Jak vás napadlo strávit několik týdnů v zemích, které mají nejúspěšnější vzdělávací systémy na světě?
Začala jsem kariéru jako učitelka ve znevýhodněné oblasti v Londýně, ale po třech letech jsem byla unavená z anglického vzdělávacího systému, který mi ztěžoval práci a nepomáhal dětem. Proto jsem se začala zajímat o vzdělávací politiku a studovala jsem, jak jsou systémy organizovány v jiných zemích. Po dokončení magisterského programu jsem si uvědomila, že samotné čtení o jiných systémech nestačí k pochopení, jak různé oblasti politiky spolupracují na dosažení výsledků pro děti.
Rozhodla jsem se osobně navštívit školy v pěti zemích s vysoce výkonnými vzdělávacími systémy a nabídla jsem se tam jako dobrovolnice. Napsala jsem místním učitelům, že mohu učit angličtinu, přírodní vědy nebo pomáhat s čímkoli, co potřebují, třeba i kopírovat materiály. Požádala jsem je, zda bych u nich mohla i bydlet, abych si mohla pobyt dovolit. Chtěla jsem poznat jejich pohled na to, co v jejich systému funguje a co ne. Protože učitelé mají často lepší pochopení toho, co se ve vzdělávacím systému děje, než politici nebo tvůrci politik.
Co jste se tam naučila o britském školství?
Britské školství je složité kvůli čtyřem různým vzdělávacím systémům. V Anglii máme přísný systém odpovědnosti, kde špatné výsledky inspekce mohou vést k propuštění ředitele a veřejné kontrole školy, což je ponižující. V nejlépe hodnocených systémech se taková praxe nevyskytuje. Považuji to za slabinu britského systému.
Co mají země s nejlepším školstvím společné?
Většina zemí s nejlepším školstvím má kvalitní programy pro malé děti, které jsou státem dotované a hojně využívané. Děti si hrají pod vedením kvalifikovaných pedagogů, což je připravuje na formální vzdělávání. Když začnou chodit v šesti nebo sedmi letech do školy, jsou připraveny přejít k formálnějšímu učebnímu plánu.
Učitelé jsou považováni za profesionály, kteří se neustále vzdělávají a jejichž příprava je založena na výzkumu. Není to tak, že jakmile se stanete učitelem, už jste připraven navždy. Tyto země mají také jasně specifikované osnovy, které nejsou přeplněné, což umožňuje kvalitní a efektivní výuku. Naopak chybou je přehlcení osnov množstvím obsahu nebo vágní definice kompetencí bez uvedení konkrétních znalostí, které děti potřebují. Obávám se, že se to teď chystá i v Česku.
Českému školství experti často vytýkají, že se příliš soustředí na "biflování" znalostí, respektive na okamžité znalosti, z nichž velkou část studenti rychle zapomenou. Jak se od tohoto odklonit?
Závisí to na způsobu hodnocení. Východoasijské země mají také hodně biflování a velmi náročné zkoušky, které testují nejen znalosti, ale také schopnost aplikovat je v praxi.
Důležité ale je, co se děje před zkouškami. Učební plány obsahují méně faktů, což umožňuje hlubší porozumění látce a zajišťuje, že studenti nejen znají principy, ale také chápou, jak fungují ve skutečném světě. Díky tomuto přístupu si studenti znalosti lépe pamatují a dosahují vysoké úrovně gramotnosti. Mají pevnější a hlubší pochopení, i když menšího množství látky.
FutureEdu
- Mezinárodní konference FutureEdu se koná 17. září 2024 v pražském Byznys hubu Opero. Bude možné ji sledovat online formou streamu na Aktuálně.cz.
- Na akci vystoupí ministr školství Mikuláš Bek, britský velvyslanec Matt Field nebo autorka knihy Chytrozemě a mezinárodní konzultantka v oblasti vzdělávání Lucy Crehanová.
Jak s tím začít v Česku?
