30 let, BěloruskoVálku jsem nečekal. Myslel jsem si, že Putin není blázen. Ale mýlil jsem se a ráno 24. února jsem byl v šoku. Teď již proto vím, že nedokážu a nemohu předvídat, co Rusko udělá. Neexistuje stále důkaz o přímém zapojení běloruské armády ve válce, ale fakt, že ruská armáda vstoupila na Ukrajinu přes moji zemi a provádí odtud nálety, je hrozivý. Většina Bělorusů je v šoku. Jako novináři musíme udělat maximum možného. Za prvé, samozřejmě, musíme popisovat humanitární katastrofu na Ukrajině. Šířit informace, jak pomoci Ukrajině, ukrajinským uprchlíkům a podobně. A považuji za velmi důležité bojovat proti ruským dezinformacím a propagandě.
32 let, MoldavskoBěhem pěti dnů dorazilo do Moldavska 70 tisíc uprchlíků z Ukrajiny. Každý den vidíme lidi, kteří utekli před válkou. Ubytovala jsem u sebe matku z Oděsy s děckem. Včera mě objala a propukla v pláč, z vděčnosti. Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset svému desetiletému synovi říct, že v naší blízkosti začala válka. Hluboce odsuzuji činy Ruska a jsem si jistá, že prezident Putin se zbláznil. Pevně doufám, že v blízké budoucnosti nebudu muset opustit svou rodnou zemi. Nicméně vše potřebné k tomu už máme připravené, pasy, auto a věci první pomoci. V rodině se teď nejvíce bojíme, že Moldavsko bude po Ukrajině další na řadě. Na území naší republiky se nachází Podněstří, kde jsou stále soustředěny takzvané ruské mírové síly. Naprosto si uvědomuji, že pokud vypukne válka, Moldavsko se se svou bezmocnou armádou nebude schopné adekvátně bránit. Přestože téměř všichni lidé tady denně sledují zprávy a bojí se, snaží se pomáhat uprchlíkům. My jako novináři bychom měli více vyprávět o osobních příbězích lidí, kteří trpí ve válce. Jen tak můžeme ukázat na všechnu její hrůzu.
30 let, GruzieZpočátku to bylo velmi děsivé. Když se 24. února ozvaly první výbuchy, přirozeně jsme přepnuli do nouzového režimu. Od začátku války se zaměřujeme na Ukrajinu, jiná témata v našem vysílacím programu absolutně nenajdete. Mě, jako gruzínského novináře, to bolí dvojnásob. Ruské bombardování jsem už v životě zažil, v roce 2008, kdy Rusko zaútočilo na naši mírumilovnou zemi. V té době jsem žil v malém městečku Senaki. Moje obytná budova v centru města byla totálně zničena, moji sousedé zabiti. Když se ve vašem domě objeví nepřítel, zničí vás to, je to ten největší šok. Lidé žijící ve střední Evropě mé emoce možná plně nepochopí, protože nezažili to, čeho jsme byli svědky v roce 2008. Většina Gruzínců je šokována tím, co se děje na Ukrajině. Svědčí o tom i fakt, že od 24. února lidé v centru Tbilisi protestují proti ruské vojenské invazi. Kvůli vlastní zkušenosti dokážeme lépe porozumět tomu, co cítí Ukrajinci. Navíc mám velmi úzké vazby na Ukrajinu, mám tam spoustu přátel a kolegů. Myslím na ně každý den.
30 let, SlovenskoPřed třemi týdny jsem navštívil Kyjev i Charkov a všichni mě uklidňovali s tím, že Západ jen přehání, a i když se připravovali, že může k něčemu dojít, tak si málokdo myslel, že půjde o velký útok. Já osobně jsem si myslel, že může dojít k bojům na Donbase. Ale to, že bude Rusko bombardovat Kyjev a že se moji známí z Charkova budou muset skrývat ve sklepě před boji na ulici, to jsem opravdu neočekával, a zřejmě málokdo. Zejména co se týče pomoci uprchlíkům, jsem příjemně překvapen, jak reagují země jako Slovensko, Polsko či Česko. Zmobilizovala sa občanská společnost i vlády. Paradoxně je ale vlastně smutné, že jsme před lety měli problém přijmout pár stovek migrantů ze Sýrie a teď jsme tak otevření vůči Ukrajincům. Prostě asi hraje roli vzhled, Ukrajinci vypadají jako my, zatímco na lidech z Blízkého východu vidíme odlišnosti. Další faktor, který hraje roli, je, že Slováci jsou kvůli své geografické blízkosti k Ukrajině určitě mírně nervózní. Byl bych ale rád, kdyby tato válka měla vliv na vnímání NATO, obrany a vztahů s Ruskem na Slovensku. Stále u nás máme přehršel politiků, kteří se staví nekriticky k Rusku. Po tomhle všem by si měli sáhnout do svědomí.
21 let, Velká BritánieKonflikt na Ukrajině má velmi těžký dopad na všechny – a to včetně mých kamarádů i rodiny. Cítím velký stres z toho, co dalšího se ještě může stát. Jako studentka v Anglii jsem si za posledních pár dní všimla, že se zprávy o Ukrajině přesunuly do pozadí a už to není tak atraktivní téma. Mám pocit, že lidé tady zprávy sice sledují, ale nerozumí tomu. Když to srovnám se sebou, jelikož jsem původně ze Slovenska a zprávy sleduju téměř 24 hodin denně, tak bych dokonce řekla, že to až ignorují. Když Rusové začali ostřelovat atomovou elektrárnu na Ukrajině, seděla jsem na telefonu celou noc až do rána a čekala, jestli náhodou nebudu muset volat mámě na Slovensko, že se na nás šíří radiace. Byla jsem až zaskočená, že s námi, jakožto studenty žurnalistiky, ve škole celou situaci neprobírali. Asi je to proto, že mají pocit, že se to Velké Británie až tak netýká, protože jsou přece jen dále na západ.
UkrajinaTo, co Putin způsobil, mu Ukrajina už nikdy neodpustí. Od začátku války jsem v noci nespala více než pět hodin, teď musím kvůli práci opustit svou rodinu, se kterou se schovávám v bytě na severu Kyjeva. Před čtyřmi měsíci jsme založili The Kyiv Independent za účelem stát se nejspolehlivějším a nejčtenějším zpravodajským serverem na Ukrajině. Byli jsme na dobré cestě, nicméně pak začala invaze a museli jsme přepnout na válečné zpravodajství, kdy se našim lidem snažíme být k dispozici 24 hodin denně, aby věděli, co se děje. Spojit se s celým týmem je ale těžké, lidé jsou v pohybu, snaží se postarat o své vlastní rodiny a dostat se do bezpečí, takže vše plánujeme ze dne na den. Děláme skutečně, co je v našich silách, pomáhají nám dobrovolníci, ale je to těžké, když vlastně nevíme s jistotou, jestli se dožijeme dalšího dne.