Je pondělí půl deváté ráno a na škole začíná výuka. Místo usednutí do lavic seřazených za sebou ovšem dvacítka žáků prvně sedá do kroužku. Třídy zde se těm na běžných základních školách příliš nepodobají. Velikostně jsou menší a stoly, u kterých děti sedí, jsou natočené k sobě, aby spolu mohli neustále v průběhu výuky spolupracovat. Součástí místnosti je i odpočinková zóna, kde děti tráví přestávky. Na stěnách visí obrázky, výtvarné práce žáků a výukové materiály.
Po víkendu si děti vypráví zážitky především z uplynulých dvou dnů. Žačka z druhé třídy popisuje spolužákům, jak oslavila svoje narozeniny. Ostatní naslouchají. Pokud však chtějí, mohou do diskuse jakkoliv přispět. Děti si navzájem předávají slovo, aniž by si skákaly do řeči. Následně s učitelkou proberou, co je čeká, a nastaví si cíle pro nadcházející dny.
Následuje devadesátiminutový blok. Běžné hodiny češtiny nebo přírodovědy zde totiž nemají. Místo toho probíhá takzvaná integrovaná výuka, během které se probírá jedno téma, ale z více stran. V předmětu svět v souvislostech, který zahrnuje přírodní a technické vědy, procvičují například biologii a chemii zároveň. Na druhém stupni se poté výuka rozděluje na humanitní a přírodovědné semináře.
V první třídě, kterou navštěvuje devět žáků, se dnes věnují plazům. Jejich výuka probíhá na několika stanovištích rozmístěných po třídě. Začíná se v kroužku na zemi, kde děti vyplňují křížovku s tajenkou, která jim napoví, jakým tématem se dnes budou zabývat. Následně se přesouvají do lavic, rozmístěných do písmene U, aby na sebe všichni viděli. Uprostřed stojí učitelka, která prvně dětem pokládá otázku, co vědí o plazech, aby měli možnost přispět svými znalostmi. "Já vím, že se plazí," vykřikne jeden z chlapců.
Když se škola v roce 2017 poprvé otevřela, nastoupilo do ní 60 žáků. Po pěti letech jich vzdělává 87. Vzhledem k individuálnímu přístupu a poměrně malé budově zná ředitel školy Marek Adler všechny děti jménem. "Jsem schopný přiřadit i rodiče k žákům. Někdy toho o dětech víme až moc. Známe jejich příběhy a problémy a občas je těžké najít hranici, kdy oddělit emoce od autority," říká Adler.
Výuka se staršími spolužáky
V jedné třídě je zhruba deset žáků. Kromě prvňáčků, kteří mají vlastní třídu, jsou ale vždy dvě věkové kategorie spojeny. Děti z druhé třídy se tak učí se spolužáky ze třetí třídy. Starší pomáhají mladším, čímž si sami procvičují učivo, mladší zase motivuje to, co už umí starší spolužáci.
Podle programového ředitele obecně prospěšné organizace EDUin Miroslava Hřebeckého věkově smíšené skupiny fungují. "Starší se učí přejímat zodpovědnost a jsou vzorem. Samozřejmě od nich menší mohou pochytit i něco nevhodného jako nadávky, ale k tomu by pravděpodobně došlo i mimo školu. Mladší učivo od svých vzorů vezmou možná ochotněji než od učitele," říká Hřebecký.
Další raritou je tykání, které se na škole užívá plošně. "Ahoj Marku," zdraví žáci s úsměvem ředitele, zatímco ho míjí na chodbě. Kantoři se pak nazývají průvodci. "Připomíná nám to, že jako pedagogové provádíme děti učením a nejsme pouze chodící encyklopedie, které přenáší znalosti. Snažíme se žákům pomoct najít svoji vlastní cestu," komentuje zřizovatelka školy Iva Quittnerová.
V půl jedenácté končí první výukový blok a začíná denní míle, což je povinná třicetiminutová pauza na čerstvém vzduchu. Po prostorách školy se začíná rozléhat hluk. Je slyšet i hra na klavír, na který mohou žáci hrát pouze ve vyhrazený čas, a tak je o něj během přestávky velký zájem. Prostor šaten se naplní dětmi, které spěchají ven, aby si pauzu užily co nejvíce. Dnes je slunečno, ale ven se chodí i za nepříznivého počasí.
