Ďáblický hřbitov je druhým největším pohřebištěm v Praze. Najdeme zde tradiční řady kamenných náhrobků, kolumbária i hrobky, svůj účel má ovšem i lesík u čestného pohřebiště. I tam, na místě zvaném Les vzpomínek, je pohřbeno zhruba 600 lidí.
Jde o zatím nejužívanější příklad ekologického či přírodního pohřbívání v Česku. "Místo nabízí možnost pro lidi, kteří touží po šetrnějším, přírodě bližším způsobu pohřbení," uvádí Tereza Chmelařová, správkyně Lesa vzpomínek a členka spolku Ke kořenům.
V lese rostou asi tři stovky stromů, u každého z nich je zhruba šest pohřebních míst určených pro ekologické urny nebo vsypání popela zesnulých. Zemřelé zde nepřipomínají náhrobky ani pomníčky, jen malé cedulky připevněné na stromech.
Aby si místo zachovalo přírodní charakter, místa vsypu není povolené nijak označovat a pokládat na ně lidé mohou jen řezané květiny bez plastových obalů. "Většinu smutečních věnců a dekorací, které jsou velmi oblíbené, nejde recyklovat. Stejně tak svíčky s plastovými obaly," vysvětluje tato omezení Chmelařová.
Les vzpomínek začal fungovat v roce 2015 a rychle se plní. Podle Chmelařové je nárůst zájmu o ekologické pohřby jednoznačný. Jen za loňský rok se zde odehrálo zhruba 150 pohřbů, letos jich hřbitov eviduje asi třicet za měsíc. Mezitím vznikly další podobné přírodní hřbitovy v Brně a v Olomouci. Vzrůstající zájem o šetrné pohřbení potvrzuje také Jana Trombíková ze Správy pražských hřbitovů a ředitelka správy brněnských hřbitovů Alena Řeháková.
Poptávku zaznamenávají i soukromé pohřební ústavy. "Pro ekologickou urnu se rozhodne 22 procent našich zákazníků, kteří u nás objednají bezobřadní kremaci a následně volí alternativní způsob rozloučení například v přírodě," uvádí internetová pohřební služba Goodbye.
Podle socioložky Olgy Nešporové, která se tématem pohřbívání dlouhodobě zabývá, bude tento trend dále sílit. A to především díky změně životního stylu části Čechů, směřující k větší starosti o životní prostředí a udržitelnost. "Lidé samozřejmě chtějí i po smrti dodržovat světonázor, který měli za života," uvádí.
Jedy z oblečení i rtuť z plomb
Sama Chmelařová však označuje Les vzpomínek za spíše "přírodní" než ekologické pohřebiště. Všichni lidé, kteří jsou zde pohřbení, byli zpopelněni. Právě tento proces, kterým prochází zhruba 80 procent zesnulých v Česku, představuje jednu z největších hrozeb pro životní prostředí spojených s pohřbíváním.
Do ovzduší se při každé kremaci dostává velké množství oxidu uhličitého a hlavně škodlivých látek z oblečení zesnulého, plastových prvků na rakvi či dokonce rtuť ze zubních plomb.
Ekologičtější řešení nenabízí ani druhý v Česku užívaný způsob, a to pohřbívání do země v rakvi. Ta se často skládá nejen ze dřeva, ale také z plastových či kovových prvků, stejně jako oblečení zesnulého, které se v půdě nerozloží. Minimální hloubka, do které se může pohřbívat, tedy metr a půl pod zemí, také výrazně zpomaluje rozklad těla.
České zákony navíc pohřebním ústavům určují, jaké rakve smí používat, například kvůli převozu či manipulaci s nebožtíky. Smí být pouze z materiálů na bázi dřeva a musí splňovat technické normy, prostor pro šetrnější varianty je tedy malý.
Pohřebiště pojaté jako květná louka
Podle pracovníka ministerstva pro místní rozvoj pro agendu pohřebnictví Tomáše Kotrlého je otázkou několika let, než se v Česku stanou běžnými ekologičtější způsoby pohřbívání, které jsou již populární v západních zemích. Resort má už dva roky pracovní skupinu, která se takzvaným zeleným pohřebnictvím zabývá. Nutnost zvážit nové, ekologičtější způsoby pohřbívání zdůrazňuje ve své strategii i Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy.
Podle Kotrlého je proto pravděpodobné, že se bude zákon o pohřebnictví v příštích letech měnit tak, aby lépe vyhovoval ekologickým požadavkům - například v otázce hloubky hrobu nebo povolených typů rakví.
