Ministru zdravotnictví Janu Blatnému jste v televizi vzkázal, že u vás v nemocnici probíhá selektování pacientů. Co konkrétně si pod tím máme představit?
Představte si to tak, že kdyby například pětasedmdesátiletý kardiak onemocněl před rokem dechovou tísní, tak by pro něj bylo všude místo, hned by se to vyřešilo a postup by byl jiný. Dneska je to těžší. Jipka (jednotka intenzivní péče) je plná padesátiletých covidových pacientů, takže naše kapacity jsou už opravdu minimální. A vy musíte řešit těžkou logistiku, abyste se o tohoto pacienta mohli postarat, protože se na něj samozřejmě nechcete vykašlat.
Jenže už na něj zbude například jen standardní lůžko na oddělení. Už ho nemůžeme dát na jipku, kde by s tímto zdravotním stavem před rokem byl. Musí být na standardním oddělení, kde se mu samozřejmě dostává jiné péče. Léčbu ale dostane stoprocentně stejnou. Naopak jsme ještě objednávali vysokoprůtokové kyslíkové mašiny. Takže vlastně jipky děláme i na standardním oddělení, což dříve nebylo. Samozřejmě že selekce je tvrdé slovo, ale my jsme ti, kteří se s ní musíme vypořádávat.
Takže se může stát, že pacient dostane horší péči, než by dostal před rokem?
Je to nepříjemné. Kapacitně nestíháme a je to posunuté. Člověka, kterého bychom v případě volných míst uložili v nemocnici, pouštíme domů. Když nemá tak velké problémy a má dost kyslíku, tak ho necháváme doma. Před rokem by třeba v nemocnici zůstal, protože bychom se báli, že se může doma zhoršit. A to se samozřejmě může stát, protože se to nějak vyvíjí. Ale dneska ho musíme pustit domů.
To samé platí pro člověka, kterému je opravdu hůře. Je sice v nemocnici, ale leží na standardním oddělení, ačkoliv před rokem by byl na jipce. Dneska je jipka zasekaná mladými chlapy, kteří jsou napojení na ventilátory, a s tímto člověkem si musíme poradit na normálním oddělení. Proto máme mašiny s vysokoprůtokovým kyslíkem, abychom je mohli mít na tomto oddělení.
To je ta selekce. Není to selekce ve smyslu, že někdo nedostane péči. To v žádném případě. Tato selekce ale znamená vysoký pracovní nápor na zdravotníky, protože musíme makat na 250 procent, abychom to byli schopní vytřídit, lidi přijímat a propouštět, některé přeložit. Je to obrovský nápor.
Když máte velmi omezený počet lůžek na jednotce intenzivní péče, podle čeho vybíráte, který pacient na ni půjde? Jak je to vůbec těžké rozhodování?
Extrémně těžké. Obecně platí, že na jipku jde mladší člověk. Když budete mít jedno jipkové místo a přivezou záchrankou dva lidi najednou, tak tam dáte toho mladšího, který má větší šanci, že covid porazí. Když to bude pětaosmdesátiletá babička z důchoďáku, která nemá svaly, je to ležák, tak ta bude bohužel s covidem hůře zápasit.
Vzkaz ministrovi zdravotnictví Janu Blatnému od primáře sokolovské interny Martina Straky. pic.twitter.com/OPB5VTmDpj
— František Lutonský (@FLutonsky) February 11, 2021
Mluvíme o věcech, které jsou extrémně citlivé. Ale aby to bylo správně pochopeno, není to tak, že bychom někomu péči nedali, ale prostě jsme stavěni před rozhodnutí. Mám jedno jipkové lůžko, přivezli mi dva lidi. Oběma by jipka slušela a já se musím rozhodnout, kterého pacienta na ni dám. V tu chvíli selektuji a volím, že na jipku půjde mladý pacient, který covid porazí a jipka mu v tom pomůže.
Ale je asi třeba zdůraznit, že toho druhého pacienta nenecháte před dveřmi nemocnice.
To ne, to vůbec. Pacient lůžko dostane. Buď tady v Sokolově, v Chebu nebo v Karlových Varech, případně potom pojede do jiného regionu. Lůžko dostane, kyslík dostane. Víceméně jediná léčba covidu je kyslík. To je to, co lidi potřebují. A ten dostane každý pacient, ať je mu 150 let, nebo dva roky. Nechci, aby to vyznělo, že selektujeme tak, že někomu léčbu neposkytujeme. To by byla nešťastná interpretace.
Jaký je tedy rozdíl mezi jipkovým lůžkem a tím normálním, když už i na něm máte kyslíkovou podporu?
Je tam rozdíl v personálu. Naše oddělení má 35 lůžek, je tam třeba v jednu chvíli pět sester, které se na pacienty chodí průběžně dívat, zatímco na jipce je člověk napojený na monitor, má různá čidla a sestry ho pozorují nonstop ze sesterny, protože pokoje jsou prosklené. Prostě je to intenzivní péče, kdy je pacient 24 hodin sledovaný.
Na standardním oddělení musí být člověk trošku stabilní a sestra a doktor ho vidí nárazově a občas. A když se mu přitíží, tak zazvoní na zvonek a řekne, že mu je špatně, že se mu hůře dýchá a že musíme něco dělat. Standardní oddělení nejsou nonstop sledovaná, ale podle vážnosti stavu se tam chodí třeba desetkrát denně kontrolovat hladina kyslíku. Permanentní dozor to však není.
