Vraťme se o třicet let zpět: jaký vlastně byl v roce 1989 jednadvacetiletý student fakulty žurnalistiky Václav Bartuška? Co ho motivovalo k protestům proti komunistickému režimu?
Při protirežimních protestech mě poprvé sebrali v srpnu 1988. V pětihodinovém výslechu se na mně střídalo pět tajných. A pak mi dali na výběr: spolupráci, tedy udavačství, anebo jít do lochu. Bylo mi dvacet a život udavače jsem nechtěl. Nakonec proti mně ani nezahájili trestní stíhání, protože nechtěli soudit "bývalého studenta".
Jenže se to zvrtlo. V listopadu si mě pozval na kobereček děkan fakulty žurnalistiky Vladimír Hudec. Ukázal mi dopis od krajské správy SNB (Sbor národní bezpečnosti - pozn. red.) s žádostí, aby byla "řešena otázka mého dalšího studia".
"Já vás z fakulty nevyloučím, ale svolám kárnou komisi a ta ať rozhodne," oznámil. Komise se ovšem sešla až v únoru 1989 - nikdo v ní totiž nechtěl sedět. Zřejmě si říkali, že děkan Hudec určitě něco ví, když toho Bartušku odmítá osobně vyloučit a chce to hodit na jiné.
To už bylo také po lednových demonstracích, které připomínaly sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969, ale i po zatčení Václava Havla.
I z toho je jasné, že společenské poměry se hodně radikalizovaly. Nejdříve mě tedy v únoru z fakulty sice vyloučili, ale chtěl jsem to od nich písemně i s podpisy členů kárné komise, takže mě nakonec vyloučili jen podmínečně.
Kdyby mi ti tajní od Státní bezpečnosti bývali dali v tom srpnu 1988 na vybranou a řekli: "Hele, ty blbečku, přestaneš dělat jakékoliv problémy a my tě necháme žít normální život. Máš hezkou holku, fajn rodiče, máš co ztratit." No a já bych jim na to možná i kývl. Tu možnost mi ale nedali. Jediné, co jsem chtěl, bylo žít normální život.
Z čeho jste měl tehdy největší obavy?
Z vězení. Za podvracení republiky mi slibovali tři až osm let. A když je člověku dvacet, je to hrozně dlouhá doba.
Jak s odstupem třiceti let hodnotíte brutální zásah policie proti studentské demonstraci na Národní třídě 17. listopadu 1989? I vás tam přece zmlátili.
Šlo o jednu z celé řady protirežimních akcí. Celá série začala srpnem 1988 - tehdy ještě Bezpečnost nijak výrazně nezasáhla - a postupně gradovala v říjnu 1988, lednu 1989… A pak to šlo dál a dál, ke stále tvrdším a bezohlednějším zákrokům SNB.
Po listopadu 1989 jsem už jako člen Parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu mluvil s veliteli SNB Prahy a Středočeského kraje a všichni říkali to samé: vedení KSČ dalo jasný úkol (Miroslavu) Štěpánovi, pražskému šéfovi KSČ, aby "s tím něco udělal". Ani jeho, ani vedení Veřejné bezpečnosti nenapadlo jiné řešení, než rozhánět demonstrace stále větší silou. Věřili, že když rozbijí dostatek lebek a zpřelámou dost kostí, dostaneme strach a necháme toho. Strach jsme měli. Ale vzdát jsme se nechtěli.
Jaká nejsilnější vzpomínka se vám vybaví z listopadu 1989?
Noc z pátku na sobotu 24. až 25. listopadu, kdy odstoupilo předsednictvo Ústředního výboru KSČ. Začali jsme mít s kamarády pocit, že by to mohlo všechno dobře dopadnout.
Máme svobodu a je jen na nás, jaká naše země bude
Dnes se opět demonstruje. Máte naopak nyní z něčeho obavy?
Ani moc ne. Máme krásnou zemi a je jen na nás, co s ní bude dál.
Tedy ještě jinak: po listopadu 1989 toužila většina Čechů po vstupu do Evropské unie i NATO. Jak jako diplomat vnímáte sílící hlasy o vystoupení z těchto institucí?
Každá generace si svá očekávání klade jinak. Má jiné cíle než její předchůdci. Pro moji generaci byla dekomunizace společnosti naprosto zásadním cílem. A chápu, že někteří lidé považují po třiceti letech za zásadní jiná témata.
