Jste nejmladším místopředsedou pro trestní úsek krajského soudu v zemi. Co z toho pro vás vyplývá?
Je asi údělem Městského soudu v Praze mít mladého místopředsedu pro prvostupňový trestní úsek. Můj předchůdce Jan Kadlec nebyl o mnoho starší než já, když nastupoval do funkce. Z pohledu profesních zkušeností na tom byl zcela srovnatelně. V justici se pohyboval zhruba 12 let, než se stal místopředsedou. Sice není možné nevnímat, že jsem na tuto pozici poměrně mladý, na druhou stranu si nemyslím, že když člověku táhne téměř na čtyřicet, že by se nutně musel cítit jako elév. Je ale nezbytné k takové odpovědnosti přistupovat s pokorou.
Na Městský soud v Praze jste přišel po sedmiletém působení na okresním a stáži na krajském soudu v Ústí nad Labem. Není pro vás nevýhodou, že neznáte prostředí pražské justice?
Ale já ho znám, v pražské justici jsem začínal. Na Obvodním soudu pro Prahu 4 jsem působil jako asistent soudce občanskoprávního úseku a v Praze jsem skládal justiční zkoušku.
Ale nikdy jste tu nepůsobil jako soudce.
Jako soudce nikoliv. Ale vnímám to spíše jako výhodu. Vnímal jsem to tak i v severních Čechách, když jsem tam jako soudce v roce 2013 přišel do úplně nového prostředí a nikoho jsem neznal. Pro mě to je vždycky příjemnější přijít někam, kde nikoho neznám, nikdo nezná mě a nikomu nejsem zavázán. Myslím si, že to je výhoda.
A není naopak výhoda, když se soudce stane místopředsedou pro trestní úsek ve chvíli, kdy daný soud předtím řádně pozná?
Lze to jistě vnímat i takto. Ale já to skutečně považuji za výhodu, že v pražské justici nejsem součástí žádné skupiny, třeba generační. Tím pádem nejsem vystavován pokušením nebo nejsem v podezření, že někomu ze známosti straním nebo že někomu umetám cestu. Žádné takové vazby tu nemám.
Zločin nespí ani v době covidové
Letos vám bude 38 let a stal jste se místopředsedou pro nejdůležitější trestní úsek v zemi. Soudí se tu hospodářské kauzy s přesahem do politiky, korupce i korupce soudců. Je to pro vás dosud největší profesní výzva?
Je. Ale vůbec bych nepodceňoval výzvu, které jsem čelil na Okresním soudu v Ústí nad Labem. Málokdo si křížem krážem v naší justici umí představit, jak to vypadá na soudu, kde tehdy připadalo na jednoho soudce až 180 neskončených trestních věcí. To byla také mimořádná výzva. Chtěl bych podotknout, že v Praze je normální počet neskončených trestních věcí na jednoho soudce zhruba do třiceti.
Nahrál jste mi na další otázku. Můžete na svém novém postu zužitkovat nabyté zkušenosti z Ústí?
Podle mého názoru tu lze právě zužitkovat zkušenosti ze soudu přetíženého. Je to něco, čemu se nevyhneme minimálně v období, kdy se vrátí soudnictví z "home office" režimu. Jakkoliv soudci dělají maximum, přesto celá řada řízení stojí. Kdo chce řízení zdržovat, má to dnes snadné. Přitom zločin nespí ani v době covidové. Budeme pak muset dohnat, co se nám nashromáždilo v zásobě. A to potom budeme přetížení úplně všichni.
Jak se lze s takovou přetížeností vypořádat?
Záleží na tom, jestli je to přetíženost chronická nebo aktuální. Když jde o aktuální výkyv daný nemocností, mateřskými dovolenými nebo odchody do důchodu, lze se s tím potýkat maximálně v řádu pololetí. Pokud se na daném soudu do té doby trestní věci nehromadily, tak to soudci bez problému ustojí. Prostě budou chvíli dělat víc.
U chronického přetížení soudců na konkrétním soudu to je ale úkol ministerstva spravedlnosti, aby situaci vnímalo a aby mimo standardní distribuci nově jmenovaných soudců tyto problémy sanovalo. Tímto způsobem byly sanovány právě severní Čechy. Tehdejšímu předsedovi Krajského soudu v Ústí nad Labem Luboši Dörflovi se podařilo přimět ministerstvo, aby bralo do úvahy důležitý aspekt - pracuje se zde hodně, ale i tak před sebou valí soudci obrovskou zátěž z minulosti. To byla charakteristika severočeských soudů v tom nejhorším období.
Takže v tomto bude pro vás partnerem k jednání ministerstvo spravedlnosti?
