reklama
 
 

Nepomáhám Romům. Chci jen, aby se tu dalo žít

15. 3. 2014 11:22
Třetí, závěrečná část reportáže ze severočeských Obrnic. Profil starostky Drahomíry Miklošové, ženy „na atomový pohon“, která usiluje o integraci přistěhovaných Romů do obce.

Obrnice - Drahomíra Miklošová (61) starostuje v malé obci u Mostu. Ještě před rokem ji mimo region skoro nikdo neznal. Na Mostecku měla pověst tvrdohlavé ženy, která ve své vesnici bojuje s Romy a shání dotace, kde se dá.

Loni se stala slavnou. V říjnu dostala jako jediná Češka výroční cenu Rady Evropy za boj se sociálním vyloučením. Přesněji, za svou velkorysou sociální politiku ve vesnici, kde žije 40 procent Romů.

Miklošová má výsledky: povedlo se jí zlepšit pořádek a obrousit konflikt mezi starousedlíky a přistěhovalci. Její úsilí ovšem stálo téměř dvě stě milionů korun, jež do Obrnic za posledních sedm let přitekly v dotacích, grantech a programech na podporu zaměstnanosti. (O obrnické bytové politice čtěte zde, o sociálních aktivitách zde). Starostka přiznává, že není jisté, co se bude v obci dít, když příliv dotací vyschne. Ví, že efekt její práce je dlouhodobý a nejistý. Proč v ní pokračuje?

Náplava a navrátilec

Rodačka z Bratislavy, vystudovaná ekonomka s praxí z litvínovského městského úřadu do Obrnic přišla před 12 lety za manželem – lékařem, reemigrantem z Kanady. Bylo to v době, kdy Mostecko chudlo.

Průmysl byl zdeptaný privatizačními dluhy a krizí z konce 90. let. Nezaměstnanost kulminovala. Usedlíci z Obrnic utíkali, do uvolněných bytů se stěhovali Romové. V roce 2006 popisuje studie sociologa Ivana Gabala v Obrnicích sociálně vyloučené lokality s extrémní nezaměstnaností.

„Po prvních dnech tady jsem chtěla utéct,“ vzpomíná starostka. Přímo před domem Miklošových celé dny popíjela parta Romů. Hlučeli, obtěžovali. „Vykradli nám auto, pak dům. Zdálo se mi, že se tu nedá žít.“ Manžel ji přesvědčil, aby místo útěku zkusili situaci změnit. Proto se pustili do politiky.

Založili v obci s tradičně levicovou orientací buňku ODS. Vypadalo to jako šílenství. Starousedlíci „náplavě“ ze Slovenska a navrátilci z Kanady nevěřili. Jenomže když Miklošová něco chce, udělá – jak sama říká – „kobercový nálet“. Po volbách v roce 2006 ODS získala v zastupitelstvu tři mandáty. Politiku ve vsi do té doby ovládal mostecký podnikatel a radní Boris Ležal. Vlastnil i pár paneláků na sídlišti, kam se stěhovali Romové. Členem zastupitelstva byl i majitel místních heren.

Plány Miklošové se se zájmy byznysmenů, profitujících z romské klientely, střetávaly. Přesto se s „ležalovci“ nakonec dohodla na spojenectví a díky tomu získala pro ODS post starostky a místostarosty. V prvním volebním období se starostou stal Miklošové kolega Stanislav Zaspal, ona mu dělala zástupkyni. Po čtyřech letech si posty prohodili. Zaspal přiznává, že i za jeho starostování úřad dirigovala Miklošová. „Ono se jí dá těžko odporovat,“ směje se.

Cikány vyhnat!

Obrnická železná lady nejdřív prosadila obrat v bytové strategii – místo privatizace obec začala byty vracet zpět pod kontrolu obce. A rozjížděla sociální projekty, na které shání peníze ze všech možných zdrojů.

„Většina lidí si myslí, že k dotacím se dá dostat jen díky protekci nebo různým machinacím. Není to pravda, hlavní je umět projekty dobře připravit,“ tvrdí.

Obrnickým se nelíbilo utrácet za výkup a opravy zdevastovaných bytů, chodníků a zeleně, za sociální programy a pracovní místa pro Romy. „My jim pomáháme, oni jen berou,“ zněl všeobecně rozšířený názor. Zprvu se svými plány v zastupitelstvu narážela. „První rok byl náročný“, vzpomíná. „Hodně jsme na sebe křičeli. Lidi na mne málem plivali, někdy jsem se bála sednout do vlastního auta.“

Postupně ale přišly viditelné výsledky. V obci je pořádek, policie tu neřeší násilné střety, kriminalita klesla. Řada lidí v obci starostce fandí. Jiní změny nevidí. Zůstali i otevření kritici.

Tradičním oponentem Miklošové je zastupitel Pavel Zákostelský (69). „Starostka jen vyhazuje peníze,“ zlobí se dodnes. „Proč platit cikánské preventisty kriminality, když po vesnici chodí spousta policajtů?! Na co platit Romy, aby po vesnici sbírali vajgly? Proč se mazat s neplatiči nájmu, kvůli kterým obec zaměstnává extra jednu úřednici? Všechno to jsou vyhozené peníze!“

Jak by sám řešil romskou kriminalitu a rasové konflikty? „S cikány se nedá dělat nic. Jen se modlit. A pokud dělají bordel, vyhodit je. Klidně i s dětmi. Je to kruté, ale jediné možné. Křičí, že jsou diskriminováni, ale je to opačně. Diskriminovaní jsou slušní lidé.“

Kam Romy vyhodit? Vyvézt je za hranice? Internovat v koncentračních táborech? Na takové otázky pan Zákostelský krčí rameny. „Cikánskou otázku nikdo nevyřeší, je to časovaná bomba.“

Nezbývá nám, než spolu žít

Miklošová vidí problém jinak: „Musíme se smířit s tím, že s námi Romové žijí. A snažit se spolu vycházet. Romy nemá smysl zkoušet převychovávat nebo měnit. Mají jiný naturel. Musí se ale naučit respektovat platná pravidla. Na druhou stranu musí mít podmínky pro svou kulturu, život svých rodin. Musíme umět žít vedle sebe, respekt musí být vzájemný.“

Postupně přesvědčila obecní radu, že její členové mají společný cíl, změnit k lepšímu život v obci. Nedělá si iluze, že může problém soužití dvou odlišných skupin definitivně vyřešit. Snaží se ale konflikty zmírnit, obrušovat hrany.

