Kadaň - Šestnáctiletý Roman sedí uprostřed místnosti v kočárku a pozoruje okolí. Stejně stará Jana leží na zemi, chvíli strká dlaní do dveří, potom se převalí a jen tak si lebedí na zádech.
Další z dětských obyvatel Ústavu sociální péče v Kadani žmoulá gumového psa, jiný hraje hru. Na hlavě polstrovanou helmu pro zmírnění případného pádu.
"Všechny tyhle děti žily dřív v síťových lůžkách," říká vedoucí domova Zdenka Plzáková o šesti uživatelích v místnosti. "Dnes tu nemáme ani jedno. Překvapilo nás, jak snadno to bez nich jde."
Přitom ještě před třemi měsíci situace v Kadani nebyla vůbec ideální. Tehdejší vedení ústavu totiž šalamounsky obešlo zákon a místo síťových lůžek si nechalo vyrobit dřevěné "klece", ve kterých donedávna žili dva klienti.
Klece kvůli personálu
Ve dvou nízkých domcích žije na 60 uživatelů od útlého věku až po dospělé. Před několika lety trávilo dny v posteli za sítí celkem deset z nich.
"V naší části jich bylo šest," říká paní Plzáková, která do ústavu nastoupila před dvěma a půl lety. "Za mého působení se používaly už jenom dvě pro klienty, kteří byli částečně imobilní a nevydrželi být v klidu."
Argument zaměstnanců, proč Romana a Janu zavírali za síťovou mříž, byl jediný - strach, že si ublíží.
"Personál je dal do toho lůžka a měl klid," popisuje tehdejší praxi paní Plzáková. "Zpětně ale vidím, že to bylo používáno ne kvůli klientům, ale hlavně k ulehčení práce personálu."
Zlom nastal před rokem - podle zákona prostě přestalo být možné tyto prostředky používat.
Lůžka omezující pohyb proto v Kadani rozmontovali a dali do sklepa. Leč tehdejší vedení nechtělo o možnost "zbavit" se problémových klientů přijít, a proto si nechalo udělat speciální postele s vysokou masivní dřevěnou ohradou ze všech stran.
Roman a Jana tak dál žili na prostoru 1x2 metry. Jana navíc, pokud jí personál umožnil opustit dřevěnou klec, byla nucena trávit čas v dřevěné ohrádce na zemi. Dostat se do jiných prostorů, nebo alespoň jiného kouta pokoje, nemohla.
Spokojenější klienti
Do jejich osudů zasáhl až příchod nového ředitele Centra sociálních služeb Jiřího Šimůnka loni na podzim.
"Okamžitě nám řekl, že tohle nesmíme používat," vzpomíná na dobu před třemi měsíci paní Plzáková. "Museli jsme zrušit i ohrádky, z dřevěných klecí jsme sundali přední díl, takže děti z postele mohou samy vylézat."
Ze zrušení síťových lůžek a nyní i dřevěných klecí měl strach celý personál. "Ze začátku jsme jim to vysvětlovali a omlouvali se za to, jaké komplikace jim to způsobí," vzpomíná paní Plzáková na loňský rok, kdy rušili síťová lůžka. "Byli jsme ale překvapení, jak to jde."
K zvládnutí nové situace nepotřeboval ústav ani navýšit počet personálu, ani víc peněz, ani se nezvýšila medikace u klientů, které dříve do klecí zavírali.
"Pouze u jedné klientky jsme zvýšili dávku léku na spaní," říká Plzáková. "Jinak jsme žádné problémy neměli. V noci klientům dáváme k posteli rehabilitační vaky, aby když tak spadli do měkkého."
Jedinou novinkou pro personál je, že musí častěji nahlížet do pokojů, než klienti usnou a zkontrolovat, jestli se nepřesunuli někam, kde by na ně třeba mohlo něco spadnout.
To, jak snadno přeměna proběhla, překvapilo i dlouholeté zaměstnance, kteří na počátku proti rušení klecí protestovali.
"Báli jsme se zodpovědnosti za ně a taky, že to nezvládnou," říká Ludmila Nováková, která v ústavu pracuje už dvacet let. "Nevěřila jsem, že to zvládnou tak, jak je to teď. Je na nich vidět, že jsou spokojenější, klidnější. Hlavně Jana začala využívat možnosti nově nabytého prostoru."
Je to zbytečné
Po ústavu se tak nyní volně pohybují děti, které několik let tuto možnost neměly. A postupně ústav ruší i postele s kovovými mřížemi, ve kterých ještě stále v noci spí několik dětí. Přes den se ale všichni mohou pohybovat podle svých schopností po pokoji.
"Víme, že i používání těchto postýlek je problém," říká paní Plzáková. "Proto je postupně také rušíme a místo nich kupujeme válendy. Cílem je, aby všichni uživatelé spali na normálních postelích."
Podle vedoucí druhého domova, paní Svobodové, se ukázalo, že to bez používání restriktivních opatření není problém. "Ukázalo se, že důvodem umisťování do klecí byl neopodstatněný strach personálu," říká paní Svobodová.
Vysvětlení, proč se nový ředitel rozhodl zrušit i dřevěné klece, ohrádky a postele s kovovými mřížemi, je jednoznačné. "Když jsem to viděl, zeptal jsem se zaměstnanců, proč je tam dávají," říká ředitel Jiří Šimůnek. "Nepřesvědčili mě, že tam musí být zavřeni, tak jsem řekl, ať to prostě zruší."
Podle ředitele je to restrikce bez ohledu na to, zda jde o dřevěnou, nebo kovovou ohrádku.
"Je mi to proti srsti," říká Šimůnek, který zároveň vede ústav sociální péče v Litvínově-Janově. "U nás v ústavu jsme také měli 17 síťových lůžek, zrušili jsme je už před lety a je to úplně v pohodě. Ukázalo se, že jejich používání bylo úplně zbytečné."
