Když člověk míří v Chebu od nádraží směrem do krásného historického centra města, neprochází zrovna výstavní částí. Oprýskané budovy, zastavárny, večerky, u nich i kolem poledne opilci pokřikující na kolemjdoucí. A právě v těchto místech se nachází kdysi krásná budova někdejší školy z roku 1902, nyní se značně poškozenou fasádou a s rozklíženými dřevěnými okny. Dnes tu sídlí hned několik nevýdělečných organizací - chráněná šicí dílna, Hospic svatého Jiří a také charitativní spolek Nádech.
Ten v létě 2020 vytvořila dvojčata Petra Zábranová a Věra Luhanová, coby chebskou pobočku spolku, který fungoval již v Ostrově nad Ohří. Také tam podporoval zejména rodiče samoživitele a rodiny v nouzi. "To, co v Ostrově dělá Jitka Havránková, nás zaujalo a říkaly jsme si, že než zakládat novou organizaci, bude jednodušší rozvíjet nějakou stávající. I kvůli papírování," říká Petra, hlavní koordinátorka chebského Nádechu.
Za více než rok a půl existence pobočky pomohly stovkám rodin. Přidali se k nim dalším dobrovolníci, až vytvořili spolehlivou komunitu. Na ní se zvykly obracet nejen rodiny v nouzi, ale třeba i farní charita, azylový dům v Aši a další sociální služby. Vědí, že jim obratem pomohou.
K pomoci je dovedla osobní zkušenost z dětství, kdy coby čtyři sourozenci vyrůstali s matkou samoživitelkou. "Taky jsme měli kolikrát prázdnou lednici a koukal tam na nás čtyři jeden párek," vzpomíná Věra. "Víme, jak jednoduše může člověk v životě ztroskotat, stačí si třeba vzít partnera, z něhož se vyklube alkoholik a už to jede. Rodina se dostane do dluhů, je složité pro ni sehnat jakékoliv bydlení. Přesně víme, jak se cítí," vyprávějí.
Říkají ale, že všechno zlé bylo pro něco dobré. Člověka to prý naučí skromnosti a váží si všeho, co mají oproti dětství navíc, nepotřebují mít všechno hned a přijímají život se vším, co přinese. Mohou také sloužit jako inspirace pro své klienty - že se dá ode dna odrazit a v životě to někam dotáhnout. "Věděla jsem, že takto žít nechci, že chci dosáhnout nějakého vzdělání a vést řádně rodinu," říká Věra.
Kromě matek samoživitelek podporují i osamělé seniory nebo zmiňovaný Hospic svatého Jiří. V něm navíc na malý úvazek Věra i pracuje, ještě vedle Nádechu a celého úvazku u záchranné služby v Aši. Vedle toho stíhá dálkově studovat zdejší vyšší odbornou školu v oboru sociální pracovník. Petra zase kloubí pomoc s povoláním servírky a studiem zdravotní školy. To, co dělají pro Nádech, je čistě jejich dobrovolnická neplacená aktivita ve volném čase.
Centrum, šatník i nábytková banka
Nejdřív v jedné místnosti ve zchátralém domě v Karlově ulici vytvořily prostory pro charitativní šatník a útulné centrum pro setkávání, protože samoživitelky trápí kromě finanční tísně i samota. Jelikož jim často nemá kdo pohlídat děti, nedostanou se nikam do společnosti. Jenže společenská místnost se brzy začala plnit věnovanými oděvy, botami, hračkami či sportovními potřebami a vypadalo to tu jako ve skladišti. Pronajaly si proto ještě vedlejší místnost jako sklad materiální pomoci, a když začaly provozovat i nábytkovou a potravinovou banku, pronajaly si také sklepní prostory.
"Teď už to je prima, ale v začátcích jsme měly všechno ve svých domácnostech a v garáži, všude se válely plné pytle věcí a to nejde vydržet dlouho," říká Petra. "Karlovka" sice nepatří k nejlepším adresám ve městě, ale jim vyhovuje, neboť pro pomoc se k nim jednoduše dostanou i maminky z okolí Chebu, pěšky je to sem od vlaku pět minut.
Zakládají si na tom, že jejich pomoc je rychlá. Na webu Nádechu visí jejich telefonní čísla, a když lidé zavolají, že se ocitli v nouzi a potřebují do začátku nějaké vybavení, obě sestry či jejich pomocnice často právě z řad samoživitelek s již odrostlejšími dětmi jdou do akce. "Cestou do práce tady popadneme věci a vezeme je klientovi," líčí Petra. "To se dá, to není tak dramatické," přizvukuje s úsměvem Věra.
Nejen brát, ale i dávat
Obě sestry se také snaží, aby veškerá pomoc proudila v jakémsi kruhu - tedy nejen brát, ale i dávat. Maminky v nouzi si tu mohou nafasovat na děti věci, ale spolek přivítá, když mu také věnuje něco, z čeho její potomci již vyrostli, nebo když jim přijde pomoci do skladu třídit oblečení. To samé platí i pro děti. Když dostávají mikulášskou nebo velikonoční nadílku, na oplátku kreslí obrázky pro seniory nebo nacvičují vystoupení pro domov důchodců.
"Není to o penězích, je to o rukách, o hlavě a o maličkostech," říká Petra s tím, že i pro maminky je lepší pocit, když mohou něčím přispět a necítí se tak divně, když si pro něco jdou. Funguje to i naopak - lidé, kteří sem přinesou již nepotřebné věci, si odsud mohou vzít něco, co by se zase hodilo jim. "A protože se o nás ví, že po lidech i něco chceme, tak sem už nechodí ti, kteří by jen brali," dodává Petra.