Připomíná taky, že na současné situaci se podepsali i bílí: „Před rokem 1989 bylo na Mostecku taky hodně Romů a nebylo tolik konfliktů. Jenomže přirozené romské struktury se roztříštily hromadným vystěhováváním Romů z atraktivních čtvrtí velkých měst.“ Kritizuje špatně nastavený systém sociálních dávek: „My jsme Romy léta upláceli, abychom od nich měli pokoj. A teď se divíme, že si na život na podpoře zvykli. To my jsme je odnaučili pracovat!“

Dalším problémem podle ní je špatná vymahatelnost práva: „Zkuste vystěhovat neplatiče z bytu!“

Pak jsou tu další špatné zákony. „Velkým problémem je zadluženost mezi chudými – Romy i bílými. Mnozí by chtěli pracovat, ale práce se jim nevyplatí: kdyby uzavřeli pracovní smlouvu, okamžitě na ně naskáčou exekutoři a skoro nic jim nezůstane. Přitom společnost dál toleruje splátkové firmy, které vědomě půjčují lidem, o nichž vědí, že nejsou schopni splácet, a dostávají je do neřešitelné situace!“

Necpěte peníze Romům!

Obrničtí jsou citliví na to, aby šly obecní peníze na programy určené jen pro Romy. Obec se proto snaží být co nejvíc spravedlivá. Snaží se třeba lákat do mateřské školky romské děti, aby měly šanci zbavit se sociálního hendikepu před vstupem do první třídy. Školné za děti chudých nezaměstnaných – což jsou v Obrnicích hlavně Romové – rozhodli radní hradit ze společné obecní kasy. „Bylo by to ale demotivující pro lidi, kteří pracují a stejně si často moc nevydělají. Takže jsme se rozhodli odpustit nakonec školné všem,“ říká starostka.

Podobně, když stát přestal hradit prvňákům „pastelkovné“ a hrozilo, že děti ze sociálně vyloučených rodin půjdou do školy nevybavené, rozhodla obec přispívat na školní potřeby, ale všem bez rozdílu.

Averzi to neotupí úplně. „Je špatně, strkat peníze do zvelebování sídliště, Romové si toho neváží,“ zlobí se Zákostelský. „Po nových chodnících chodíme všichni, nejen Romové,“ kontruje starostka.

Bílé plesy, černobílá pouť

Otupit konflikty mezi tmavými a bílými Obrnicemi se Miklošová snaží i jinak. Hodně pomáhá společenský život. „Dřív v Obrnicích nebylo kam jít. Ale povedlo se podchytit místní spolky – hasiče, myslivce, sokol. Díky dotaci jsme ze staré základní školy udělali kulturní centrum se sály, klubovnami, veřejným internetem. Pořádáme teď plesy, na které se jezdí z širokého okolí. Jezdí k nám divadla, pořádáme pálení čarodějnic, stavění májky, vítání jara, turnaje…“ vypráví.

Na obrnické plesy Romové nechodí, je to „bílá“ zábava. Zato taneční kroužek místních seniorek, který na plesech vystupuje (tancuje v něm i starostka), je černobílý. Členkami jsou i dvě romské tanečnice.

Zato Obrnické slavnosti - nová tradice, kterou obec zavedla na výročí vysvěcení zrekonstruované kapličky, už lákají obě komunity, Romy i bílé sousedy. Na posledních se sešlo na 700 lidí. Bariéry i předsudky pak padají snáz. „To mne těší nejvíc. Že jsme dokázali změnit lidem život,“ říká starostka.

Politika, nebo vnoučci?

Přestože má Miklošová stále dost kritiků, většina spoluobčanů jí fandí. Její prestiž stoupá i v ODS. V podzimních volbách kandidovala do Sněmovny. Poslankyní se sice po debaklu strany nestala, zato ji preferenční hlasy vytáhly na krajské kandidátce z 12. na 6. pozici. V lednu jí pak na kongresu v Olomouci jen o fous unikl post místopředsedkyně ODS.

Potvrzuje se, že zaměření na sociální otázky a problematiku menšin je pro politiky zaručený recept, jak získat v Česku respekt, pozornost i důvěru. Přičemž nemusí jít jen o populisty tíhnoucí k nacionalismu či netoleranci.

„Já jsem pravičák. Ale pravičák, co je pro sociální – ne socialistickou – politiku,“ charakterizuje Drahomíra Miklošová svůj pohled na svět.

V podzimních komunálních volbách má její ODS v Obrnicích opět šanci na vítězství. Sama Miklošová váhá, zda pokračovat ve starostování. „Jsem unavená, ráda bych se věnovala rodině a vnoučatům,“ přiznává. Známí o ní říkají, že je na atomový pohon. Je dost možné, že s touto výbavou ještě další politickou kariéru zkusí.

autor: Zuzana Kubátová | 15. 3. 2014 11:22

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama