Praha - Českou politickou scénou hýbe v posledních dnech spor o ratifikaci Lisabonské smlouvy. Ačkoliv ji Senát schválil, prezident Václav Klaus odmítl dokument podepsat.
Jeho obavy, že kvůli dokumentu, jenž má reformovat Evropskou unii, ztratí Česká republika svoji suverenitu, jsou podle Mileny Vicenové zbytečné.
"Smyslem není, aby jakákoliv země byla přehlasována, válcována. Hledá se řešení," vyvrací v rozhovoru s Barborou Tachecí velvyslankyně ČR při Evropské unii námitky, že velké evropské země budou mít díky Lisabonu větší pravomoci.
| Další části rozhovoru: Velvyslankyně při EU: Pádu vlády tady nikdo nerozuměl Vicenová: Klaus má vyhraněné názory, politiky rozděluje |
Barbora Tachecí: Lisabonská smlouva definuje šedesát oblastí, které se přesouvají z národní úrovně do Bruselu - máte jako velvyslankyně při EU nárok pochybovat, zda je to správně?
Já přesun kompetencí nevnímám tak dramaticky. Výrazný je v oblasti justice a vnitra. Osobně mi přijde těžší zvládnout přesun v oblasti vnějších vztahů a při budování už zmíněné Evropské služby vnější akce.
BT: Existuje jediná oblast, ve které byste považovala přesun do Bruselu za nesprávný?
Pokud mluvíme o Lisabonské smlouvě, mělo by být ve větší míře zachováno rotující předsednictví. Neumím si představit, jak bude fungovat prezident Evropské rady. Nedovedu si představit, že na jednání Evropské rady nahradí třeba politika typu Angely Merkel nebo Nicholase Sarkozyho. Obecně bych nepřesouvala kompetence například v oblasti rodinného práva. To je velmi citlivé pro většinu členských zemí.
BT: Může být podle Lisabonské smlouvy z vůle většiny zemí rozhodnuto něco, co by mohlo poškodit zájmy Česka?
V dílčích věcech se to stává, že se zájmy liší, ale jde o otázku míry. Je to otázka kompromisu. To, že jedna země či skupina zemí má odlišné představy, se stává naprosto běžně. Pak je nutné vysvětlit jasně, co je důležité, kam už nelze při jednání jít, hledají se kompromisy, kompenzace. Smyslem je, aby žádná země nebyla zahnaná do kouta. To vám říkám tak, jak to skutečně cítím.
BT: Onen většinový systém, podle kterého bude Rada ministrů rozhodovat takzvanou kvalifikovanou většinou, vás neznepokojuje?
Já osobně jsem raději u citlivých otázek viděla jednomyslné rozhodování, myslím, že to bylo lepší. Právě proto, že jednomyslnost nás nutí tak dlouho hledat cestu, až se najde kompromis.
BT: Pak ovšem ten systém většinový tlak na hledání kompromisu postrádá.
Zase ale jednání 27 členských států urychlí a usnadní.
BT: Ale za jakou cenu? Je nebo není tady reálná hrozba, že se ve většinovém systému velké státy domluví a přehlasují všechny ostatní včetně Česka?
Nemyslím si, že by to mělo být tak dramatické. Opravdu tu nikdo není hnán do kouta, tak Evropská unie nefunguje a nemůže dlouhodobě fungovat.
BT: Ale když pro většinu zemí bude výhodné něco, co nebude výhodné pro jednu menší, nebude pak bita?
Já bych nepoužívala slova bita. Práce na důležitých věcech začíná odzdola, od pracovních skupin. Tam má každá země právo říci, že nový návrh se jí nelíbí a proč. Pokud má jasné argumenty a umí svou pozici vysvětlit, od začátku se hledají cesty, aby se našlo řešení, které vyhovuje. Může to být třeba přechodné období, nějaká kompenzace. Navíc na Evropských radách se o zásadních otázkách rozhoduje a i nadále bude rozhodovat jednomyslně.
BT: Takže hrozby třeba Jany Bobošíkové, že z většinového rozhodnutí Bruselu může být zavřen Temelín, jsou zcela liché?
Tohle nám skutečně nehrozí.
BT: Teď nejde o to, jestli to hrozí, ale jestli je to teoreticky možné.
Proč by se to dělo? Přece atomové elektrárny mají téměř všechny členské státy Evropské unie.
Pokud Irsko řekne jasné NE, Lisabon by to zastavilo
BT: Neřeším otázku proč, ale zda je to možné.
Nedovedu si představit, že by taková situace za současného právního řádu Evropské unie mohla nastat. Nedovedu si takovou možnost představit. Opravdu ne. Smyslem není, aby jakákoliv země byla přehlasována, válcována. Hledá se řešení.
