Jste autorem čtyř knih, které popisují ekonomické a finanční zákonitosti. Z toho dvě jsou pro děti. Co jste si z reakcí na tyto knihy odnesl za zjištění?
Dvě z nich jsou určené pro školy, některé jsou pro využití v rodinách. Co se rodin týče, žádnou zpětnou vazbu moc nemáme, protože rodič nesedne a nenapíše e‑mail, vaše knížka je úžasná nebo naopak je mizerná. Ze škol ale reakci máme. A tou je, že až na pár světlých výjimek je český učitelský sbor na toto téma hodně nepřipravený. Věkový průměr učitelů na školách je poměrně vysoký a ti lidé studovali v době, kdy ekonomika byla úplně jiná - neexistovaly například kryptoměny či možnosti investování přes mobil. Jinými slovy nemají znalosti, aby je mohli předat dětem.
Jak se k výuce finanční gramotnosti staví školy?
Určitě je tu větší zájem. Druhý poznatek je, že je to velmi různorodé, kdy se to odvíjí od osvícenosti jednotlivých učitelů a ředitelů, kteří si uvědomují, že je důležité, aby děti uměly zacházet s penězi. Pak jsou tu ale školy, které téma stále odbývají a pořád za nejdůležitější považují velké předměty, jako je matematika, čeština či dějepis, a tomuto tématu se věnují jen okrajově. Sice se to pomalu mění, ale stále je to těžký tanker, který se otáčí jen pomalu.
Před 15 lety mělo ministerstvo financí velkou snahu to zlepšit. Tlak přicházel zvenčí od OECD. Navíc tehdy přišla finanční krize, která to téma zpopularizovala. Nakonec to ale ztroskotalo zase na lidech. Řekl bych, že to bude jako jinde, tedy otázka generační obměny, kdy mladí učitelé budou více otevření novinkám a dětem tyto informace o ekonomice a financích snáze předají. Osobně si myslím, že finanční gramotnost je důležitější než vědět, kdy byly punské války. Bohužel na některých školách jsou tyto informace považované za základ, který nelze škrtat.
Je tedy finanční gramotnost nějak zahrnuta ve školních osnovách?
Před deseti lety se to dostalo do takzvaných rámcových vzdělávacích programů, což jsou lidově řečeno osnovy. Skutečně ale jde jen o rámcové pokyny. Někde se tedy základy financí učí v rámci matematiky, jinde v občanské výchově, ale je to na jednotlivých školách a učitelích. Tím, že panuje velká volnost škol ve výuce, tak je to jen na nich.
Co by podle mého mělo ministerstvo školství udělat a neudělalo, je vydání vzorového vzdělávacího programu, což je fakticky ukázka konkrétní realizace takové výuky na škole. Mnohé školy totiž takovou volnost ve výuce ani nechtějí a byly by radši, pokud by rovnou dostaly konkrétní a detailní pokyny.
Kapesné má děti naučit šetřit
Mají se už i předškolní děti učit finančním zákonitostem? A případně jakým?
Jednoznačně. Začít by se mělo, jakmile dítě začne umět počítat, aspoň do tří, do pěti, a aspoň trošičku začíná chápat smysl peněz, že to je něco, za co se dá vyměnit něco jiného, za něco dobrého. V tu chvíli je vhodné začít dítěti dávat drobné kapesné a říct mu: To je tvůj příjem, a když ty peníze hned neutratíš a budeš chvilku čekat, tak si můžeš koupit něco většího, co chceš.
Dokonce si umím představit, že si děti i mohou půjčovat mezi sebou nebo od rodičů, samozřejmě všechno zase v maličkých sumách. Například 50 korun, ale aby pochopily princip půjčky, že to je nějaký závazek. Děti vyrůstají ve světě s tím, že jsou ve vleku ostatních. Tohle bude ale jejich vlastní píseček. Svět, kde budou svými pány.
Jaké finanční základy by měly mít děti, které opouští základní školu?
Spousta témat, jako je například šetření na důchod, jim bude ještě velmi vzdálená. Podobně pro ně bude poměrně složité i téma, jako jsou hypotéky a podobně, protože ve 13 či 14 letech si ani půjčit nemohou. V danou chvíli zrovna tato témata pro ně budou irelevantní a zapomenou je. Měly by ale mít něco, co já ve své nové popularizační knížce Finanční jednohubky nazývám základní finanční a ekonomické instinkty.
A to znamená co?
Ve světě financí je to právě například nutnost uvědomit si důležitost odkládání finanční rezervy. To je má učit už ono kapesné. Určitě totiž v jejich životě přijde den, kdy peníze, které mají stranou, budou potřebovat, když se stane nějaký průšvih. Zkrátka dát vždy část z příjmu stranou je základ. Ostatně právě během inflační vlny se ukázalo, že je tu spousta rodin, které nemají nic našetřeno stranou a vše hned utratí.
S tím je spojené, že by děti měly znát princip pojištění, k čemu je a jak funguje. Například že živitel rodiny by měl mít životní pojištění. Další důležitá znalost, kterou si mají osvojit, je, že jsou tu i podvodníci. To děláme, když děti učíme, aby nesedaly k nikomu cizímu do auta nebo si nebraly sladkosti od cizích lidí. Stejně bychom je měli učit, že jsou tu tihle šmejdi i v oblasti financí, kteří se z nich například budou snažit vylákat přístupové údaje k jejich účtu. Měly by vědět, že každá věc má svou cenu, a pokud je něco extrémně levné, tak je na tom něco podezřelého.
