Nemohlo to dopadnout jinak. Pětadvacetiletý Jiří Vorlíček se pokouší prostříhat drátěnou stěnou oddělující komunistické Československo od svobodného Německa na Západě a netuší, že v drátech proudí napětí 4000 až 6000 voltů.
Jeho štípací kleště mu cestu na Západ neotevřely. Po smrtících zásazích elektřinou zůstal zaklíněn v drátěném zátarasu železné opony a tak ho najde i hlídka pohraniční stráže. Je přesně 1:45 v noci dne 31. května 1954. Vojáci patří k patnácté rotě poběžovické brigády, která střeží hranici do západního Německa u Folmavy. "Narušitel byl z drátěného zátarasu vyproštěn, aby mohl být opět zapnut elektrický proud," píše se v hlášení…
Elektrický proud se stal "účinnou" bariérou proti všem uprchlíkům z Československa na Západ. Kromě Vorlíčka zabije dalších 94 lidí. Počet nemusí být navíc ani konečný, mrtvé od železné opony bylo totiž nařízeno pohřbívat tajně.
"V naší rodině se až do loňska vlastně nevědělo, jestli je doopravdy mrtvý. Babička věřila, že můj prastrýc by mohl být stále naživu. Že se mu třeba útěk povedl. Ale mně ta nejistota vadila," popisuje Tereza Janovská. Když rodina začala po Vorlíčkově osudu pátrat, rychle se zjistilo, že se vůbec nedostal za hranice země.
Našli ho v seznamu obětí železné opony. "Babička to oplakala," říká Janovská. Uvedla, že rodinu za uplynulých šestašedesát let nikdo z úřadů nekontaktoval, aby je informoval. "Přitom v dobovém dokumentu, který jsme viděli, bylo uvedeno, že si příbuzní převzali jeho osobní věci. Ale my jsme nic nepřevzali…"
Ačkoli tedy mají jasno o tom, kdy a kde příbuzný zemřel, o místě jeho hrobu stále nic nevědí. Je možné, že byl pochován na hřbitově v Maxově na Domažlicku, což byla původně německá obec u hranic a hřbitov byl dlouho opuštěný. V době existence železné opony byl navíc v hraničním pásmu, kam se smělo jen na propustku.
Tajný pohřeb na neznámém místě totiž nařizoval speciální tajný rozkaz ministra národní bezpečnosti Karola Bacílka z 18. listopadu 1952. "Je-li veřejně známo místo, kde byl usmrcený agent a terorista pohřben, mají příslušníci reakce možnost kladením věnců nebo kytic a podobně vyjádřit manifestačně svůj souhlas a sympatie s činem a záměrem pohřbeného," píše se v něm. Rozkaz současně nařizuje, že hroby musí být okamžitě po pohřbu srovnány se zemí tak, aby nebyly znatelné.
I kdyby byl Vorlíček pochován na hřbitově v Maxově, přesné místo hrobu se možná nikdy nepodaří najít. Podobný pokus nalézt na jiném šumavském hřbitově tajně pohřbené ostatky Bohumila Hasila, zastřeleného bratra Krále Šumavy, skončil už před lety neúspěchem. Ani po složitém výzkumu v terénu nebyl v prostoru hřbitova v Českých Žlebech nalezen Hasilův hrob.
"Přáli bychom si, aby na hřbitově v Maxově byla alespoň pamětní deska," říká Janovská.
Rehabilitován jako první oběť zátarasů
Rodina ovšem mezitím dosáhla Vorlíčkovy rehabilitace. Jinými slovy soud rozhodl, že se mu stala křivda ze strany státu. A tak se Vorlíček stal vůbec první obětí elektrických zátarasů, která je v Česku soudně rehabilitována.
Soud totiž dospěl k názoru, že pokud by Vorlíček při pokusu o útěk nezahynul, hrozilo by mu stejně stíhání pro trestný čin opuštění republiky. "Skutečnost, že byl Jiří Vorlíček usmrcen, lze interpretovat tak, že byl nezákonně omezen na osobní svobodě, což je podle zákona nezbytný požadavek pro vyslovení rehabilitace," dovodil soudce. Rehabilitace je prvním krokem k možnosti domáhat se odškodnění, ale i bez něho má morální význam sama o sobě.
"Máme z toho rozhodnutí velkou radost," říká Janovská.
Jiří Vorlíček byl povoláním radiomechanik, pracoval jako technik v astronomickém ústavu na hvězdárně v Ondřejově u Prahy. Předtím působil jako mechanik u letectva a měl průkaz leteckého mechanika II. třídy. Původně byl k režimu loajální, ale po návratu z vojny se prý změnil a rozhodl se pro emigraci.
Kolem její přípravy je řada nejasností, není ani jasné, proč se rozhodl pro útěk právě v okolí Folmavy. Každopádně se mu stala osudnou elektrická stěna, která byla československou specialitou. Její budování prosazoval první velitel pohraniční stráže Ludvík Hlavačka. V rozkaze z 12. června 1953 se píše: "K dokonalému zabezpečení státních hranic bylo zavedeno v pásmu střežení PS rot I. sledu elektrické zařízení k vedení proudu o vysokém napětí…"
Elektrická drátěná stěna byla součástí trojstěnného zátarasu, který procházel podél rakouské a západoněmecké hranice. Byla v provozu až do roku 1965, kdy byla po protestech ze zahraničí vypnuta.
"Vůbec nechápu, jak ho to mohlo zabít, vím, že byl technicky zručný. Ale asi dnes zpětně to všechno vypadá jednodušeji než tehdy," popisuje Janovská. Za uprchlíky spálené elektrickým proudem nebyl nikdo nikdy potrestán, ani Ludvík Hlavačka, ani nikdo z tehdejší politické reprezentace. Přitom není sporu, že smrt elektřinou musela být strašná a neodvratná. V protokolu o ohledání Vorlíčkova těla ze dne 31. května 1954 se píše: "Smrt elektrickým proudem nastala dotekem s elektrickým vodičem…" podepsán: MUDr. Mosler Jiří.
Vorlíčkovu rehabilitaci letos 18. května úspěšně "vysoudil" advokát Lubomír Müller. Ještě dříve dokázal dosáhnout rehabilitace u jiných uprchlíků zabitých u železné opony. V roce 2017 byl rehabilitován Hartmut Tautz, který byl v roce 1986 roztrhán hraničářskými psy. V roce 2020 byl rehabilitován Gerhard Schmidt, jenž byl před zraky své rodiny zastřelen v roce 1977.
