Padesátá léta byla obdobím, kdy vládnoucí Komunistická strana Československa utužovala politickou moc vraždami svých skutečných i domnělých oponentů. Po vykonstruovaných procesech odsoudila k trestu smrti například Miladu Horákovou či Rudolfa Slánského. Tehdy jakákoliv protirežimní pomoc znamenala velké nebezpečí.
Přesto se rodina Márie Šidové rozhodla poskytnout útočiště odsouzenému knězi Jánu Hutyrovi, kterému se podařilo z vězení uprchnout. I díky ní se mohl skrývat více než sedm let. Sama Šidová pomáhala tajně doručovat jeho zprávy řeholním sestrám, za což byla později odsouzena.
"Schovávali u sebe člověka, který by byl jinak zavřený. Už to bylo strašně nebezpečné. Oni ale chtějí jít dál. V tom mi to přijde neuvěřitelné a inspirativní. Udělali tak obrovský čin, přesto si pořád kladli otázku, jak můžou ještě pomoct," popisuje režisér dokumentu o oceněných hrdinech Viktor Portel.
Šídové rodina ale považovala tuto riskantní pomoc za něco samozřejmého. "U nás doma měli lidé, kteří potřebovali pomoc, dveře vždy otevřené. Byl vítán každý, žebrák, pocestný, účastníci Slovenského národního povstání i lidé, které v pozdějších letech pronásledoval komunistický režim," vypráví nyní pro projekt Paměť národa Šidová.
Mária se narodila v roce 1937 rodičům, kteří vedli hospodářství ve slovenské Liptovské Štiavnici kousek od Ružomberoku. V roce 1955 odmítli vstoupit do JZD, což se podepsalo na Máriiných vyhlídkách do budoucna. Stěží ji nechali odmaturovat, ale na vysněné studium medicíny se už nedostala. Místní komunisté ale netušili, že jejich rodina dělá proti komunistické totalitě mnohem víc.
Pronásledovaného kněze Jána Hutyru, který uprchl z vězení, střídavě ukrývali ve svém domě v Ružomberoku a na statku v Liptovské Štiavnici. "Moje matka a později i já se sestrou jsme řeholnicím doručovaly jeho tajné zprávy a pokyny," vzpomíná Šidová. Cestovaly často až do Čech.
Hutyru se podařilo skrývat tak dobře a dlouho, až se komunisté domnívali, že utekl za hranice. Až do roku 1957. Tehdy se řeholním sestrám obsah jednoho z doručených kufrů ztratil. Tak se policie dovtípila, že je Hutyra stále v Československu. "Smyčka se kolem nás postupně začínala stahovat. S informacemi, které měli, bylo jen otázkou času, kdy si pro něj přijdou," vzpomíná na týdny plné úzkosti Šidová.
Později si totalitní policie došla pro její rodiče i ji samotnou. Ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni strávila většinu času na samotce, čelila i spánkové deprivaci. "Nebylo tam lůžko, jen tvrdá železná pryčna. Musela jsem ležet na zádech a do očí mi celou dobu svítila stowattová žárovka. Každou chvíli někdo kopl do dveří, aby mě zkontroloval. Kopání do železných dveří se ozývalo střídavě po celé chodbě," vzpomíná Šidová.
Ve stavu permanentní nevyspalosti pak absolvovala celonoční výslechy, při kterých se snažila vyšetřovatelům říkat jen to, co už věděli, a nikoho neprozradit. Nejtěžší ale dle jejích slov byla izolace od rodiny. Rodiče o ní od jejího zatčení neměli žádné zprávy. Nevěděli ani, jestli je vůbec naživu.
Vyšetřovatelé se snažili Šidovou zlomit také pomocí falešných slibů, kdy ji například lákali na studium medicíny v Moskvě, protože zdravotnictví bylo jejím velkým snem. Výměnou za to měla podepsat spolupráci a poskytovat informace o osobách ve svém okolí. Takovou nabídku ale odmítla.
Rodinu znovu spatřila až v září 1958, kdy se konal monstrproces s celou skupinou okolo Jána Hutyry. Kněze odsoudili na deset let a Šidová dostala za napomáhání protistátní činnosti rok a půl. "V tom okamžiku jsem byla ráda, že už je to konečně za mnou, všechny ty výslechy, výhrůžky a nátlak, který provázel vyšetřování," říká Šidová.
Ve vězení ji kvůli vyčerpání dostihla ledvinová kolika. Jelikož jí neposkytli lékařskou péči, postupně upadala do bezvědomí. Nakonec ji převezli do vězeňské nemocnice, kde strávila tři měsíce. Když vyšla, vážila jen 34 kilogramů. Po návratu ji čekala otrocká práce na polích.
V pracovním táboře žila mezi vražedkyněmi a prostitutkami, které jí říkaly "jeptiško". "Jedna z těch žen zavraždila vlastní dítě. Byla pomatená, několikrát mě v noci probudila a s šíleným výrazem své dítě hledala. Byl to neustálý pocit ohrožení," popisuje své tehdejší pocity Šidová.
Na svobodu se dostala na podzim 1959. Krátce poté poznala svého manžela, bývalého politického vězně Leopolda Šidu, se kterým měla pět dětí. Žili v nemilosti režimu, museli pracovat v podřadných profesích a Státní bezpečnost je měla pořád na očích. Pořád ale za všech okolností nabízela útočiště a pohostinnost všem potřebným, jak se to naučila od rodičů.
"Pro nás to byla rodina, všichni ti muklové, se kterými se ostatní lidé báli mluvit, aby na sebe nevrhli stín podezření. Spojovalo nás přátelství, které překonalo všechna úskalí doby a vydrželo až do smrti. Na mnohé z nich, kteří nás už opustili, dodnes vzpomínám," říká Šidová.
Za své činy obdrží Šidová v pátek Cenu Paměti národa. "Není to příběh dítěte, které vše sledovalo. Šidové bylo tehdy asi sedmnáct let a aktivně pomáhala. Ve chvíli, kdy je policie odhalila, ji jako mladou holku čekaly tvrdé výslechy a ona nic neprozradila," vysvětluje režisér Portel důvod, proč Šidová cenu obdrží.
Ocenění převezme také signatář Charty 77 Jan Litomiský, protinacistická odbojářka Marie Klangová, kaplan vězněný v Rusku Vasyl Vyrozub a novinářka, která odmítla spolupráci s StB, Eva Karvašová. "Snažíme se hledat ne úplně známé osobnosti, které ale můžou inspirovat a zaujmout. Chceme ty staré a zároveň vlastně nové příběhy do veřejného prostoru vnášet," objasňuje výběr oceněných Portel.
Přímý přenos z udílení cen mohou diváci sledovat od 20 hodin na ČT2.
