reklama
 
 

Smí se říkat věci, které dřív byly tabu. Okamura našel díru na trhu, říká odborník na extremismus

21. 11. 2017
Rasismus v Česku patrně není na vzestupu, změnil se ale pohled na to, co je dovoleno říkat na veřejnosti, myslí si odborník na extremismus Jan Charvát z Univerzity Karlovy. Česká společnost podle politologa prochází "přeformátováváním", jež pramení i ze zklamání z polistopadového vývoje. Využívá toho i prezident Miloš Zeman, který ještě více prohlubuje rozdělení společnosti.

V uplynulých týdnech se v krátké době sešlo několik projevů rasové nesnášenlivosti - útok fotbalových fanoušků na muže černé pleti v pražské tramvaji, urážky dětí z teplické školy a hanlivé vyjadřování tajemníka SPD v parlamentu. Není to příznak, že se rasismus stává ve společnosti něčím obvyklým?

Nemyslím si, že podobných výlevů na veřejnosti nutně přibývá. Viděli jsme spíš náhodnou korelaci několika jevů, na které je teď část společnosti, ta liberální, mnohem víc citlivá. Samozřejmě to zajímá i média. Sice bych to nehodnotil jako pan prezident, že čas od času někdo dostane přes hlavu, od něj bych čekal asi jiné vyjádření, nicméně jsou to události, ke kterým dochází. Na druhou stranu, došlo ke změně toho, jak se na tyto projevy nahlíží. Některé věci se dlouho nesměly říkat a teď se říkat mohou.

Mezi politiky vyniká v pronášení nekonvenčních výroků a názorů prezident Miloš Zeman. Přispěl podle vás k tomu, že se hranice dovoleného posunuly?

Je to nepochybně člověk, který dlouho a systematicky razí určité postoje, které prohlubují rozdělení společnosti. Je obrovský problém, pokud prezident republiky zlehčuje věci, které se odehrávají a které ze své pozice zlehčovat nemůže. Mě to mrzí i z pozice politologa. Prezident by prostě měl říct, že není možné jakýmkoliv způsobem zlehčovat rasově motivovaný útok. Prezident je instituce, která je vytvořena k nějakému účelu. Tím účelem je mimo jiné i to, že je garantem určité morálnosti. Lidi to od něj očekávají. Nemůže se tomu zpronevěřovat jenom proto, že se mu nechce nebo že se mu to hodí.

Silnou roli při šíření xenofobie bezesporu hrají sociální sítě…

Odborníci jako Josef Šlerka na to upozorňují už dlouho. Lidé se naučili, že mohou být na Facebooku sprostí a nadávat tím nejhorším způsobem, který by dřív nebyl možný. Jednak proto, že nebyl Facebook, ale možná by to ani neřekli, protože dříve převažoval dojem, že něco takového se prostě neříká. Každopádně žijeme v době, kdy se přeformátovává to, co pokládáme za normální a co ne. My teď zřejmě zažíváme to, co zažívali lidé třeba v roce 1968 nebo 1989, to znamená velkou společenskou proměnu.

Končí polistopadová éra, jak říkají někteří politici?

Po roce 1989 jsme vpluli do nové společnosti. Všechno padlo a začala se nastavovat nová pravidla. Když to hodně zjednoduším, nastavovala je skupina lidí kolem Václava Havla, která pracovala s představou určité morálky, lidských práv.

V 90. letech existovala určitá mediálně a politicky sdílená představa, že někam směřujeme, že si utáhneme opasky, odrazíme se ode dna, vstoupíme do Evropské unie. Byla to série kroků, které nabízely nějaké východisko, naději. Tehdy také všechna média jela skoro ve stejné linii, neexistovala významnější alternativní média, internet byl v začátcích. Lidé, kteří nesouhlasili, prostě nebyli slyšet.

Po vstupu do EU se ale začaly nabalovat některé problémy. U spousty lidí odezněl pocit, že unie za nás všechno vyřeší, často se naopak změnil v přesvědčení, že EU za všechno může. Horizont naděje zmizel a proměnil se v jakousi kouli na noze. Přišla ekonomická krize, oddlužování Řecka, ukrajinská a migrační krize. Krok za krokem se snižovala důvěra, kterou měli lidi v instituce a tradiční strany. Ukázalo se, že politické strany nedokázaly tak zakořenit jako v západní Evropě, že jim lidé málo důvěřují. Mezitím dospěla nová, porevoluční generace. A zároveň mnozí lidé ze starší generace ztratili naději, že se budou mít tak dobře, jak si po roce 1989 mysleli. 

Po říjnových volbách se Okamurova SPD stala silnější parlamentní stranou než sociální demokraté nebo lidovci, na druhou stranu tvrdá krajní pravice evidentně skomírá. Na akci Dělnické strany sociální spravedlnosti 17. listopadu postával jenom hlouček lidí. Je mezi tím nějaká souvislost?