BT: A není ukázkou toho, jak dnes může být malá země válcována, Irsko? Jednou v referendu řekli Lisabonu ne...
Pokud Irsko řekne ne...
BT: Ale ono už řeklo ne.
Já si nejsem vůbec jistá, nakolik to skutečně bylo jednoznačné rozhodnutí o Lisabonské smlouvě, o jejím obsahu.
BT: Je to výsledek oficiálního referenda.
Dobře. Ale je zcela v rukou irské vlády, jak chce dál v této situaci postupovat.
BT: Jako laik mám zkrátka pocit, že v momentu, kdy v Irsku řekli lidé v referendu ne, tak bruselská mašinérie jakoby začala tlačit a hle, referendum se opakuje. To příště, když se nám nebude líbit výsledek voleb v nějakém státě, budou se tam opakovat?
Irská vláda musí mít příležitost ostatním členským státům vysvětlit a říci svůj postoj.
BT: Co by se stalo, kdyby Irové na podzim Lisabonskou smlouvu neratifikovali? Tlačila by je EU tak dlouho, dokud by nezměnili názor?
Hledala by se cesta, jak se s touto situací vyrovnat. Mohlo by se stát, že by Irové museli zvážit, v kterých oblastech chtějí spolupracovat v rámci EU.
BT: Zastavilo by to Lisabonskou smlouvu nebo ne?
Jednoznačné irské ne o Lisabonské smlouvě by pravděpodobně Lisabonskou smlouvu zastavilo.
Demokratický systém není vždy dokonalý
BT: Protože zlí jazykové tvrdí, že by to Lisabon nezastavilo a Irsko by bylo jako zloduch vyplivnuto ven.
Situace se řeší, až vznikne, řeší se vyjednáváním. Pravděpodobně by se s Irskem velmi podrobně mluvilo o tom, co je pro ně důležité a co je pro ně hlavní problém.
BT: Když tehdejší evropskou ústavu neratifikovala Francie, tak se to celé stoplo.
Taky to byla už druhá země v pořadí.
BT: Čili jedna země je málo a dvě stačí?
Podívejme se na institut referenda - referendum je velice těžký a politiky obávaný nástroj. Voliči odpovídají obvykle na jinou otázku než tu, která je v referendu položena. Obvykle hodnotí vztah ke své vládě, vztah ekonomické situaci, k domácímu dění. Takže já nejsem opravdu přesvědčena, že ne z červnu 2008 je vyjádření vůle irského lidu vůči Lisabonské smlouvě.
BT: A rozhodnutí vlád a parlamentů dvaceti pěti zemí berete jako vůli tamních lidí?
Mám za to, že je to legitimní a demokratická cesta.
BT: To je ovšem referendum taky.
Všichni si dovedeme představit situaci, kdy referendum nereprezentuje podstatnou vůli občanů. Opravdu si myslím, že taková situace může nastat. O tom jsem hluboce přesvědčena.
BT: Stejně jako může nastat situace, kdy parlamenty nereprezentují podstatnou vůli občanů.
I to se může stát. Demokratický systém není vždycky dokonalý.
BT: Máte vnitřní pocit, že těch 26 zemí, kde Lisabonská smlouva prošla parlamenty, to byla vůle lidí?
Já upřímně si nemyslím, že otázka Lisabonské smlouvy je pro osudy zemí tak fatální. Nevím o tom, že by se členské země proti rozhodnutí svých parlamentů bouřily, že by protestovaly.
BT: Když to není tak fatální, proč zastánci Lisabonu dělají z případného nepřijetí takového strašáka?
V době, kdy se celý svět potýká s vážnou ekonomickou krizí, to může být opravdu nebezpečné. Může to oslabit vnímání Evropské unie třetími státy.
BT: Někteří čeští senátoři pro Lisabonskou smlouvu nakonec zvedli ruku z přesvědčení, že tak vzniká silná protiváha Moskvě. Cítíte to stejně? Brusel jako ochrana před Ruskem?
Cítím ratifikovanou Lisabonskou smlouvu jako jednoznačný přínos pro stabilní vývoj v Evropské unii. Bez její ratifikace je také zablokováno rozšíření Evropské unie o země Západního Balkánu.
BT: V čem kromě energetiky nám může Lisabon proti Moskvě pomoci? Protože síla společné energetické politiky je zřejmě nezpochybnitelná.
Tam, kde se třetími zeměmi Evropská unie dokáže navenek mluvit jedním hlasem, je její postoj vnímán jako mnohem silnější. To může být přínosem větší spolupráce členských zemí v oblasti zahraniční politiky, i když to bude pomalý a nelehký proces.