Aby děti nezapomněly látku po jedné zkoušce, je důležité, aby se učební plán postupně vracel k již probraným myšlenkám a konceptům, ale s větší hloubkou a složitostí. Tím se zajišťuje dlouhodobé zapamatování a hlubší porozumění. Při plánování učebního plánu je klíčové začít s tím, co chceme, aby děti chápaly v 18 letech, a postupně sestavit jednodušší verze pro nižší ročníky.
Učitelé by také měli mít povědomí o tom, co se učí v předchozích ročnících, aby mohli na předchozí látku navázat a prohloubit ji. Deváťákům tedy například řeknu: "V sedmé třídě jste se učili, jak se tvoří řeky. Narazili jste na pojem eroze. Nyní se v deváté třídě k erozi vrátíme, ale tentokrát se podíváme na erozi pobřežní."
Jít do školy o rok později není problém
V Česku jsou časté odklady. Čtvrtina dětí jde do první třídy o rok později, což je nejvíc v Evropě. Našla jste ve zkoumaných zemích řešení?
Záleží, co je důvodem, že děti chodí do škol později. Nemyslím si, že je to problém, naopak to může být přínosem. Ve Finsku děti začínají školní docházku v sedmi letech, ale posuzují je učitelé ve školce. Pokud nejsou připravené, mohou ve školce zůstat o rok déle.
Tím se zajistí, že dítě nastoupí do školy, až když je schopné zvládnout učební plán. Některé děti potřebují více času kvůli různému domácímu zázemí nebo jazykovým dovednostem. Klíčové ale je, aby během odkladu dostaly cílenou podporu a aby školka věděla, jaké dovednosti je třeba rozvíjet pro jejich školní úspěch.
Na příkladu Finska nebo Kanady popisujete systém podpory dětí, do kterého jsou kromě učitelů zapojeni i další odborníci. Učitelé pomáhají dětem i po škole nebo o prázdninách. Jak se jim takový systém povedlo zavést?
V "chytrých zemích" mají jednotná očekávání pro všechny děti bez ohledu na jejich schopnosti. Pokud dítě tato očekávání nesplňuje, místo aby nároky snížili, poskytují mu dodatečnou podporu, aby dohnalo své vrstevníky. To je klíčový rozdíl oproti Anglii, kde se očekávání snižují.
Ve Finsku učitel sleduje, jak se dítě vyvíjí, a pokud má problémy (akademické, emoční nebo psychologické), zapojí se do řešení školní podpůrná skupina, aby vytvořila plán podpory. Alespoň dvakrát v roce každé dítě probere školní podpůrná skupina, kterou tvoří třídní učitel, ředitel, psycholog a sociální pracovník.
Reforma nemusí vždy přinést zlepšení
V knize se hodně zaměřujete na rovnost ve vzdělávání. V Česku jsou populární víceletá gymnázia a dělení studentů do různých typů škol na základě jejich výsledků. Je to problematické?
Ano. Mezinárodní výzkum ukazuje, že čím dříve se studenti rozdělí do různých škol, tím nerovnější je vzdělávací systém a tím více závisí jejich výsledky na původu rodičů. Děti ve "slabších třídách" často dosahují horších výsledků kvůli nižším očekáváním a absenci pozitivního vlivu vrstevníků.
Pokud společnost chce rovnost ve vzdělání, musí investovat do přístupu k vysoce kvalitnímu vzdělání a vysokým očekáváním pro všechny děti. Finsko to pochopilo a zrušilo rozdělování dětí do různých škol v raném věku, což vedlo k lepším vzdělávacím výsledkům. Rozdělování způsobovalo, že měli Finové velkou část populace ne příliš vzdělanou.
Takže bychom měli zrušit víceletá gymnázia?
Nemusíte je rušit, ale zajistit, aby byly komplexní a neselektivní. Aby na ně mohly chodit všechny děti.