Po roce 2010 se všechny struktury klasické krajní pravice úplně rozložily. Hammer skins, Blood and Honour, Národní odpor, Autonomní nacionalisté, nic z toho nezbylo. Dnes když dělají neonacističtí skinheads koncert, tak se jich sejde stovka. Dělnická strana prakticky nikoho nezajímá, je to miniaturní záležitost.

Do téhle prázdnoty na krajní pravici vstoupilo v letech 2014 a 2015 hnutí Islám v ČR nechceme. To poprvé od roku 1989 přišlo s myšlenkami a strukturou, která nebyla nijak kompromitovaná starou krajní pravicí. Už to nejsou klasičtí neonacisté.

Na tento základ navázal Martin Konvička, kterému se podařilo vybudovat hnutí Blok proti islámu. Jeho pokus o koordinaci s Úsvitem ale skončil fiaskem. Jediný, kdo z toho všeho vyrostl, je Tomio Okamura. Pohltil všechny hlasy. Přišel se specifickým programem, který se lidem na krajní pravici jeví jako levicový. Ale podporují ho, protože je proti islámu.

V čem spočívá Okamurovo kouzlo?

Je jednoduchý, přímočarý a pro řadu lidí důvěryhodný. To je ideální kombinace, která funguje. Na mnoho lidí zapůsobila jeho původní image úspěšného podnikatele. A přesně vytušil, kde je díra na trhu. Zatímco Konvička se snažil oslovovat střední vrstvy, Okamura mířil níž. Oslovoval hůře situovanou pracující třídu, nezaměstnané. A když Konvička vyhořel, přebral i část jeho hlasů.

Proč Okamurovi množství lidí uvěřilo, že největší problém je hrozící záplava islamistických migrantů?

Lidé tomu chtějí věřit. Odpovídá to jejich pohledu na svět, tomu, že jim někdo ubližuje a také že někdo jiný míchá kartami, že jim hází klacky pod nohy. Je to i o pocitu sounáležitosti. Sounáležitost skrz nenávist je velmi silná, silnější než sounáležitost skrz pozitivní věci. Tím, že se vymezujete vůči nějaké skupině, která je obecně odsuzovaná, dáváte najevo, že vy sám jste zcela v pořádku a vaše hodnoty jsou hodnotami té společnosti.

Samozřejmě to souvisí i s tím, že většina informací, které k nám přicházejí, jsou šumy, které neumíme dobře odfiltrovat. Lidé vůbec nerozlišují, jestli něco slyšeli v hospodě, přečetli si to na internetu, nebo jim to vysvětlil někdo, kdo danému problému skutečně rozumí. Lidé mají tendenci strašně rychle přejímat informace, nekontrolovat je a pouštět je dál tak, jak jim to vyhovuje.

Je správné nazývat Okamuru extremistou a SPD extremistickou stranou?

Nejpřesnější termín je populistická, případně xenofobně populistická nebo antiislamistická. Nejčistší je asi populistická. Když si přečtete starší Okamurovy texty, zjistíte, že on původně neměl s imigranty a islámem žádný problém, bylo mu to úplně jedno. Naprosto přesně ale identifikoval, co lidi chtějí slyšet. V tom jsou populisté skvělí, fungují jako lakmusový papírek. Okamura se navíc chytil i tématu přímé demokracie, které pochází úplně odjinud, z krajní levice. Kritika establishmentu je stejně silný motiv, ne-li silnější než antiislamismus.

Co se dá čekat od Okamurových poslanců? Bude jejich klub stabilní?

To nikdo neví a zřejmě to neví ani sám Okamura. Dá se očekávat, a je to pravděpodobné, že dojde k nějakým potížím, že stranu nedokáže udržet pohromadě. Už to možná začalo, organizace ze severní Moravy chce z čela krajské organizace odvolávat poslance. Všichni viděli, co se stalo s Úsvitem, tedy s Okamurovou původní stranou. On si založil druhou a byl úspěšnější. Možná si založí třetí a bude ještě úspěšnější. Je to klidně možné. Voliči v tomto případě nevolí stranu, ale člověka.

Přiblížil se politický populismus v Česku svému vrcholu, bude opadat?
 
Ve skutečnosti je to jinak. Lidi, kteří se nechávají strhnout populismem, potřebují neustále nové a nové vzruchy. Když nastoupila vlna antiislamismu, prakticky zmizely výpady proti Romům. Lidé se dokážou koncentrovat jen na jednoho nepřítele. Tohle říkal už Adolf Hitler - v Mein Kampfu zřetelně píše, že masa se nedokáže soustředit na víc než na jedinou věc, a proto on všechno převádí na židovský problém.

autor: Tomáš Pergler | 21. 11. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama