilních hodin (o jejich využití rozhoduje škola sama, pozn. red.) a k tomu by školy dostaly silné doporučení, že ekologickou výchovu mají učit. V jedné fázi příprav reformy se uvažovalo o tom, že se určité hodiny vyčlení na projektovou výuku a školy budou muset alespoň jednou na prvním i druhém stupni vyučovat v tématech, nikoliv v předmětech. Tento nápad se připomínkoval a nakonec neprošel. Teď na úrovni pracovních skupin Národního pedagogického institutu už asi není prostor toto zvrátit. Debata ale stále běží. Třeba se to jako téma ještě vrátí.
Začít nejpozději na druhém stupni
Když to zjednodušíme, vy se podílíte na reformě, abyste lobboval za výuku o klimatu?
Ano, asi to lze takto zjednodušit, cítím to jako svoji misi. Naším cílem je vymyslet obsah revize. Nechci říkat, že to je na začátku, pracuje se na tom od léta, ale jsou tam stále velké otazníky nad celým procesem i časovým rámcem. Je představa, že od září 2025 se podle nového rámcového vzdělávacího programu bude učit na všech školách. Většina lidí si však myslí, že to není reálné.
Jak tedy bude klimatická výuka ukotvena v nových vzdělávacích programech?
Významné výzvy současnosti, jako je výuka o klimatu, budou i nadále průřezovými tématy. Mělo by jich být ale méně, mělo by se jednat o konkrétnější témata, snadněji uchopitelná pro učitele. Jedno z nich by se mělo týkat wellbeingu (pocitu pohody, pozn. red.), druhé demokratické společnosti a třetí udržitelného prostředí - a právě zde by měl být velký důraz na klima.
Teď jsou tato témata v rámcových vzdělávacích programech popsána jen v obecné rovině, nově by měla být rozpracována do výsledků vzdělávání, do očekávaných výstupů. Stala by se tak stejně důležitá jako jednotlivé předměty.
Uvedu příklad, co doufáme, že se změní. Dnes se téma klimatické změny objevuje v přírodopisu a v průřezovém tématu environmentální výchova. S řešením klimatické změny souvisí jediný výsledek vzdělávání. Tomu tématu se tedy přikládá stejný význam jako tomu, jestli dítě umí popsat stélku lišejníku nebo rozeznat houby. Klimatická změna je ale o mnoho větší výzva, významnější pro všeobecné vzdělání.
Kdy by se mělo s výukou o klimatu začít? Dokážou to i menší děti vnímat jako důležité téma?
Jsem v porotě Ceny Josefa Vavrouška, která se udílí za příspěvek k ochraně životního prostředí. Je tam zvláštní kategorie pro mladé lidi a už dvakrát toto ocenění získaly žákyně základních škol. Ilustruje to, že nejpozději by se s tímto tématem mělo začít na druhém stupni základních škol. Patří to i na první stupně nebo do předškolního vzdělávání, tam to je ale o nějaké širší přípravě, ne o tom, aby děti chápaly společenské důsledky klimatické změny.
Jakou podporu by měli dostat učitelé, aby uměli vzdělávat o klimatu a sami se v tom cítili jistě?
Učitelé si potřebují být jistí, že rozumí tomu, co se děje a co všechno se změnou klimatu souvisí. V učebnicích je to téma pojaté ale hodně přírodovědně a chybí tam důležité aspekty. Takže učitel se díky přírodovědné výuce dozví základní věci, jako že existuje nějaký mechanismus skleníkového efektu, že tu je vývoj koncentrací CO2.
Pokud je ale důležitou součástí klimatického vzdělávání uvědomění si, co se děje v našem okolí, jaké to má dopady nebo co s tím můžeme dělat, tak to v učebnicích, vzdělávacích materiálech i rámcově vzdělávacích programech chybí. Učitelé to přitom potřebují znát. Podobně jako to, že probíhají mezinárodní jednání, že státy přijímají nějaké závazky nebo že existuje nějaký Green Deal. Potřebují také metodickou podporu, aby věděli, jak toto téma učit. Například že mohou s žáky vyrazit do terénu, něco mapovat, zkoumat, nechat děti rozhodnout o tématu.