Může se mi to nelíbit, avšak pokud většina společnosti volá po jiných věcech než my v roce 1989, tak je to přece v zásadě i logické. Česká republika se vyvíjí, někam se posouvá. Máme svobodu a je jen na nás, jaká naše země bude. A to je přece pěkné, ne?
No a pokud jde o naše členství v Evropské unii a NATO, tak jde pro Českou republiku o zcela zásadní ekonomické i bezpečnostní záruky. A je pouze na těch, kteří si to myslí, aby přesvědčovali ty, co touží po vystoupení.
Není žádná frajeřina bojovat v Praze 6 za Evropskou unii. Může být ale odvážné říkat to samé někde v hospodě v jihočeské či severočeské vesnici. Tohle je velký dluh nás všech, kteří chceme být v unii a NATO.
Jak jako studentský vůdce z roku 1989, jenž dostal nakládačku na Národní třídě, vnímáte dnešní protivládní demonstrace? Například Igor Lukeš, profesor historie a mezinárodních vztahů z Bostonské univerzity, připomíná, že protivládní demonstrace v totalitních režimech jsou přirozenou součástí politického boje a v demokracii se už politický boj odehrává především ve volbách.
Bylo by neštěstím, pokud by lidé chápali demokracii jako věc, kterou použijí ve volbách pouze jednou za čtyři roky. Aktivní účast lidí ve veřejném životě je zásadní podmínkou toho, aby demokracie fungovala. Ať již jde o demonstrace na Letné, či kdekoliv jinde. Vždy se jedná o aktivní vyjádření lidí k problémům, které je trápí.
Klíčovým momentem demokracie jsou ale samozřejmě volby. Tehdy se jasně ukazuje, kdo co reálně chce a kdo bude v zemi po další čtyři roky vládnout.
Havel byl klíčový, ale bez lidí v regionech by to nešlo
Hovořit o listopadu 1989 nejde bez připomenutí si prezidenta Václava Havla. Jak vnímáte po třiceti letech jeho roli?
Václav Havel byl nepochybně klíčovou postavou tehdejších událostí. Přesto bych rád připomenul tisíce lidí, na něž se dnes zapomíná. Jde o ty, kteří zakládali Občanská fóra a na Slovensku Veřejnost proti násilí i v těch posledních vesnicích či městech.
Je to stejné jako s připomínáním studentské stávky. Vždy říkám: je to fajn, že připomínáte ty pražské vůdce, avšak mnohem větší frajeři byli ti, kteří stávkovali v Olomouci, Hradci Králové, Ústí nad Labem, Českých Budějovicích, Brně, Ostravě či Žilině. Tihle lidé měli odvahu. My jsme to měli - tím, že jsme zažili Národní třídu - relativně snazší. Mnozí z nás už měli nějakou zkušenost se Státní bezpečností, byli jsme už popsané listy.
Avšak lidé, co do toho šli ve Frýdku-Místku, v Břeclavi či Chomutově jen proto, že slyšeli o tom, že se něco stalo v Praze, tak před těmi smekám. Bez těchto lidí by Listopad neměl šanci uspět. Naše studentská stávka by stejně tak neuspěla bez kolegů na vysokých školách po celé zemi.
Václav Havel sehrál v pádu totality velmi důležitou roli, ale stejný význam měly tisíce lidí, kteří tehdy vstoupili do politiky, ačkoliv by je to za jiných okolností nikdy nenapadlo. A jen díky nim jsme uspěli.
Václav Havel by si dnes osobní útoky vychutnával
Ještě k Václavu Havlovi. Čím si vysvětlujete útoky či nadávky, jimiž je dnes častován? Připomenu jen některé: pravdoláskař, sluníčkář, havloid, havlismus… a některé z něj dělají málem komunistu.
Václav Havel patří mezi nejdůležitější osobnosti našich dějin. A ti, kdo ho nenávidí, s tím nic nenadělají. Myslím, že Václav Havel by si dnes ty útoky vychutnával. O slovech, jejich významu a motivech lidí, kteří je říkají, totiž přemýšlel celý život.
Jste zvláštním velvyslancem pro energetickou bezpečnost. Ve svých vystoupeních se netajíte obavami o dostatek energetických zdrojů, ale ani tím, jak s nimi plýtváme.