A třetí důležité zjištění je, že když už se pouštím do nějakých transakcí, ať už investičních nebo dluhových, tak bych měl vědět, jak ta věc je nastavená, vymyšlená a jak na ní chce protistrana vydělat. Tedy dítě by si mělo být schopné uvědomit, že třeba výhodné smlouvy mohou obsahovat i poznámky pod čarou, že když se o den opozdí se splátkou, že bude muset zaplatit nějakou mamutí pokutu.
Michal Skořepa
Michal Skořepa je členem analytického týmu České spořitelny. V letech 2000-2016 pracoval v České národní bance. Působí jako člen představenstva České společnosti ekonomické. Od května 2024 je předsedou Výboru pro rozpočtové prognózy.
Jaký je tedy hlavní smysl kapesného?
Základní smysl je, že je to hra na hospodaření a příprava právě na to, až jednou dítě bude mít příjmy. Mělo by tedy mít peníze stranou na nečekané situace, mělo by sledovat, jestli je v plusu, či minusu. Ideální je, když má přebytky, tak by mělo s rodiči komunikovat, co s nimi. Například když už má našetřenou větší částku, tak se jich zeptat, co třeba dělají s penězi oni. Aby se k tomu připojila i debata, jak ty peníze zhodnotit.
Ovšem pozor: jako rodiče sice určitě sledujme, co s tím kapesným dítě dělá, a mluvme mu do toho. Pokud ale dítě i přes všechna naše varování řekne, že trvá na svém úmyslu koupit si například hračku, která se brzy rozbije, tak ho musíme nechat udělat i chybu. Jinak kapesné ztrácí velkou část svého smyslu.
Má smysl kapesné vázat například na výsledky ve škole či úkony v domácnosti?
To je velmi citlivá věc. Já osobně si myslím, že jeho výše by neměla být svázaná s pracemi v domácnosti, protože ty děláme pro naše blízké. Myslím si ale zároveň, že kapesné by mohlo být navázané na výsledky ve škole. V normální práci je člověk přece taky odměňován podle toho, jak pracuje.
Je rozdíl, když děti dostávají peníze hotově, nebo na účet?
Obojí má něco do sebe. Přidaná hodnota peněz na účtu je, že nejen vidí, jestli je v přebytku nebo se blíží nule, ale učí se s nimi hospodařit a ovládat je na dálku.
Nízká finanční gramotnost se projevuje i u voleb
Má smysl vysvětlovat už v brzkém věku dětem investice?
Myslím, že ano. Mělo by tomu ale předcházet rozhodnutí dítěte, jakou část úspor tam dát. Už to učí děti, že například běžný účet je fakticky jen elektronická peněženka. Když tedy dostanou stovku, tak je fajn si říct, potřebuješ každý měsíc 20 korun a 30 si dej jako rezervu. 50 korun si dej tam, kde za to dostaneš nějaký rozumný úrok nebo očekávaný výnos.
Výhodou investičních mobilních aplikací a služeb je, že se děti brzo naučí, jak trhy fungují a že to může jít nahoru a dolů. Obzvlášť v delším čase se pak naučí, že trhy jdou převážně nahoru a dochází ke zvyšování uložené částky, a spíše do budoucna ztratí ostych, který většina dospělých k investování má.
Kdy by se děti měly seznámit s jevy, jako je složené úročení, kterému nerozumí dnes ani spousta dospělých?
Tohle je už velká nadstavba. Já spíše kladu důraz na základy, což je osvojení si principů, než na nějakou složitou aritmetiku, což složené úročení je. Tohle patří spíše do matematiky a většina lidí s pochopením tohoto jevu bude mít potíže. Ano, měly by děti vědět, že něco takového existuje, že když máš dluh, tak to jde proti tobě a počítají se i úroky z úroků, ale umět si to namodelovat a spočítat v Excelu nemusí.
Jak jsou na tom české děti, co se týče finanční gramotnosti, v mezinárodním srovnání?
Zrovna před několika týdny vyšlo srovnání OECD pro 20 zemí, ve kterém jsme k mému překvapení vyšli lehce nad průměrem. Dokonce jsme měli lepší výsledky než některé západní země.
Čím si to vysvětlujete?
Je to trochu záhada. Jedno vysvětlení může mít regulatorní základ. Šetření stálo na příkladech typu, že si koupíte kolo, někdo vám ho může ukradnout, tak jak se máte pojistit. Význam podobných znalostí se ale v různých zemích může velmi lišit už jen z toho důvodu, že místní regulace tam mohou být jiné.
V zemi, kde se klade větší důraz na vlastní připravenost jedince, je povědomí logicky větší než tam, kde se ochrana spotřebitele řeší cestou zvýšených povinností někoho jiného a kontroluje se přes úřad, inspekci či centrální banku. Logicky v zemích, kde je ochrana spotřebitele vyšší, nebude o této problematice takové povědomí, protože je chrání někdo druhý, kontrolovaný někým třetím.
Navíc se to odvíjí od dané kultury a důvěry. Například mě napadá, že v Alpách bývají kasičky a vedle produkt místního zemědělce, třeba sklenice medu, kterou si turista může vzít. Jinými slovy ta důvěra je v té zemi jiná.
Co jsou typické projevy nízké finanční gramotnosti, které se pak propisují i do ekonomiky?
Určitě třeba exekuce. U nás v této oblasti spíše ale vidím problém v legislativě, která do toho odvětví přilákala spoustu lidí, o kterých bychom řekli, že jsou to šmejdi. Problém pak je, že se nízká finanční gramotnost propisuje i do volebního chování, když lidé vidí, kam se ekonomika posunula, a oni si dnes žijí stále nuzně. To je ale už spíš minulost. Dnes se nízká finanční gramotnost projevuje třeba v tom, že lidé se bojí investovat do dluhopisů či akcií, a horší financování firem pak brzdí rozvoj ekonomiky.