V Nádechu bývají jedna nebo druhá každý den dopoledne pro příjem věcí. Když někdo něco potřebuje, nejdřív je musí kontaktovat. Věci jim pak už ze skladu nachystají jejich pomocnice Hana a Kateřina, které tu zaměstnávají přes úřad práce. "Jsme tu moc spokojené, bereme to jako náš druhý domov a lidi z Nádechu jako další rodinu," říká Kateřina.
"Staráme se tu taky o zvířecí koutek, králíka, křečka a velmi akční andulku Karla. Má to být hlavně pro děti, ale to jsou jen výmluvy, milujeme je všichni," líčí Hanka. "Nesnáším, když Karlovi říkají papoušek, tak jsem mu dělala speciální jmenovku. A ukážu vám jeho sestavu," říká a vypouští andulku. Ta přistane na zrcadle, pak postupně všem přítomným na hlavách a na zacinkání hračkou se vrací poslušně do klece.
Další dobrovolnice pak vedou kreativní kroužky pro děti z neúplných rodin. Den před naší návštěvou tu například pořádali arteterapii, tedy jakousi psychohygienu prostřednictvím výtvarného umění, hudby či divadla. Týden předtím tu pořádali módní přehlídku z charitativního šatníku "Holky na Karlovku".
"Módní přehlídka je něco, kam se ani my ani naše klientky patrně nikdy nedostaneme, tak jsme si ji udělaly sami a moc jsme si to užily," smějí se obě dvojčata. Předváděné šaty pak prodávaly, výtěžek daly mamince s postiženým synem na rehabilitační pomůcky. Tento den se zase koná akce Dveře dokořán, kdy může do Nádechu zavítat kdokoliv bez ohlášení, něco si buď za dobrovolný příspěvek koupit, nebo vyměnit věnované věci za darované.
"Taky ještě máme soubor Holky z louky - tančíme a zpíváme a jezdíme s tím po domovech důchodců. Když byl lockdown, tak jsme šly před domov pro seniory, já mám velkou reprobednu, tak jsme to tam ohulily do oken," směje se Petra. Nejčastější odpovědí na dotazy, jak to všechno stíhají, zní: "To se dá."
Za své dobrovolnické úsilí letos získaly Cenu Via Bona, kterou Nadace Via odměňuje dobrovolníky a filantropy. Ceny se předávaly v soukromé rezidenci amerického velvyslance v Praze a obě sestry tam přišly velmi nakrátko ostříhané. "To jsme se zase účastnily charitativní akce Postřižiny, kde se člověk zaváže k tomu, že si nechá nakrátko ostříhat vlasy, když se na účet určitého hospice vybere sto tisíc korun. A na ten náš chebský se vybralo, takže já musela úplně dohola, protože nakrátko už jsem byla," usmívá se Petra.
Že se staly laureátkami, je velmi překvapilo. Ale pochvalují si, jaký efekt ocenění a publicita měly. "Vzápětí nás kontaktovali dárci s finanční podporou a ozval se nám pán, který nám věnoval dodávku na rozvoz věcí, což je úplně skvělé, protože my jsme si rozvozem věcí odíraly naše soukromé auto," neskrývá nadšení Věra.
Pomoc mě nevybíjí, ale nabíjí
Do Nádechu přichází dobrovolnice Štěpánka a čekají ji tu nevybalené pytle darovaného šatstva. Ty postupně roztřídí do krabic popsaných velikostí oblečení a tím, zda je pro kluky, nebo pro holky. "Věrka je takový zvláštní případ. Čím víc má aktivit a čím víc pomáhá, tím víc ji to nabíjí. Normální lidi by to zničilo. Vůbec nevím, kdy spí, přes den je tady nebo v hospici, večer a v noci na záchrance," přemýšlí.
"Já to v Nádechu neberu jako práci, ale jako radost," vysvětluje Věra. "Je pravda, že sem chodíme pracovat rády," přitakává Štěpánka. "Sejdeme se tady s dalšími holkami, moc se vždycky nasmějeme a něco se při tom i udělá," dodává.
Na Věru se nabalují další a další aktivity. Často jí lidé volají v domnění, že jde o pečovatelku. Ona je vyvede z omylu, ale nedá jí to, aby se nezeptala: "A co byste potřebovali?" Když vyslechne nějaký těžký životní příběh, slíbí, že se zastaví.
"Jenže jak já do té rodiny vpluju, tak si říkám, že bych ještě pro ně mohla zařídit tohle a ještě tohle. Mě to stojí pár hodin času a chudáci lidi jsou až dojatí, že si jich někdo všimnul a dal jim nějaké informace," vysvětluje Věra. "Já bych řekla, že je obětavá, ale třeba to není to správné slovo, když ona to jako oběť necítí," podotýká k tomu dobrovolnice Štěpánka.
Po charitativním šatníku, nábytkové bance a komunitním centru plánují aktivity Nádechu ještě dále rozvíjet. Sklep mají plný starého nábytku, napadlo je proto, že by zde mohly vytvořit dílnu a zaměstnat zde nějaké těžko umístitelné žadatele z úřadu práce, kteří by nábytek renovovali.
"Novým věcem jsme otevřené, když se objeví nějaká další poptávka, vytvoříme nabídku," shodují se sestry. Sklepní prostory jsou ale ve špatném stavu, chystají se ho alespoň vymalovat, ale zatím na to nebyl čas. "Ale zvládneme to, barvy už máme," dodávají.
Cena Via Bona
Cenou Via Bona chce Nadace Via zviditelnit téma dárcovství a filantropie, vyzdvihnout různorodé příběhy dobročinnosti a ukázat nové trendy i možné cesty všem současným i potenciálním filantropům. Chce tak rovněž poděkovat všem, kteří nezištně pomáhají druhým a věnují svůj čas, energii, peníze či zkušenosti pro dobrou věc.
