Foto: Aktuálně.cz

Dodnes bydlí v provizorním mobilním domku

Když člověk projíždí po hlavní silnici v Hruškách, většinou si ani neuvědomí, jakou spoušť tady tornádo před rokem napáchalo. Jenže stačí sjet ke kostelu do vedlejší ulice a i po roce jsou následky vidět. Mnoho domů si už lidé opravili, ale zdaleka ne všechny.

V nejtěžší situaci jsou ti, kteří museli přihlížet tomu, jak jejich dům demoluje bagr. Patřila k nim také učitelka z místní školky Olga Turčíková, která bydlí se svým manželem a dvěma dětmi v provizorním mobilním domku. "Bydlet v něm není nic jednoduchého. Je tady málo místa i málo soukromí. V zimě je nám tady chladno, v létě pro změnu někdy až moc horko. Oblečení není kam dávat. Když vařím, tak musím nejdřív uklidit. Přijde mi, že pořád doma jen uklízím," říká. Není ale typ, který by si příliš stěžoval. Spíše naopak, cítí vděčnost za pomoc lidí a je přesvědčená, že všechno špatné mělo svůj smysl.

"I když nás postihla šílená věc, tak nás to jako rodinu posílilo. Vím, že zvládneme všechno. Člověk nakonec zjistí, jak málo potřebuje a kolik toho vydrží. Jsme strašně rádi, že jsme tornádo všichni ve zdraví přežili, manžel byl v té době venku a já s dětmi doma. Je až neuvěřitelné, jak rychle ten rok uběhl," svěřuje se Turčíková a vzpomíná na pomoc lidí. "Je to neskutečný pocit, když se můžete přesvědčit o tom, že je na světě pořád dobro a lidé umí pomoci, když jde do tuhého," raduje se.

Situace byla pro rodinu o to těžší, že musela přihlížet demolici svého domu, který si dva roky svépomocí opravovali a několik měsíců před tornádem se těšili z nové kuchyně a obývacího pokoje. Po tornádu museli začít znovu. A to doslova od první cihly, tentokrát už s pomocí stavební firmy.

"Stavbu nového domu od základu bychom sami nezvládli. Už jsme byli psychicky i fyzicky vyčerpaní. Byli jsme rádi, že jsme firmu sehnali," upozorňuje a přiznává, že postavit nový dům je i tak velmi obtížné. "Při stavbě nového domu je nejtěžší snad všechno. Pořád se něco řeší, ale jsme rádi, že už jsme začali. Trápí nás hlavně dlouhé čekání na materiál a nedostatek některých věcí. Nedá se ale nic dělat. Musíme počkat," konstatuje Olga Turčíková. Stavbu má přitom neustále na dohled, mobilní dům totiž stojí v zahradě, v pěkné krajině jen těsně u železniční trati.

Před tornádem to bylo místo plné zeleně. Byť se zeleň bude postupně vracet a jednou třeba nebude tornádo nic připomínat, v myslích lidí zůstane. Paní Turčíková mluví stejně jako jiní o tom, jaký je v lidech strach, když přijde špatné počasí. Zejména děti to podle ní těžce nesou. "Tornádo je stále v nás. Bojíme se. Mladší syn se bojí silnějšího větru i deště. Nedělá mu dobře ani hluk. Ale doufám, že až uplyne nějaký čas, bude se to zlepšovat," říká a popisuje, jak hezky se z jejího pohledu naučila s bouřkou pracovat její dcera. "Snaží se od ní odvádět pozornost. Když vidí, jak dělá bouřka zle bratrovi, hned něco vymyslí, aby se zabavili."