Brno - V soudním procesu o výši odškodného pro rodiny vyměněných dětí začíná přituhovat. A soudce Michal Ryška už ví, na jak závažnou otázku musí najít odpovědět, pokud má spravedlivě rozhodnout.
Jak velká je bolest rodičů, když se musí vzdát dítěte, které od narození vychovávali? Jak těžké je najít vztah s biologickým dítětem, které bylo déle než rok úplně cizí? A kolika penězi lze újmu odčinit?
Bude to těžký úkol pro odborníky z řad psychologů: Najít odpovědi na tvrzení obhajoby nemocnice, kde děti zaměnili: že totiž rodinám jde už v prvé řadě o hodně peněz. A že za jejich popisem vlastního strádání je kalkul.
Právník nemocnice: Nevěřte jim
Když manželé Čermákovi, Jaroslava Trojanová a Libor Broža vyprávěli, že jak cizí dceru milují víc než vlastní, všichni přítomní v jednací síni Krajského soudu v Brně strnuli.
Kauza je výjimečná už svou podstatou. Jde o první odhalený případ záměny dětí v české porodnici. Výjimečně vysoká je i požadovaná satisfakce - dvanáct milion korun pro obě rodiny dohromady.
Prohlášení rodičů, že "cizí dítě mají stále raději než to svoje" případu dalo ještě vážnější rozměr. Jedná se zřejmě o důkaz toho, jak obrovské útrapy musí všichni čtyři prožívat.
Nebo jak obhajoba nemocnice tvrdí: Rodiče to přehánějí jen proto, aby dokázali, že mají nárok na vysokou satisfakci. Právník nemocnice Ondřej Dostál na ně při své úvodní obhajovací řeči rovnou zaútočil.
Čtěte zde: Právník nemocnice napadl u soudu rodiny vyměněných dětí
Uznávaná psycholožka oslovená redakcí Aktuálně.cz ale něco takového vyloučila. Naopak je přesvědčená, že aktéři z třebíčské kauzy jsou ukázkovým příkladem, že rodičovská láska jednoduše vítězí nad geny.
Cizí miluji, vlastní mám jen ráda
Když se roční děvčátka vracela zpět ke svým biologickým rodičům, upozorňovali psychologové na to, že v budoucnu můžou z odhalené záměny vyplynout spory a nedorozumění.
Speciál Aktuálně.cz
Jeroným Klimeš například v jednom z rozhovorů uvedl, že "při výměně v podstatě strčíme dítěti úplně cizí lidi". Nebyl daleko od pravdy. Problém s odcizením ovšem zatím neřeší ani tak dvacetiměsíční holčičky, jako spíš jejich rodiče.
U soudu srdceryvně vypovídali, že by dnes raději měli u sebe dítě původní, i když nevlastní. "Nikolku stále miluji, vlastní Verunku mám jen ráda," řekla třesoucím hlasem Jaroslava Trojanová.
Čtěte zde: Matka vyměněných dětí chce zpět první dceru. Tu cizí
A podobně vypovídali i ostatní rodičové. Jen stěží se prý zbavují silných rodičovských citů k "původním" dcerám. Zato pořád dost nemilují ty vlastní; a Jan Čermák prý má dokonce problém milovat svou další, mladší dceru. "Mám strach, že mi ji zase někdo vezme," řekl v úterý před samosoudcem Michalem Ryškou.
Ten teď musí rozhodnout výjimečný případ. Rodiče žalovali nemocnici, že jim vyměnila děti a způsobila tak nenávratná traumata. Mnohem méně by teď zřejmě trpěli, kdyby nic neřešili a nechali si děti cizí - milované.
Psycholožka: Láska je víc než geny
Je skutečně možné, že rodiče dosud nenašli city ke svým biologickým dcerám, a naopak tolik smutní po dcerách vyměněných? A jsou tvrzení o neschopnosti milovat "nové" děti jen chladným kalkulem před soudem, jak tvrdí právník nemocnice?
"O tom, že by to byl jen kalkul, vážně pochybuji," odpověděla Aktuálně.cz uznávaná psycholožka Irena Sobotková, která se zabývá rodinnou problematikou.
Přestože nikdy neměla možnost se s rodiči vyměněných dětí osobně setkat, jejich pocity jim věří. "To, co vypověděli u soudu, naprosto odpovídá poznatku, že takzvané psychologické rodičovství neboli žitý vztah s dítětem jsou, nehledě na geny, plnohodnotné a rovnoprávné," míní .
Jinými slovy, nejde o geny, ale o lásku. "Oni prožívali ten pocit - toto je naše dítě. Bylo pro ně zdrojem podnětů, objektem lásky," vysvětluje.
Pouto k dítěti si matky vytvořily stejně silné. Zřejmě i proto, že se jednalo o kojence. "Z hlediska rodiče je třeba i při adopci jednodušší přijmout malé, naprosto závislé dítě. Potřebuje něhu, dotyky, péči. To pouto mezi ním a rodičem upevňuje."
Co když se to jednou dozví?
Znamená to všechno, že měly Nikolka s Verunkou raději zůstat u svých původních, milujících, i když nevlastních rodičů? Jaroslava Trojanová i Jan Čermák by tomu prý dnes byli radši.
"Ať už by se rozhodli jakkoli, vždy to pro ně bude méně nebo více zatěžující," váhá psycholožka. Rodinám by prý každopádně pomohlo kvalitní psychologické vedení.
Ani jeden z rodičů v současnosti odborníků nevyužívá. A možná právě to způsobilo, že si před soudem "pustili pusu na špacír" a přiznali se, že svým vlastním dětem nedokáží dát dostatek lásky.
Nemůže takové veřejné přiznání dětem ublížit? "Pokud se k té informaci jednou dostanou, může to zapříčinit řetězec výčitek," míní Sobotková. "Už jen medializace celého případu je dosti problematická."
