Silnice z Vonoklas do Solopisk se ladně táhne mezi stráněmi kopce Vysoká a Homole. U kapličky se soškou Panny Marie se prudkou zákrutou vyhne osadě dvanácti osamocených domků v zahradách s ovocnými sady a hlubokým zářezem sklouzne k Mejstříkovu mlýnu do údolí říčky Švarcavy. Ta se o dva a půl kilometru níže, v Černošicích, které se rozprostírají za kopcem, vlévá do Berounky.
Úterý 7. listopadu 1967 je chladné, na zdejších pláních klesají teploty k nule. Poblíž dřevěné kapličky, po níž se svými pařátovými větvemi natahuje košatá lípa, je autobusová zastávka. Jen cedulka na rezavé tyči.
Šest hodin večer. Je již tma.
Křik, nadávky, bolestné sténání. Postarší manželé Jelínkovi a jejich osmadvacetiletý syn Stanislav, kteří bydlí v přilehlé ulici, se na zastávce přetahují se sousedy Josefem Košanem a Josefem Ungrem. Zprvu běžná hádka se dramaticky vyostří. Dojde na rány holí, a dokonce bodání nožem.
Lakonický zápis Obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti v Radotíně: "V 18.30 bylo oznámeno, že ve Vonoklasech došlo ke rvačce pro staré sousedské spory. Bylo použito nožů. Těžce byli zraněni oba Jelínkovi a Unger, lehce poraněna Jelínková a Košan. Všichni převezeni do nemocnice ve Zbraslavi, kde ponecháni k ošetření. Ošetřující lékař odmítl provedení výslechů."
Jde vlastně o poměrně banální kriminální případ.
Kdyby však nepředcházel hororové události, s níž přímo souvisel a která vyvrcholila o čtvrt roku později. Do paměti několika generací Čechoslováků se vryje pod pojmem Studna. Stejně jako legendární díl normalizačního seriálu 30 případů majora Zemana.
Mrazivá noc z pondělí na úterý 13. února 1968. Zápis prap. Veřejné bezpečnosti Kauckého ze služebny v Radotíně z toho dne je o mnoho drsnější. Řádek s pořadovým číslem 131 doplňuje neúprosný symbol. Dva červené křížky. Dva zmařené lidské životy.
"V nezjištěnou dobu po půlnoci vznikl požár v obci Vonoklasy rodinného domu č. 96, který je majetkem Stanislava Jelínka, nar. 1911. Ohledáním bylo dále zjištěno, že je ve studni ve vodě mrtvola výše jmenovaného a v I. poschodí na požářišti další mrtvola, a to manželky Marie Jelínkové, nar. 1914."
Roztavený budík ukazoval 3.25 hodin
U vonoklaské kapličky se z hlavní silnice odpoutává cesta rozdělující osadu s ovocnými sady ve dví. Domek č. 96 stojí třetí v řadě po pravé straně. Vedle se nachází dům souseda Ungera a naproti stavení Josefa Košana. Dvou rivalů Jelínkových. Kvůli listopadové potyčce, jež nebyla ani zdaleka první, policie Stanislava Jelínka st. stíhala pro trestný čin ublížení na zdraví. Muže tehdy pobodal. Nazítří měl dorazit na výslech. Ten už se neuskutečnil, řízení bylo zastaveno. Hlavní aktér případu byl mrtev.
Sousedé rodinu popisovali jako velmi uzavřenou, Stanislava Jelínka st. pak za málomluvného podivína, jehož neuropsychopatická konstituce se stále zhoršovala. "Ze tří stran byla zahrada oplocena třímetrovým dřevěným plotem, který byl oplechovaný, aby do zahrady a na domek nebylo vidět. Jen ze severovýchodní strany byl nižší plot, který však byl trojitý," popsal Jelínkovu paranoiu v Kriminalistickém sborníku na konci roku 1968 major Josef Strouhal, vyšetřovatel případu.
Jednopatrový domek Jelínkových sestával v přízemí z předsíně, záchodu, kuchyně a komory, v patře pak ze dvou pokojů, z nichž bylo možné vyjít na balkon. Na jihovýchodním konci pozemku stála kůlna na dříví a tři včelíny. Dva metry od domu byla přes jedenáct metrů hluboká studna s rumpálem, zhruba do poloviny vyztužená betonovými skružemi o průměru 80 centimetrů. Hlouběji stěnu tvořila zvětralá břidlicová skála s jílovitými vrstvami.
Že stavení hoří, nahlásili sousedé požárnímu sboru v Radotíně kolem čtvrté hodiny ranní. Asi pětačtyřicet minut od chvíle, kdy plameny poprvé spatřili. V osadě nebyl telefon. Budík v ložnici, jehož ručičky zalilo roztavené sklo, se zastavil ve 3.25.
Vyšetřovatelé zjistili, že požár byl založen úmyslně minimálně na dvou místech. V kuchyni na stole, čemuž měly posloužit slaměné rohože ze včelínů a hadry posypané Travexem, a v ložnici, popřípadě ve vedlejším pokoji.
"V ložnici pod oknem leželo na zádech silně ohořelé tělo Marie Jelínkové. Neuhořela zaživa, ale byla ještě před tím zavražděna. Pitvou se zjistilo zlomení lební kosti, bezprostřední příčinou smrti bylo tupé poranění hlavy s následným zadušením masivně vdechovanou krví. Udeřena byla zezadu do pravé poloviny hlavy válcovým předmětem (tyčí, trubkou, holí apod.), je nutno předpokládat další údery do obličeje," upřesnil kriminalista Strouhal.