Toto je úkolem předsedů soudů, takže to bude primárně úkolem paní předsedkyně. Mým úkolem bude jí v tomto směru podávat objektivní informace o stavu mně svěřeného úseku, případně jí být oporou při jednáních.
V současnosti však nejste v chronickém ani akutním přetížení, ale v dosud nepoznaném stavu, kdy souzení ustalo kvůli epidemii covidu. Jak na tuhle novou situaci může a má justice reagovat?
Jsme v nové situaci. Nepochybně tam, kde doposud chronické přetížení nebylo, je potenciál zvládnout vše lépe. Jsou ale součásti soudnictví, které již dříve byly poddimenzované. Jde mimo jiné právě o prvostupňové trestní úseky krajských soudů, kde se rozhoduje o nejzávažnějších trestných činech. A z nich ještě vybočuje Městský soud v Praze, jak jste sám poukázal v jedné z předchozích otázek. Jsem rád, že je to tak vnímáno. Kauzy, se kterými se jednotliví soudci potýkají, zde nezřídka mají rozsah až statisíců stran. A jak může justice reagovat? Bude v celé své struktuře muset velmi pečlivě plánovat rozvržení sil.
Jsme zdrženliví, ale musíme se vynořit v 21. století
Jakou máte dlouhodobou prioritu?
Dlouhodobá priorita je, abychom se z doby covidové a z rakousko-uherského modelu souzení a organizace justice vynořili v 21. století.
Co znamená, že tu máme rakousko-uherský model justice?
Trestní řád je z roku 1961. Je to vousatý předpis, sice mnohokrát novelizovaný, ale myšlenkovou stavbou je to předpis z hlubokého socialismu. Navazoval na předchozí předpisy, takže organizačně je justice pořád do velké míry vystavěna na rakousko-uherském modelu. To znamená, že tu máme jako organizační jednotku "soudní kancelář", tehdy měla své písaře, dnes jsou to protokolující úředníci. Zároveň technické prostředky používané při souzení nejsou ideální pro 21. století.
Co máte konkrétně na mysli?
Například soudy jsou vybaveny videokonferenčními zařízeními. A pokud jsou vybaveny obzvláště dobře, tak například okresní soudy disponují dvěma takovými zařízeními na řekněme 15 jednacích síní. I s tím by si soudy možná dokázaly něco počít, ale problém nastává na druhém konci spojení. Kupříkladu věznice mají též videokonferenční zařízení. Vizí bylo, že díky tomu bude možné zmenšit počet eskort k soudům, protože s vězni by se komunikovalo on-line.
Vy sám s tím máte nějaké zkušenosti?
Sám jsem si to mnohokrát vyzkoušel. Je to perfektní až na to, že věznice jsou vybaveny zhruba stejným počtem těchto zařízení. Aby vše mohlo dobře fungovat, muselo by jít o řádově vyšší počty zařízení. A to souvisí s celou řadou dalších otázek spojených s elektronizací naší justice. Když se na to podíváme detailně, tak zjistíme, že když soudce potřebuje někoho vyslechnout prostřednictvím videokonference, často se dozví, že věznice nemá volný termín.
Lze uvažovat o využití jiných, například komerčních produktů, což jsou cesty neprošlapané. Někteří to zkouší, ale je potřeba s tím být velmi opatrní. Musí to být zabezpečené, musí to být procesně použitelné. Ale já bych byl rád, abychom z těch obav z technologií vykročili. Je důležité zkoušet nové cesty, jak soudit, jak dokazovat. V době postcovidové se to může velmi hodit. Zatím jsme v tomto ohledu zdrženliví.
Topit a svítit
Jako místopředseda pro trestní úsek je vaším hlavním úkolem koordinovat práci devatenácti senátů, které na Městském soudu v Praze vyřizují kauzy v první instanci. Jak to bude ve vašem podání vypadat?
Bývalý předseda zdejšího soudu doktor Vávra vždycky říkal, že úkolem funkcionáře je zajistit pouze tolik, aby se topilo a svítilo. Takže koordinace práce senátů v podstatě spočívá v tom, abych jim zajistil co nejlepší podmínky. Sami soudci pak nejlépe vědí, jak mají dělat svou práci. Proto ji dělají na této úrovni. A mým úkolem je, aby vše co nejméně dřelo ze strany instituce. To přitom nebude jednoduché, protože peněz je málo. Zejména v Praze je chronicky podfinancovaný administrativní aparát, platově nejsme konkurenceschopní.
Moje odpovědnost je rovněž koordinovat spolupráci mezi prvostupňovým trestním úsekem a úsekem odvolacím. V podmínkách zdejšího soudu jsou tyto úseky propojené personálně více, než bývá v republice zvykem.