Samotná škola sídlí v hostavickém zámku, kolem kterého je park. Právě v něm se děti během pauzy prochází, hrají míčové hry nebo posedávají na lavičkách. Skupinky žáků se shluknou kolem oploceného hřiště, kde se hraje fotbal. Někteří fandí, jiní se aktivně účastní. Zapojit se může, kdo chce, bez ohledu na věk. Po třiceti minutách se žáci automaticky stahují zpět do školy. Svolávat je podle ředitele není potřeba. "Většina už je schopna odhadnout, kdy je čas vrátit se k učení," říká Adler.
Učí ve dvou a bez testů a známek
Aby bylo vzdělávání co nejintenzivnější, praktikuje se na škole tandemová výuka. Každá třída tak má dva třídní učitele. V hodinách i na plánování výuky se podílejí oba, i když pokaždé různou měrou. Andrea Orgovánová, která vyučuje matematiku, vysvětluje, že se střídá s kolegou v tom, kdo zrovna výuku vede. Podle ní je pro děti výhodou střídání hlasů i přístupů obou vyučujících.
Přínosné je to ale prý i pro ně samotné. "Vždy se snažíme tomu druhému dát alespoň na malou chvíli slovo, požádat ho o jeho pohled. Často si totiž kolega všimne něčeho, co jsem sama přehlédla nebo se mi nezdálo důležité," říká Orgovánová.
Párová výuka se objevila v Česku poprvé v roce 2010, a to na Základní škole Kunratice a Základní škole Mendelově v Karviné. Podle Hřebeckého z EDUinu vede tandem k větší individualizaci a především nabídne na stejnou věc dva různé postoje. "Tento způsob výuky je sice dražší a organizačně náročnější, ale při správném pojetí učí žáky, že na věc mohou být různé náhledy, což je přirozené," komentuje Hřebecký.
Škola na zámku v Hostavicích je jiná i v tom, že se zde nepíšou testy. Místo toho předkládají takzvané důkazy o učení. To jsou prezentace, seminární práce či osobní portfolia. Žák na ně dostává zpětnou vazbu, díky které zjistí, kde má ještě rezervy.
"Testy u nás nejsou sprostým slovem, každopádně my to nazýváme ověřováním, abychom nikoho zbytečně nestresovali. Každý žák se zaměřuje na pokroky. Stanoví si cíl a pak mapuje, jak se mu jej daří dosahovat. To, že při tom dělá chyby, je naprosto v pořádku a lidské," říká Quittnerová a dodává, že děti mají samy zájem se testovat, protože chtějí vědět, jak na tom jsou.
Děti tak nedostávají ani známky, ale učitelé je hodnotí slovně. To je něco, co by brzy mohlo být běžné na všech školách. Ministerstvo plánuje od září 2025 zavést zkušební slovní hodnocení pro všechny žáky prvních až třetích tříd. Podle únorového průzkumu STEM/MARK však většina Čechů s návrhem nesouhlasí. Zrušení známek si nepřeje 53 procent.
Žáci se vciťují do role drogově závislé Katky
Chvíli před dvanáctou začíná oběd. Školní jídelna je malá, a tak se v ní musí všichni prostřídat. Zde tráví čas mimo výuku i učitelé, kteří nemají kabinety ani sborovny. Kantoři nejsou žádným způsobem odděleni od dětí, na škole tak není žádná místnost, kam by žáci neměli přístup. I to s sebou nese název školy Be Open, tedy být otevřený.
V odpoledním bloku probíhá humanitní seminář v osmé a deváté třídě. Děti se dívají na dokument Katka od Heleny Třeštíkové, který zobrazuje boj protagonistky s drogovou závislostí. Následně se snaží nahlížet na Katčin příběh očima různých postav, jako je sociální pracovnice, její přítel či lékař. Žáci mají za úkol vcítit se do Katky a napsat dopis jedné z uvedených postav.
Na prvním stupni končí výuka ve dvě hodiny, druhý stupeň má dnes o hodinu déle. Děti si úkoly domů odnáší jen výjimečně. Filozofie vedení je motivovat žáky tak, aby veškerou práci odvedli ve škole a nemuseli tím trávit čas doma. "Maximálně se snažíme během vyučování dětem vyhradit čas i na dodělání práce navíc, ale stane se, že například v rámci procvičování látky se musí učivu věnovat i odpoledne," říká zakladatelka.
Soukromá škola Be Open však není pro každého, školné činí 145 tisíc korun ročně. O možnosti získat stipendium vedení uvažuje, doposud ho však žádný žák nezískal. Vize je otevřít i střední školu, kde by děti mohly plynule navázat. Nyní je součástí instituce jen Montessori mateřská školka s kapacitou kolem dvaceti dětí. V Česku se nachází 163 škol a školek s Montessori výukou, které využívají speciální metody zaměřené na podporu dítěte při rozvíjení jeho poznatků a dovedností.