Tělo Stanislava Jelínka st. bylo nalezeno ve studni u hladiny v sedmapůlmetrové hloubce. Příčina smrti: utonutí. "Dále u něho byla zjištěna řezná rána na levém zápěstí s poškozením loketní tepny, která byla způsobena nejméně dvěma řezy ostrým nástrojem, nejspíše nožem," uvedl vyšetřovatel.
Syn Jelínkových, po obrně částečně ochrnutý, byl nalezen až k ránu. Lehce sněžilo. Vyčerpaný a zkrvavený seděl na plotě domku v Černošicích. Husova ulice č. 881. Cestou přes zalesněný kopec se trmácel přes dva kilometry. Jen v ponožkách. Domácí bačkory, které měl v noci nazuté, byly nalezeny také ve studni.
Stanislav Jelínek ml., vysokoškolsky vzdělaný fyzik, skončil po činu v psychiatrické léčebně. Pokusil se o sebevraždu. Opakovaně měnil výpovědi. Nejprve nepřímo naznačoval, že by za děsivými vraždami mohli stát sousedé, s nimiž se v listopadu předešlého roku poprali u kapličky. Nakonec však vypověděl zcela jiný příběh.
Jeho otec byl podle něj večer 12. února 1968 skleslý, málo jedl, byl bledý a ustrašený. Zdržoval se v kuchyni v přízemí. Často chodil ven na vzduch, bylo mu špatně. Jelínek ml. pracoval ve svém pokoji v prvním patře. Hodinu před půlnocí za ním přišla matka a nabádala ho, ať už jde spát. Byla v županu, než odešla do postele, sdělila mu, že se jí otec zdá poněkud divný.
"Asi kolem 23.30 hodin Jelínek ml. uslyšel, že po schodech jde a pak do ložnice vešel jeho otec. Po několika málo minutách zaslechl nejdříve zvuk podobný vrzání postele a vzápětí na to sténavý výkřik své matky. Vešel proto do ložnice rodičů, kde se nesvítilo. V přítmí uviděl, že otec stojí nad postelí a něco drží. Co to bylo, nepoznal. Matka ležela na posteli hlavou obráceně, než spávala a pod sebou měla peřinu. Levou nohu měla z postele dole. Již jen chrčela. Z té hrůzy omdlel," vylíčil Jelínkův popis hrůzostrašné chvíle major Josef Strouhal.
Ve studni pocítil touhu žít
Když se probral, šílený otec ho držel za límec saka, třásl jím. "Také tě tu nenechám, všechno musím zničit," řekl prý a nařídil, aby sekerou osekal stromky na zahradě. Odevzdaný a šokem strnulý syn to učinil. Poškodil osmadvacet ovocných stromů. Zabralo mu to bezmála hodinu. Posléze ho otec donutil, aby si kapesním nožem podřezal hrdlo a zápěstí a skočil do studny. Zmatený Stanislav ml. to skutečně udělal. Byť se řízl jen slabě a povrchově.
"Ve studni však pocítil touhu žít a snažil se o sebezáchovu. Vylézal opíraje se o záda, ruce a nohy tlakem na okruží. Jelínek st. mezitím založil požár domu, posléze si nožem podřezal zápěstí a také skočil do studny. Vahou svého těla znovu srazil do vody syna, pracně vylézajícího. Ve vodě se ho snažil utopit tím, že ho bral kolem krku. Stahoval ho pod vodu," popisuje pětistránkový policejní dokument uložený v Archivu bezpečnostních složek. Jediný, který se z vyšetřovacího spisu dochoval.
V chladné vodě hluboko pod zemí se mladý muž podle svých slov zoufale utkal s otcem o život. A podařilo se mu soka utopit. Z šachty se pak namáhavě vyškrábal ven, přelezl plot a vyčerpaný utekl pryč. Do vedlejší obce. Při rekonstrukci činu hasič stejnou cestu ze studny absolvoval za více než půldruhé hodiny.
Kriminalisté výpovědi syna uvěřili, byť je nejprve měnil. Neměli zkrátka indicie, že by to mohlo být jinak, a případ uzavřeli s tím, že vrahem je Stanislav Jelínek st. A ten onu hororovou noc zahynul. Nebylo koho stíhat.
Nicméně pochybnosti o správném závěru vyšetřování se objevily záhy. A panují dodnes. Zejména kvůli malé šířce studně. Osmdesáticentimetrový průměr de facto znemožňuje, aby se částečně ochrnutý syn dostal nad otcovo tělo, které by po pádu do šachty zafungovalo jako smrtící špunt.
Na druhou stranu Stanislav Jelínek ml. ve studni prokazatelně byl. Na jílovité stěně nad hladinou byly otisky podrážek jeho bačkor a manšestrového saka, měl oděrky na konečcích prstů, loktech i kříži, jak se soukal ven, a na skružích kriminalisté objevili jeho vlasy a šmouhy, jež odpovídaly jeho krevní skupině. Otec měl jinou. Podle badatele Jaroslava Mareše pak proti oficiální verzi hovoří i nově nalezené dokumenty.
Stanislav Jelínek po propuštění z léčebny pracoval jako vědec ve výzkumných ústavech, oženil se a zemřel v roce 2003. Nikdy svou verzi nezpochybnil.
