Rodiče jsou lékaři, tak s Norou žádné velké hudební plány neměli. Hudbu ale se zájmem poslouchala už jako batole a na školních koncertech svých starších sourozenců nadšeně volala "Etě, etě!". Klavír si vybrala sama, ve čtyřech letech ji rodiče přihlásili do základní umělecké školy.
Kdo má v zušce své dítě, dobře asi zná neustálé boje, aby řádně cvičilo. Rodiče jedenáctileté Nory mají přesně opačný problém. Od klavíru ji vyhánějí, protože na něj hraje až moc dlouho. "Měli jsme takový hezký starobylý klíček od víka. Bohužel se po častém zamykání zlomil, k mé velké lítosti a Nořině obrovské a škodolibé radosti," usmívá se maminka Kateřina.
"Hrát na klavír pro mě znamená stejnou potřebu jako třeba jíst a dýchat. Klavír je spravedlivý, nedá se moc oklamat. Když něco odfláknu, vrátí mi to s úroky. Ale zase když zdolám nějakou výzvu, je to parádní pocit," vysvětluje svou vášeň Nora.
Když jede do zahraničí na soutěž nebo na dovolenou, přibalí si aspoň rolovací silikonové klávesy. Jde na ně hrát i v autě, klidně i bez zvuku, stačí si opakovat hmaty, vysvětluje.
Rodiče někdy mají v nemocnici čtyřiadvacetihodinové směny a nejsou doma. Zatímco v jiné domácnosti by se v takové chvíli na hudební nástroj snášel prach, tady je to opět naopak. "Ještě nedávno se mi stávalo, že mě soused zdravil s tím, že jsme určitě zase sloužili. 'Ta vaše holka totiž zase hrála až do noci!' dodal." Pro lepší vztahy si proto domluvili pravidla, že mladá klavíristka skončí úderem osmé hodiny večerní. "Jinak se ozve úder do topení a sousedé zjednají pořádek," doplňuje maminka.
Vzpomíná také, jak dcerka jednou doma v bytě v pražských Vršovicích hrála skladbu od novodobého skladatele, která se rodině moc nezamlouvala. "Sousedům se taky očividně nelíbila, bušili do topení a zjistili jsme, že vyklepávají stejný rytmus," směje se.
České naděje
V seriálu online deníku Aktuálně.cz "České naděje" vás seznamujeme s mladými nadějemi české vědy, kultury i české společnosti. Jsou mladí, ale již slaví mezinárodní úspěchy, vedou vlastní výzkumy, vynikají v umělecké oblasti, popřípadě jsou obětaví dobrovolníci či probouzí občanskou společnost.
On-line Pražské jaro, on-line výhra v Hongkongu
Malá klavíristka má za sebou velmi úspěšné období, kdy vyhrála klavírní soutěže v Evropě, Asii i Americe, navíc na nich obdržela i mimořádné ceny za interpretaci nebo pro výjimečný mladý talent. Občas přiveze cenu pro absolutního vítěze ze soutěže otevřené pro interprety do osmnácti let.
Úspěšně pokračovala i během pandemie, kdy se dokázala přeorientovat do virtuálního prostředí: on-line vystoupila na hudebním festivalu Pražské jaro a zvítězila v mezinárodní on-line soutěži v Hongkongu, kde získala i speciální cenu za interpretaci Fryderyka Chopina, jejího oblíbeného autora.
Úspěšný rok 2020 završila v prosinci, když postoupila do finále mezinárodní televizní hudební soutěže Louskáček v Moskvě. To jí dalo možnost si v závěrečném klání zahrát s věhlasnou Moskevskou filharmonií. Z jejího vystoupení bylo patrné, jak si takovouto příležitost užívala. V pasážích, kdy zrovna nehrála, poslouchala orchestr, usmívala se a pokyvovala se do rytmu.
"Nervózní byla hlavně mamka, ta se šla někam schovat a čekala pak radši na schodech venku. Marně jsem jí vysvětlovala, že výhra už je ta možnost si s nimi zahrát. A dárek si přece musíte užít," vysvětluje Nora. Za interpretaci třetí věty Beethovenova Prvního klavírního koncertu vybojovala druhou cenu, stříbrného Louskáčka.
Ke stříbrnému Louskáčku si hned zkraje ledna 2021 pořídila Zlatý oříšek, což je cena pro nejtalentovanější děti Česka.
Před pár lety zažila období, kdy se jí příliš nedařilo. Tehdy ale přišel úspěch na velmi nečekaném pódiu. Rodina zrovna vyprovázela babičku na vlak a Nora si krátila čas v hale pražského hlavního nádraží - jak jinak než hraním na zdejší klavír. "Bylo dojemné, jak se začali shlukovat lidi, stále přibývali další a další, až jich tam během chvilky stály asi tři stovky," popisuje maminka.
Jelikož v Praze chodí na náročné hudební gymnázium a musí se učit, moc dalších věcí kromě klavíru nestíhá. Když to jen trochu jde, sportuje - plave, jezdí na kole, bruslí, lyžuje. Na dotaz, zda nemá nějaké aktivity kvůli možnému zranění ruky zakázané, se zasměje: "Zakázaný mám leda mobil, když se učím. Občas před babičkou raději zamlčím, že jedu bruslit, to by byl oheň na střeše. A mamka dělá masakr, když hraju míčové hry nebo krájím mrkev."
Nechová se nijak upjatě jako některé jiné "zázračné děti". Maminka Kateřina vzpomíná, jak coby devítiletá na jeden svůj open air koncert s orchestrem dojela na koloběžce, zaparkovala ji u klavíru a předvedla takový strhující zážitek, že publikum dostala do varu a plakala i její paní učitelka.
Vzhledem k mimořádnému talentu byla s dalšími čtyřmi dětmi vybrána jako stipendistka na roční mistrovský kurz k věhlasnému klavírnímu mistrovi Ivu Kahánkovi. "Nikdy na to nezapomenu. Hodně mě toho naučil, hlavně jak cvičit. Přemýšlet o skladbách, než je vůbec začnu cvičit. Co chtěl skladatel vyjádřit a jak dojít k tomu předání poselství. Na hodinu s ním jsem se vždycky hrozně těšila a myslím, že on se upřímně těšil z každého našeho úspěchu," vypráví Nora.
Na otázku na bezprostřední plány bez váhání odpovídá, že si musí co nejdřív opravit známku z fyziky a pak se naučit nový repertoár. "Teda doufám, že ho budu mít komu hrát," zarazí se. Jejím snem jsou světová pódia a velké symfonické orchestry. "Tolik se už těším na publikum!" A kde se vidí za nějakých deset, dvacet let? "Bože, to mi bude 21 let, to budu starší než můj brácha teď," vyděsí se. "Ale jo, bude to skvělé, budu už dospělá a ke všemu klavíristka," dodává. Za dvacet let by pak chtěla učit děti na mistrovských kurzech jako lektorka.
Když o její budoucnosti přemýšlí maminka, přeje si hlavně, aby byla šťastná a zdravá. Jinak je v prognózách opatrná, v pubertě se prý dětem hodně mění priority. "Když bude jejím štěstím klavír, ráda ji podpořím. A za dvacet let? Tak to jí třeba pohlídám děti."