Rozšířil bych to. Nejde jen o energetické zdroje, ale i otázky klimatu. Pokud bude sedm a půl miliardy obyvatel této planety aspirovat na životní standard, který má dnes nejvyspělejší část světa, tak dáme Zemi pěkně zabrat. Dost možná pak bude nedostatek nejen energie, ale i čistého vzduchu. Tohle je má největší bezpečnostní obava.
Žijeme si v nádherné bublině vyspělého západního světa. Přes miliardu lidí v té chudé části světa ale nemá elektřinu, půl miliardy nemá pitnou vodu… Ale nechci vám dělat přednášku jako svým studentům na ČVUT.
Naopak, zajímá mě to.
Občas se při nich velmi bavím nad tím, jak často se my sami vidíme zkresleně. Mí studenti například považují Česko za chudou zemi. Průměrný český příjem 28 tisíc korun na čtyřčlennou rodinu nás ale řadí ke čtyřem a půl procentům nejvyšších příjmů na světě. A pokud berete měsíčně 50 tisíc korun - a takových lidí není v České republice málo -, tak vás to přiřadí k půlprocentu nejbohatších lidí na této planetě.
I proto je užitečné chápat, že žijeme v nádherné zemi s vysokou mírou bezpečí, velmi dobrým zdravotnictvím, zajištěnými energiemi a zatím i vodou. Tohle vše bereme jako naprostou samozřejmost. Pro velkou část světa to ovšem samozřejmé není.
Vrátíme se do předprůmyslové doby?
Jak moc ovlivňují klimatické změny a sucho, které už několik let sužuje Česko, naši energetickou soběstačnost, a tedy i bezpečnost? Studie klimatologů a hydrologů předpovídají ještě vyhrocenější vodní poměry. Můžeme být třeba soběstační v elektřině i s nedostatkem vody?
Ne. Voda je například velmi důležitá při chlazení sekundárního okruhu tepelných i jaderných elektráren. Bez vody je stávající energetika vyloučena. Například ve Francii se při vysokých teplotách omezuje provoz jaderných elektráren chlazených říční vodou.
Nejde ale jen o chladicí efekt vody. V posledních letech bývají její nízké stavy i na Rýnu v Německu, což se vždy okamžitě citelně dotkne zásobování německých rafinerií ropou po řece z Rotterdamu.
Zmíněné Německo chce do roku 2022 uzavřít své poslední jaderné elektrárny. Z dvaceti evropských zemí se pak v nedaleké budoucnosti stanou dovozci elektrické energie…
… budou-li mít vůbec odkud dovážet.
Jaká je tedy cesta pro Česko?
Jádro je nejkoncentrovanější formou energie, jakou známe a jsme schopni využívat. Má ovšem spoustu odpůrců, a proto je v některých zemích nepřijatelné. Má ale i své příznivce: například v Česku, Francii či USA. Pro zemi naší velikosti - zemi bez přírodních zdrojů - jde o dobrou cestu až do doby, než budeme schopni efektivně a naplno využívat obnovitelné zdroje energie.
Dokud totiž nebudeme schopni skladovat energii - jak elektřinu, tak teplo - ve velkém, tak budeme stále odkázaní na fosilní paliva. A povinností státní správy je říkat lidem, jaké jsou možnosti. Co se musí udělat, abychom mohli fungovat dál. A je jen na lidech, zda to přijmou, či odmítnou.
Pokud se tato země rozhodne, že chce odstranit průmysl a navrátit se do předprůmyslové doby, tak je to samozřejmě možné. Jakkoliv by to nebylo podle mě úplně šťastné. Jsme ale demokracie, a pokud většina společnosti usoudí, že nechce elektrárny, že nechce čoudící komíny či vedení vysokého napětí, tak je zkrátka nebude mít.
Někdy si neuvědomujeme, že jsme velmi dobře zaopatřená společnost, která přestává vnímat, co vše potřebuje k tomu, aby mohla fungovat. Od elektřiny přes vodu, silnice až po odvoz odpadů, kanalizaci a mnoho a mnoho dalších věcí. Máme se dobře a nevnímáme, jak se má velká část okolního světa. A obtížně chápeme i to, že žádná energetická politika se nedělá jen na čtyři roky, ale na dvacet třicet let dopředu.
VIDEO: Na revoluci v roce 1989 byli připravení špičkoví svazáci, veksláci a taky uzenářsko-zelinářská lobby, říká historik Miroslav Vaněk
