Praha - Začínáme kroutit šestou hodinu v rychlíku, který uvízl na mostu kousek za Prahou. Nálada překvapivě dobrá. Až na to, že se ve vagónech netopí, zablokovaly se záchody a nikdo nesmí ven – kolem vlaku jsou rozházené stržené dráty, kterými prý proudí 25 tisíc voltů.
A průvodčí, rozčílená doběla, křičí do telefonu na jakéhosi dispečera, co má dělat s tou promrzlou těhotnou paní s ročním dítětem. Nikdo nic neví, natož kdy nás odsud dostanou. Asi na nás všichni zapomněli.
Večerní vlak Intercity s budovatelským jménem Hutník končí svou pouť do Třince kousek za libeňským nádražím. Kalamita, na troleji namrzá déšť, vlaky nemají šťávu, omlouvá se průvodčí. Zpoždění bude asi půl hodiny, možná hodinu. Buď se koridor na Moravu, který celý stojí, rozjede – nebo nás potáhne dál dieselová mašina.
Proč ne, vlastně se nic neděje: v celkem moderním vlaku je teplo a personál si v jídelním voze pochvaluje, jak se mu to tam pěkně plní lidmi, kteří zjistili, že večeři doma už nestihnou. Po hodině se dá vlak maličko do pohybu a nad lokomotivou to začne zářit jako ve dne. "Zkouší se rozjet i přes ten led," komentují znalci, co má strojvůdce v plánu. "Ale jestli je to hodně namrzlé, tak by mohl strhnout trolej," varují.
Lidem pomalu začíná docházet, že tohle nebude obyčejné zpoždění. Vlak, který měl být za hodinu v Bohumíně, teprve stojí před Českou Třebovou. "Trať je neprůjezdná na dobu neurčitou," oznamuje průvodčí a rozdává třicetikorunové poukázky jako odškodnění. Několik průzkumníků hned přichází na důležitou věc: v jídelním voze vám za ně dají kávu nebo čaj, pivo ale ne.
Odvážlivci skákali do tmy
Po deváté hodině se mašinfíra zkouší znovu rozjet. Opět bílý oheň - a tentokrát se to povedlo: rána a dráty troleje padají přímo na vlak. Ve vlacích po celé zemi je uvězněných několik tisíc lidí, hlásají titulky na webech. A my jsme mezi nimi.
Vlak bez proudu má – kromě toho, že nejede – ještě další nevýhody. Netopí a nejdou mu otevřít toalety. Po hodině dalšího čekání se všichni oblékají, protože teplota ve vagonu klesá a klesá. Hodná průvodčí alespoň dámám záchody otvírá speciální kličkou. Problém je, že bez elektřiny toalety neodtékají…
Přestává legrace, protože z nějakého ústředí chodí jen kusé pokyny. Jisté je, že nikdo nesmí ven, aby ho nespálila elektřina. Vlak bude nutné odtáhnout zpátky na hlavní nádraží. Anebo ještě jeden nápad: všech 300 lidí si vystoupí a dojde támhle v Počernicích na autobus. V prudkém dešti.
I hasič, který do vlaku dorazil, tuší, že ta poslední varianta by znamenala vzpouru na Hutníku. Lidé začínají řešit, kde v Praze přespat.
Vedoucí vlaku se rozčiluje, že za třicet let u dráhy nic takového nezažila a že si bude stěžovat. Začínají se tříbit charaktery. Pán v obleku vypění a ještě pár cestujících, kteří se jeho výstupu zasmáli. Odvážlivci si otevřou dveře a vyskočí do tmy dráty nedráty. Seběhnou kolem mostu dolů, kam pro něj přijeli manželky nebo kamarádi. Lidé z Moravy, s malými dětmi nebo kufry, útrpně čekají. Z jídelního vozu je slyšet, že se tam rozjíždí slušná párty.
Jako v hloupém filmu
Začíná to už být jako v hloupém filmu: ve vlaku je – naprosto klasicky – paní před porodem, navíc má s sebou ještě roční miminko. Před půlnocí pro ni alespoň přijdou hasiči a odvedou ji do sanitky. „Já prostě nevím, kam s ním pojedeme. Jak to mám vědět?“ hlásí hasič do vysílačky.
Je už pořádná zima. Autobusy pro nás přijet nemůžou, řidiči odmítli vyjet, protože to venku klouže. Spadlé dráty pořád nikdo neřeší. Hasiči nakonec sehnali dva vlastní busy – jeden možná přijede z Kladna, druhý z Mladé Boleslavi. Takže vyhlídka na další hodinu, než se sem dohrabou.
V půl jedné se několika lidem podaří hasiče umluvit, ať je pustí ven. Buď mají také odvoz, nebo si prostě poradí sami. „Jedu přespat taxíkem do kanceláře,“ říká jeden z nich. Kolej, pražce i štěrk mezi nimi jsou pokryté tlustým ledem. „Zahajujeme evakuaci,“ rozhoduje šéf hasičů, že můžou začít vystupovat i další cestující. Autobusy jsou už prý na cestě. Takže dobrou noc – s kufrem pod hlavou na hlavním nádraží.