Proč tomu tak je?
V době předchozího vedení soudu se tu řešil výrazný soudcovský podstav právě na prvostupňové trestní agendě. Tehdejší vedení se vydalo cestou, se kterou souzním. Vyslovili nepřekročitelnou podmínku, že pokud chce někdo v Praze působit jako odvolací trestní soudce, musí získat ostruhy na prvostupňovém úseku zdejšího soudu. V důsledku toho přechází prvostupňoví soudci na odvolací úsek. A protože je třeba ctít zásadu zákonného soudce, tak tam soudci přecházejí i s jejich nedokončenými kauzami.
Takže odvolací soudci kromě své agendy ještě vyřizují případy, které rozdělali na prvním stupni?
K tomu v dnešní době dochází zcela běžně! Takových odvolacích soudců je u nás šest sedm a brzy jich bude třetina. Takže nejpalčivějším problémem, který je v tuto chvíli potřeba vyřešit, je, aby dokázali dosoudit své prvostupňové věci a zároveň přespříliš nezatěžovali úsek odvolací.
Místopředseda z advokátní kanceláře
Michal Roubíček (* 1983) si převzal jmenovací dekret od prezidenta Miloše Zemana v prosinci 2013. Jeho první štace jako soudce byl Okresní soud v Ústí nad Labem, nastoupil tam v březnu 2014.
Absolvoval dvě stáže na ústeckém krajském soudu, druhou započal v dubnu 2019 a zůstal tam až do prosince loňského roku. Celkem strávil na krajském instanci dva roky. Než se na kraj vydal podruhé, od prosince 2016 do září 2018 byl místopředsedou okresního soudu pro trestní úsek.
Než se stal soudcem, působil coby civilní asistent na Obvodním soudu pro Prahu 4. Působil také v privátním sektoru. Od dubna 2012 do počátku března 2014 byl jednatelem advokátní kanceláře Hladina & Roubíček.
Ministerstvo spravedlnosti Michala Roubíčka k 1. lednu 2021 přeložilo na Městský soud v Praze. Předsedkyně soudu ho od první chvíle pověřila řízením prvostupňového trestního úseku.
Kromě zajištění onoho topení a svícení budete dohlížet i na to, aby soudci odváděli kvalitní práci?
Tady je potřeba být velmi opatrný. Funkcionářům soudů v zásadě nepřísluší hodnotit odbornou kvalitu soudcovské práce. V konkrétních věcech to přísluší odvolacímu soudu. Ale pokud by docházelo k průtahům v řízení nebo hromadění neskončených věcí, v tom už funkcionáři příslušní jsou. Jsem tu měsíc, takže v tomto ohledu si zatím nemyslím nic. Každopádně mým úkolem je zajistit, aby účastníci řízení měli své rozhodnutí v přiměřeném čase.
Představme si, že nějaký soudce není schopný vyřizovat své kauzy včas. Co s tím budete dělat?
Záleží na tom, kde jsou příčiny. Mohou být krátkodobé, jako je třeba zdravotní výkyv. Nebo ty příčiny mohou být mnohem hlubší, jako je třeba osobní vyhoření. V takovém případě lze s příslušným soudcem provést pohovor, zajistit mu výpomoc třeba s extrémně objemnou kauzou, ve které mohou být pro představu třeba i tisíce poškozených. Takový soudce může dostat třeba víc než jednoho asistenta. Může se také nařídit prověrka činnosti daného soudce, možností je celá řada. Ale ve výsledku je to stejně na tom konkrétním soudci. On chodí do jednací síně, on musí rozhodovat.
Když na to přijde, předseda soudu může v některých případech podat na soudce i kárnou žalobu. Je toto podle vás také cesta?
Podat kárnou žalobu pro nekvalitu by bylo velmi odvážné. Jsou sice kárné žaloby, které se podávají kvůli rozhodovací činnosti. Ale to musí být podle kárné praxe velmi závažný exces, ne to, že si myslím, že ten soudce nesoudí úplně dobře. Zjednodušeně řečeno by muselo jít o přímý a jednoznačný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí vyšších soudů, nebo musí jít o příkrý rozpor s jasným zněním zákona.
Intenzivní varování od předchůdce
Podívejme se do budoucnosti. Až budete ve funkci za rok, co byste chtěl mít tou dobu zvládnuto?
Mít vyřešený mechanismus přechodu prvostupňových soudců na odvolací úsek, to tady pálí úplně všechny.
Je něco, před čím vás váš předchůdce ve funkci varoval?