Česko ale v šetrnějším pohřbívání postupuje dopředu už za současných zákonů. Například v sousedství Lesa vzpomínek má letos na podzim vzniknout místo, které se přiblíží ekologickým pohřebištím z Velké Británie nebo USA - Louka vzpomínek. "Pohřebiště bude pojaté jako květná louka a jednotlivé hroby budou označeny malými keramickými kameny se jmény zesnulých," popisuje Jana Trombíková ze Správy pražských hřbitovů.
Pohřbívat zde bude možné jen v rakvích z přírodních materiálů, například z papíru nebo proutí. Zákon sice omezuje, s jakými rakvemi mohou pracovat ústavy, samotné pohřbení je ale už dnes povoleno i v rakvích, které normám neodpovídají, vysvětluje Kotrlý. Je tedy možné, že služba přiveze nebožtíka na místo pohřbu v transportní rakvi, u hrobu jej přemístí do ekologičtější varianty a v té ho pak pohřbí.
Navíc je pravděpodobné, že se na louce v Ďáblicích bude po vzoru zahraničí pohřbívat jen půl metru pod zem. Tuto hloubku, ve které se tělo rychleji rozloží, sice zákon nepovoluje u hrobů přikrytých zeminou, není to ale problém u hrobek - tedy pohřebních míst, které se zabezpečí pevným materiálem, například dřevem.
"Pokud Ďáblice začnou pohřbívat na louce do mělčích hrobek, tak je to první krůček k tomu, aby se tyto principy více promítly do legislativy. My tomu naprosto dáváme zelenou," říká Kotrlý z ministerstva.
Tělo se nesmí stát odpadem
Zatímco Česko zelené pohřbívání teprve objevuje, v zahraničí přicházejí vědci s jeho novými způsoby. Jedním z trendů je takzvané lidské kompostování. To jako první povolili v USA ve státě Washington v roce 2019, o rok později tam začalo přijímat těla první zařízení. V dalších letech následovaly také státy Colorado a Oregon.
Protože lidské tělo není samo o sobě tak účinným hnojivem, aby se dalo využít pro podporu růstu stromů či rostlin, obloží jej pracovníci ústavu během obřadu štěpkou, senem a rostlinami a na třicet dní jej uloží ve speciální buňce. Tělo se v zařízení za tuto dobu stihne rozložit, a to včetně většiny kostí. Jeden člověk vytvoří kolem 760 litrů hnojiva, které spíše než lidské ostatky připomíná kopec hlíny. Tu si poté mohou pozůstalí odvézt nebo ji nechat použít na místě dle přání nebožtíka.
Dalším způsobem využívaným v USA a Kanadě je alkalická hydrolýza, nazývaná také resomace nebo vodní kremace. Tělo se uloží do buňky s vodou a hydroxidem draselným a mimo kosti se celé zkapalní. Tento způsob zpracování lidského těla je v současnosti legální v 19 státech USA, z nichž první Minnesota ho povolila už v roce 2003.
Pracovní skupina českého ministerstva už možnou legalizaci hydrolýzy probírala asi před dvěma lety, komunikovala i s firmou, která ji chtěla začít nabízet. Návrh ale neprošel. "Hlavní výhrada byla v tom, že během procesu je lidské tělo rozpuštěno a odteče odpadem. To nepovoluje občanský zákoník, který stanovuje, že lidské tělo nesmí být věcí ani odpadem," říká Kotrlý.
U kompostování expert zdůrazňuje, že jde stále o velmi nový koncept a jeho přesun do Česka se zatím čekat nedá. Technologie podle něj není příliš dobře zmapovaná, existuje několik typů zařízení a zatím se neví, které z nich je nejúčinnější a nejšetrnější. Do Evropy se teprve začíná rozšiřovat.
Podle socioložky Nešporové může liberálnější postoj k alternativním způsobům pohřbívání v některých západních státech úzce souviset s tím, zda země je historicky katolická, nebo protestantská.
Zatímco tedy Velká Británie má v přírodním pohřbívání už zhruba třicetiletou tradici a Nizozemsko zažívá rozvoj v posledních letech, do Španělska nebo Itálie zatím ekologické pohřby pronikají jen obtížně. Souvislost s náboženstvím lze poznat i v amerických státech - ty, kde je povoleno kompostování, patří k oblastem s nejmenším podílem věřících.
Na Česku je podle socioložky vidět, že ač platí za jednu z nejméně věřících zemí v Evropě, katolická tradice je zde stále přítomná. "Náš způsob pohřbívání je něco, co je kulturně dané, nezmizí to jen tak ze dne na den. Pokud nemají lidé zahraniční zkušenost, ani neuvažují o tom, že by to mohlo být jinak," říká.
