Zpět na první část Havlova projevu
Věřím, že náš politický systém bude ještě zrát a zbavovat se postupně svých tradičních neřestí, dík čemuž budou strany za dvacet let daleko víc tím, čím by podle mě měly být. Prostředím tvořivé politické rozpravy, v němž se rodí a zrají politické osobnosti, které pak strany nabízejí politice, respektive voličům.
Strany tedy budou spíš veřejným pomocníkem státu než jeho skrytým manipulátorem. Trvalým problémem stran je jejich financování. Tento problém se vyřeší mimo jiné tím, že u národní banky bude existovat zvláštní fond, který povede účty všech stran. O svých zdrojích a výdajích by samozřejmě strany rozhodovaly samy. Bylo by zde ale nezávislé místo, které by vklady profesionálně obhospodařovalo a řádně zdaňovalo. Cekově tedy politika nebude sloužit stranám, ale strany politice.
Čecháčkovství na ústupu
V českém veřejném a politickém životě lze vysledovat zhruba dvě základní tradice. Tradici řekněme masarykovskou, pro niž je otázka česká otázkou lidskou a která se hlásí k naší spoluodpovědnosti za svět. A tradici sobecky čecháčkovskou, která se dívá na všechny cizince s nedůvěrou a trvale je podezírá, že nám chtějí ublížit.
Když se to smí, velmi halasně vykřikují nositelé této tradice cosi o našich blíže nespecifikovatelných národních zájmech, a když se to nesmí naopak se přihrbí, začnou se starat sami o sebe a vyčkávat, jak to všechno dopadne.
Věřím, že se u nás bude, zvlášť s příchodem nových a předchozími poměry už nepoznamenaných generací, prosazovat spíš ta první než ta druhá.
Věřím, že za dvacet let nebudeme sklízet mezinárodní pozornost siláckým bojem s velkými státy o svůj význam, ale způsobem svého bytí na světě, mírou své spoluodpovědnosti za celek, svými dobrými nápady, které nabízíme všem do společného vlastnictví.
Odpovědností za svět rozumím mimo jiné i nelhostejnost k osudu všech, o nichž víme že tak či onak trpí.
Nemůžeme a v tomto globálně propojeném světě obzvlášť být lhostejní k těm, kdo jsou utlačováni a nepodporovat ty, kteří usilují o svobodu. Nemůžeme hlásat svobodu jednotlivce a zároveň se nesolidarizovat s nesvobodnými. Nemůžeme jen proto, že se bojíme o nějaké zakázky, mlčet ke zjevnému porušování lidských práv. Dokud považujeme lidskou svobodu a lidská práva za pouhou nadstavbu materiální základny, nejsme na tom jako společnost dobře. To se změní, protože se to musí změnit.
Co nám berou supermarkety
Před dvaceti lety jsem řekl, že naše země nevzkvétá. To bych dnes už říci nemohl. Naše země vzkvétá, ale občas dost divně. Všimněme si jen její viditelné tváře. Velké kusy naší krajiny podléhají jakémusi zvrácenému stavebnímu běsnění, které rozsévá po zemi nové a nové přízemní velkosklady, ohromná parkoviště, nákupní haly, průmyslové zóny, skládky, zábavní zóny, hypermarkety.
Kolik krajiny zanecháme svým potomkům? A kde se berou tak báječné vztahy mezi globálními firmami a zvolenými zastupiteli, kteří schvalují územní plány?
Mohl bych mluvit o dalších věcech. O pozvolném upadání kvality masově vyráběných produktů zahaleném do hávu zdánlivě pestré nabídky, o nenápadném rdoušení malých soukromých živností a obchůdků, této tradiční bašty sociální sebekontroly i skutečné originality zboží.
Velký energetický bratr
Mohl bych mluvit o tom, jak spotřebováváme stále víc energie a ještě se tím chlubíme, místo abychom ji dovedněji šetřili, nebo o tom, jak se dost nesmyslně chceme stát energetickou velmocí, které nevadí, že kvůli zisku si znetvoří krajinu.
Mohl bych mluvit o tom, jak z jakýchsi pseudovlasteneckých důvodů komplikujeme život tisícům svých spoluobčanů lpěním na své národní měně.
Nebo o tom, jak málo si všímáme, kdo skryt za někoho se snaží ovládat v naší zemi různé infrastrukturní sítě či strategické subjekty nebo stavby a nenápadně tím získávat nad námi kontrolu.
To by se měl údajně svobodný člověk nakonec zase bát promluvit z obavy, že ho uslyší ucho nějakého velkého bratra?
Divný způsob vzkvétání
Je zkrátka cosi divného, ba až nebezpečného na způsobu, jímž naše země vzkvétá. Nepoučili jsme se, opakujeme chyby, které jiní mají dávno za sebou. Chceme hrát hru, ale bojíme se jí dát pravidla. Slušnosti ubývá, krade se, a když někdo řekne, že se krást nemá, sklidí posměch.
Ale i naše společnost prozírá. Bude se to postupně měnit. A už k tomu nebude naštěstí třeba revoluce. V roce 2029 budem dál.
Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