V Česku probíhá reforma výuky pod heslem "méně teorie a faktů, víc praktických znalostí". Jak dlouho bude trvat, než uvidíme výsledky reformy a její efekt na studenty?
Může trvat dekádu, než se projeví. Změny mohou ovlivnit čtenářskou a matematickou gramotnost, výsledky testů, míru předčasných odchodů učitelů, předčasného ukončení studia a wellbeing studentů. Později mohou ovlivnit i zaměstnatelnost.
Politici často předpokládají, že každá reforma přinese zlepšení, ale zkušenosti z jiných zemí ukazují, že tomu tak není vždy. Proto je důležité hned na začátku zvážit, zda skutečně existují důkazy, že navrhované změny zlepšení přinesou.
Když mluvím s učiteli základních nebo středních škol, často zmiňují, že nemají dostatek času nebo nástrojů, aby mohli rozvíjet své profesní dovednosti. Kde jim to systém umožňuje?
Singapur je podle mě v této oblasti lídrem. Vypadá to skoro tak, jako by učitelé měli během své kariéry učební osnovy. V prvních dvou letech se od nich očekávají znalosti a dovednosti. O pět let později mohou navštěvovat různé kurzy, které je rozvíjejí dál. Východoasijské země volí přístup takový, že učitelé učí méně hodin denně, ale aby to finančně fungovalo, mají větší třídu. Takto ušetřený čas jim pak zbyde na profesní rozvoj.
"Přidejte kritické myšlení, ale neodstraňujte znalosti"
V Česku jsou za vzor často považovány skandinávské země. Má jejich školství i nedostatky?
Problém je, že lidé se zaměřují na současné dění ve Finsku či Estonsku a mylně si myslí, že pokud zavedou jejich nové metody, například výuku formou projektů, dosáhnou stejných úspěchů. To je však nelogické, protože výsledky velkých vzdělávacích reforem se projevují až po deseti a více letech. Nové věci, které teď dělají, nemají nic společného s tím, že jsou na špičce.
Finsko je úspěšné díky politikám, které začali zavádět před 10 až 20 lety. Ty, které zavedli v uplynulém desetiletí, ve skutečnosti vedly naopak k poklesu výsledků. Česko by se mělo tedy inspirovat tím, co Finsko dělalo v 90. a nultých letech, tedy zaměřením na vysoce kvalifikované učitele, specifický učební plán a vysoká očekávání pro všechny studenty. Dnes ve Finsku spíš prosazují aktuální globální trendy, které by Česko nemělo slepě následovat.
Co by měl dělat dobrý ministr školství?
Neměl by dělat rozhodnutí, dokud neprovede důkladnou analýzu situace. Musí nejprve prozkoumat data, promluvit se všemi zúčastněnými, navštívit školy, promluvit si s učiteli bez přítomnosti ředitelů, aby dostal pravdivý obraz, co se děje v praxi.
Druhým krokem, jakmile identifikuje hlavní problémy, je nejen naslouchat učitelům a think-tankům o možných řešeních, ale také se zaměřit na to, jaké existují důkazy. Jestli jsou nějaké osvědčené metody, které například pomáhají dětem naučit se číst. Neznamená to, že vždy existují jednoznačné odpovědi, ale existují nejlepší možnosti, na které se můžeme spolehnout. Vědci a výzkumníci dělají práci, ke které se někdy tvůrci politik a učitelé nedostanou. Je to jako dva oddělené světy.
A co byste poradila českému ministrovi školství ohledně reformy výuky?
Ujistěte se, že učební plán je bohatý na znalosti, ale není příliš přeplněný. A že v něm je dostatek prostoru, času a podpory pro děti, aby tyto znalosti mohly uplatnit, jinými slovy aby rozvíjely své dovednosti. Dovednosti jsou aplikací znalostí. Nezbavujte se základů. Přidejte kritické myšlení, ale neodstraňujte znalosti. Aby mohli lidé kriticky myslet, musí něco vědět.