První sdělení, které jsem od něj obdržel, bylo: Michale, pokud bych z něčeho nespal, je to počet protokolujících úředníků. V Praze jsou platové podmínky justice zcela nekonkurenceschopné a s tímto lze ze strany soudu dělat velmi málo. Velká míra fluktuace administrativních pracovníků nám brání efektivně vychovávat od zapisovatelek po protokolující úřednice. Přitom potřebujeme zajistit jednací dny našich soudců.
To tedy asi skutečně nebudete moct spát.
Pokud člověk přestane spát, je to příznak toho, že by tu práci měl přestat dělat. Nicméně silami samotného soudu je tento problém těžko řešitelný, když máme tabulkové platy a máme systemizovaný počet míst administrativního aparátu. Prostě manévrovací prostor soudu pro zvýšení konkurenceschopnosti je minimální.
Zní to skoro fatálně. Co v tom můžete jako místopředseda soudu podniknout?
Lze o tom komunikovat s ministerstvem spravedlnosti, což se dělo velmi intenzivně již našimi předchůdci. S ministerstvem je třeba možné pokusit se vyjednat výjimky pro šikovné zapisovatelky, které ale nemají maturitu. Z formálního hlediska by se protokolujícími úředníky stát nemohly, protože tam je maturita podmínkou. Ale je možné pro ně zkusit žádat o výjimku.
Když nebude mít soudce k dispozici dostatek protokolujících úřednic, jak to ovlivní jeho práci?
Když zavčasu nemá vyhotovené protokoly o jednání, brání to plynulému průběhu řízení. Pak nastávají průtahy.
Varoval vás kolega Jan Kadlec ještě před něčím?
Toto bylo intenzivní varování, které, myslím, stačilo.
Když verdikt pochopí odsouzený, měla by i média
Dlouhodobě se vede veřejná diskuse o tom, do jaké míry by měli soudci s médii komunikovat o svých případech. Aby jejich rozhodování bylo pro veřejnost srozumitelné, díky čemuž si může veřejnost k justici vybudovat větší důvěru. Jak se na to díváte vy?
Především si myslím, že odůvodnění, které zazní v jednací síni, by mělo být dostatečné pro účastníky a tím pádem i pro média. Mělo by korespondovat s tím, co je pak napsáno v písemném odůvodnění rozsudku. Tedy na základě čeho bylo rozhodnuto, proč tak bylo rozhodnuto a jakými úvahami se soud řídil. Když toto zazní v jednací síni, mělo by to být přece dostatečné jak pro účastníky, k nimž je zejména směřováno, tak i pro média.
Ale sám dobře víte, že pro právního laika je vyhlašování odůvodnění rozsudku justičním jazykem mnohdy složitě srozumitelné.
To je přece úkol médií zprostředkovávat komplikované problémy lidským jazykem veřejnosti.
Zeptám se jinak. Je podle vás žádoucí, aby se soudce po vyhlášení rozsudku ještě věnoval médiím a své rozhodnutí pro ně okomentoval, aby ho mohla přetlumočit veřejnosti?
Já sám jsem se tomu nikdy nebránil. Neměl jsem nejmenší problém si nechat v jednací síni média a zeptat se, zda bylo všemu dobře porozuměno a zda nepotřebují nějaké nosné důvody zopakovat. Ale když jsem s nimi hovořil, nikdy jsem jim neposkytl žádnou informaci navíc, protože by to bylo hrubě nekorektní vůči samotným účastníkům řízení. A jestli tomu rozumí obžalovaný, pak si myslím, že by tomu měl rozumět i novinář, který se trestním věcem věnuje.
Dám vám konkrétní příklad. Loni v červenci dostal muž pravomocný trest 1,5 roku vězení za to, že ukradl v nouzovém stavu pět housek. Asi málokdo takový trest považoval za skutečně spravedlivý. A teď je otázka, zda by takový soudce neměl veřejnosti prostřednictvím médií detailně vysvětlit, proč takto rozhodl. Co myslíte vy?
Já mám na tyto tresty v nouzovém stavu obecně velmi silný vnitřní názor, ale nepřísluší mi komentovat konkrétní rozhodnutí, o kterém nic nevím. Obecně lze říci, že takové rozhodnutí si žádá plastické a přesvědčivé odůvodnění skutkové i právní - ostatně jako všechny rozsudky.
Budete apelovat na soudce vašeho úseku, aby s médii začali více komunikovat?
Toto mi nepřísluší, to je na uvážení každého jednoho soudce.
Rozumím. Budete je v tom tedy podporovat?
Ani to není na mně, skutečně je to na autonomním rozhodnutí každého soudce. Každý z nich se může rozhodnout, jestli a jakou měrou bude komunikovat s médii, případně zda bude komunikovat prostřednictvím tiskového mluvčího. Nebudu v tom nikomu dávat žádná doporučení.
