Překvapila vás velká vlna pomoci lidem postiženým tornádem, která se po tragédii vzedmula?
Mě to překvapilo, ale díkybohu velmi pozitivně. Takovýchto překvapení v životě bych klidně uvítal víc. Ukazuje se síla lidskosti a solidarity. Je to krásné a v těchto momentech je to pro nás všechny, kteří jsme byli postiženi, velmi silné. Budu muset spravovat dva kostely a jednu faru, jsem na to sám, ale spousta lidí přišla na pomoc, takže si myslím, že to zvládneme.
Stále jezdí do obce hodně dobrovolníků?
Jezdí pořád. Řekl bych, že aktuálně možná nabídka převyšuje poptávku. Jejich potřebnost se ale ukáže ještě s postupem času. Třeba za týden nebo za měsíc budeme určitě vděční za každého jednoho dobrovolníka, který přijde. Ať tedy nesmutní, když jim třeba řekneme, že teď pro ně nemáme uplatnění.
Jaká je v Moravské Nové Vsi atmosféra teď, stále lidé pokračují ve vzájemné pomoci? Jak se mění atmosféra s přibývajícími dny?
V první fázi po tornádu lidé prožili šok. Viděli, jaké škody to způsobilo, a byli zaměstnaní jen jejich odstraňováním. Fyzická práce jim nedovolila přemýšlet nad ničím dalším. Dnes se pomalu dostáváme do fáze, kdy začínají přemýšlet, a docházejí jim důsledky celé události, proto začínají mít psychické problémy. Potřebují si s někým promluvit. Potřebují, aby je někdo vyslechl a utěšil. V těchto dnech stoupá počet lidí, kteří u mě vyhledávají duchovní pomoc nebo pomoc psychologickou.
Slýcháme od dobrovolníků, kteří v zasažených oblastech pomáhají, že lidé, které tragédie postihla, jsou i přesto usměvaví, navzájem si pomáhají. Čím to je, že i když přišli o hodně, dokážou být optimističtí?
Ukazuje se síla lidskosti. Je to nejkrásnější lidská vlastnost, která dokazuje, že je člověk opravdovým člověkem. V nejtěžších chvílích se projevuje charakter člověka. Je vidět úsměv i ve tvářích těch, kteří o mnoho přišli, pomáhají i těm, kteří na tom jsou třeba ještě hůře. U člověka v takových zkouškách vynikají nejkrásnější vlastnosti v intenzitě, jakou ani sám nikdy nemyslel, že disponuje.
Dva dny po tragédii jste sloužil nedělní mši venku před poničeným kostelem. Jaké to bylo?
Bylo to moc silné. V den tornáda, když jsme byli ukryti v kostele, a z oken padaly střepy, jsem si říkal, že je to moje poslední mše svatá. Tehdy jsem si vzpomněl na svoji první mši. Když jsem v neděli mohl opět slavit mši, byl to pro mě nevšední zážitek, možná tak silný, jako když jsem mši svatou slavil poprvé ve svém životě.
Kolik je vůbec v Moravské Nové Vsi věřících?
Ze zhruba 2600 obyvatel asi dvě stovky pravidelně navštěvují nedělní bohoslužbu, to ale není počet věřících. Počet těch, kteří mají nějakou víru ukrytou v srdci, je mnohem vyšší, podle mě více než polovina obyvatel.
A změnila tragédie nějak počty lidí, kteří chodí nyní třeba ke zpovědi?
Bezprostředně po tragédii řešili lidi jiné věci, teď je cítit, že začíná zájem o zpovědi stoupat.
Kde nyní budou mše probíhat?
Každý den máme ve farnosti mši svatou. Ve všední dny v provizorním prostoru na faře, ale ten není vlastně až tak provizorní, protože v době pandemie, kdy jsme se nemohli setkávat, jsme odtud přenášeli mše přes internet. Jeden den v týdnu máme mši svatou v Týnci, v jediném kostele, který nám ve farnosti po tornádu zůstal.
Tuto neděli by měl mít mši svatou biskup Pavel z Brna, který nás přijede povzbudit v těžké chvíli. Už by mohla být v provizoriu farního kostela, avšak bez střechy, jen pod klenbou. Pokud nám to statik dovolí, mohli bychom to zvládnout.
Podpořil vás i papež František, který se za lidi postižené tornádem pomodlil. Jak moc je to pro věřící důležité?
Papež František se vždy snaží vyjádřit k důležitým věcem, které se dějí ve světě, takovéto tragédie nikdy nezůstávají bez odezvy Svatého otce. Prožívá radosti svých věřících svou radostí, a stejně tak prožívá jejich bolesti bolestí svou, kterou taky vyjádří.
Jak lidem tuto zkušenost vysvětlujete vy? Jak ji lze vnímat z náboženského hlediska?
Někteří se ptají, jestli to byl trest boží na nás, trest za jejich hříchy nebo za hříchy někoho jiného. Na toto jim odpovídám rozhodně odmítavě, určitě to nebyl trest boží. Bůh není někdo, kdo by chtěl lidi trestat, je spravedlivý soudce, ale soud si vyslechneme až na konci svého života. Dozvíme se tedy to, jak jsme naložili s časem, který nám dal, jestli v našem životě zvítězilo dobro, nebo něco jiného.
Avšak tuto tragédii nelze interpretovat jako trest boží. Pak jim dál říkám, že se díky události ukázala krása lidskosti, lidi si pomáhají, nezávidí si navzájem, dokážou se rozdělit, nabídnout pomoc. Vysíláme mnoho lidí, aby v rámci farnosti vyhledávali ty, kteří jsou osamoceni, kteří potřebují pomoc, a často nemají na to se ozvat, nebo se bojí si o pomoc říci.
Chtějí lidé, kteří přišli o domy, na místě vůbec zůstávat? Nehrozí, že se lidé budou chtít odstěhovat z obce a už se na místo neštěstí nevrátí?
Osobně jsem se setkal jen s jedním případem, kdy lidé řekli, že přišli o dům, a že tam už nechtějí bydlet. Myslím, že jestli se to bude dít, tak půjde o jednotky případů. Většina lidí má důvěru, že to i s boží pomocí zvládneme vrátit tam, kde to bylo. Pokud se k tomu, že vybudujeme zpět to, o co jsme přišli, přidá i síla lidskosti, bude to ještě krásnější.
Uplynulý rok přinesl pandemii, teď se stal tento naprosto nebývalý jev. Jak poslední rok vnímáte, nedochází kvůli němu k velké společenské změně?
Můžeme to nazvat zkouškou. Přestože někdo nemá označení zkouška rád, v životě každého přichází mnoho zkoušek. Mnohokrát se člověk musí rozhodovat, každé rozhodnutí je zkouškou jeho lidskosti.
Vlna solidarity s lidmi při vrcholech pandemie byla krásná, ale to, co se dělo jindy, když lidé nedokázali pochopit, že je třeba chránit jeden druhého, když jim vadila omezení, bylo pro mě bolestí. Nikdo omezení nezaváděl proto, aby ublížil druhému. Možná omezení nebyla vždy správně nastavená, ale ti, co je nastavovali, se to snažili udělat co nejlépe, a tedy když se snažili, my bychom je měli respektovat.
Byl to rok, jaký jsem nikdy předtím neprožil, ale už bych takový rok nikdy prožívat znovu nemusel. Takže pokud vlastně k žádné velké změně nedojde a vrátíme se k tomu, jak jsme žili předtím, budu celkem rád.