Neobáváte se tedy, že to skončí takzvaným italským scénářem a budou se i tady objevovat záběry, které jsme vídali na jaře z Itálie?
Itálii tu máme, Itálie tu už je. Rozhodně v Chebu a rozhodně v Sokolově. Italské scénáře ve smyslu záběrů, které jsme odtamtud vídali, tu už jsou. Opravdu je tady spousta pacientů s covidem a spousta jich umírá. Čísla jsou obrovská. Itálii tu máme. Nechci lhát, nejsem lhář.
V televizi jste popisoval, že se vám stává, že během chvíle přijede třeba deset sanitek, ale vy nemáte pacienty kam dát. Co se pak děje? Otočíte záchranky a řeknete jim, ať jedou jinam?
To je takzvaný stop stav, který se někdy vyhlašuje. Ale když ho vyhlásíte vy, Cheb a Vary, tak co se pak může dít? A záchranka mimo region nejezdí. Není to takhle nastavené. Když vyhlásíte stop stav a stejně záchranka přijede, tak si musíte nějak poradit. Musíme lůžko najít, udělat přistýlku, napojí se kyslíková flaška, protože ze zdi už šlahoun není. Musíte improvizovat. Vy jste povinní lidem pomoct.
Tohle se děje večer, ráno tam pak nalítneme v deseti doktorech a pacienty překládáme. Jenže patnáct pacientů přeložíme a těch patnáct volných lůžek je během chvíle zase plných. Snažíme se lidi zastabilizovat, aby se zlepšili a byli transportu schopní do Příbrami, do Strakonic, do Písku a dalších nemocnic. Nechci na nikoho zapomenout. Velké díky patří všem nemocnicím, které nám trhají… to už nejsou trny, to jsou meče z pat.
Jak moc nebezpečné je pro tyto pacienty převoz přes půlku republiky?
Musím zaťukat, že zatím nemám informace o tom, že by se něco stalo, ale stát se může. Převoz do Kutné Hory je velká dálka. Jak je to nebezpečné? Kyslík v autě mají, zdravotnický dozor tam mají a auto je vytápěné, takže tam mají i teplo. Osobně to jako zásadní riziko nehodnotím. Hrozné riziko je covid, to je obrovský problém. To je riziko pro pacienta, převoz ne.
Rád bych ještě řekl, že hrozně důležitá je kondice lidí. Covid je trochu prevít a zaměřuje se na slabé. To znamená na seniory pozdního věku a na lidi nepřipravené. Typicky velmi blbý průběh má chlap bez kondice, který nesportuje a má 130 kilogramů. Vidíme to tady dnes a denně. Jestli bych měl něco čtenářům doporučit, tak choďte běhat, choďte cvičit. Makejte. Covid nezmizí, a když ho chytnete připravení, tak máte mnohem větší šanci, že ho ustojíte.
Jakou pomoc potřebujete? Co by vám ulehčilo?
Žádné řešení není dokonalé, vždycky bude někdo nadávat nebo se cítit méněcenný nebo poškozený. Makáme všichni, o tom žádná. Nám by se ulevilo, kdyby nám sem záchranka v momentě, kdy jsme opravdu zasekaní a nemáme lůžka, nepřijela. Kdyby jí někdo dokázal říct, ať jede do Plzně. To by nám v tu chvíli pomohlo. Ale to je asi nerealizovatelné. Vůle by k tomu asi byla, ale je to složité. Pomohlo by nám to, ale neočekáváme, že se to stane.
Takže to děláme tak, že všechny záchranky pojmeme a druhý den vybereme deset nebo patnáct lidí a ti pak jedou do nemocnic, kde nám dají lůžko. Jsme takové průtokové místo. Přijmeme pacienty, zastabilizujeme je a přeložíme. A takhle to děláme každý den. Musím smeknout před svým personálem, před doktory a před sestřičkami. Takový kvapík, ve kterém oni už několik měsíců jedou, by položil i vola.
A jak dlouho to ještě mohou vydržet?
My to vydržíme. Buďme pozitivní. Je to fyzicky a psychicky náročné. Penta (vlastník nemocnice, pozn. red.) nám slíbila, že nás vezme do lázní nebo na nějaký rekondiční pobyt, tak to si pak užijeme. Je to opravdu náročné, ale zatím to zvládáme. Nechceme fňukat. Nechceme, aby to vyznělo tak, že chceme, aby nás někdo litoval. To chraň Bůh. Je to naše práce, vybrali jsme si ji. Teď přišla krize, hasiče se taky nikdo uprostřed požáru neptá, jestli je to náročné. My nebudeme fňukat a zvládneme to.
Vidíte někde to pověstné světlo na konci tunelu?
Snad ano. Jsem ale od přirození skeptik, tak vidím ty ošklivé scénáře. Nechci ale šířit nějaký neklid. Musíme se jako národ narovnat, Česká republika není teď v úplně dobré duševní a společenské kondici, takže narovnat se. A nechat se naočkovat. Mluvit s lidmi, aby to pochopili. Bez proočkování celého světa není šance s covidem bojovat. To je moje poselství, nechte se prosím naočkovat.
