Proč "Alpateam"?
Filip Špinka: Je to podle zvířátka lama alpaka, na němž je zajímavé, že rádo žije v lichém počtu - tři, pět, sedm -, protože se navzájem chrání, nestojí jedna proti jedné či dvě proti dvěma. Zatímco u lidí, když spolu kamarádí tři, tak dva si zpravidla více rozumí a ten jeden je trochu odšoupnutý.
Co byl první impulz k projektu proti šikaně?
Štěpán Hartl: Pro mě bylo prvotním impulzem, když jsem na cestě po Americe zjistil, že jsou tam lidé mnohem otevřenější, můžete je pozdravit na ulici a oni ten pozdrav opětují, usmívají se na vás. V Česku tohle moc nefunguje. Tak jsem si říkal, proč to jinde ve světě jde a tady ne.
Filip: Pro mě to byl moment, kdy jsem byl v Německu na fotbalovém zápase Bayernu Mnichov a Ajaxu Amsterdam. Holandští hooligans nás napadli a byly to pro mě nejhorší minuty života. Udělali jsme k tomu se Štěpánem video obecně o mezilidských vztazích. Pak jsme si ale řekli, že bychom se měli soustředit na jedno téma, a vybrali jsme si šikanu, protože to je na českých školách velmi častý jev, a přitom dost tabu.
Alpateam
Tvoří ho spolužáci ze Střední pedagogické školy v Litomyšli Filip Špinka (18) a Štěpán Hartl (18).
Najdete je na Instagramu, kam mohou psát i oběti šikany a svěřit se vrstevníkům se svými problémy. Mají i své webové stránky a YouTube kanál.
Jejich projekt má záštitu ministerstva školství, Pardubického kraje a policie Pardubického kraje, spolupracují také s psychology.
V září 2020 dostali Filip a Štěpán za svou práci Cenu Gratias Tibi. Ta oceňuje mladé lidi, kteří se zapojují do dění okolo nás a nejrůznějšími aktivitami mění věci k lepšímu.
Jaké jsou vaše vlastní zkušenosti s šikanou? Zažili jste ji ve škole, ať už na sobě, či spolužácích?
Filip: Sám jsem byl na základní škole svědkem ponižování. Měli jsme tam spolužáky, do kterých se vždy dva kluci pouštěli. Tak jsem se jich vždycky zastal a zpravidla jsem jednu dostal. Ale vždycky se to dalo nějak vyřešit a nepřerostlo to v nic většího. Zažíval jsem spíše špatné mezilidské vztahy.
Štěpán: Když jsem chodil na prvním stupni do malotřídky, měli jsme staršího spolužáka, který vždy zavelel, s kým se děti nebudou bavit. Občas jsem to byl já a bylo mi to hodně líto a nikdy jsem tohle chování nepochopil. Ale tohle není žádná šikana. Tohle slovíčko je občas používáno skoro u každého nevhodného chování, u každého pošťuchování nebo škádlení.
Co říkáte tomu, jak velké rozdíly v četnosti šikany jsou v oficiálních číslech například České školní inspekce (řešené případy) a třeba v dotaznících mezinárodních šetření jako PISA či PIRLS, kde zkušenost se šikanou zaškrtává téměř třetina českých školáků? Je šikana tabu? Zametají ji školy pod koberec, aby si nekazily jméno?
Štěpán: Evidované případy někdo musel nahlásit. S mnoha projevy nevhodného chování si ale školy nedělají hlavu, natož aby je nahlásily. Kolikrát jsme se po některých případech, o nichž se ví, pídili přímo na školách, ale jako by se po těch událostech slehla zem. Škola chce mít obraz té, kde se nic špatného neděje. Když jsme se ale bavili s policisty nebo preventisty, naopak nám říkali, že nejlepší školy jsou ty, které zavolají, že mají problém se šikanou, potřebují pomoc a chtějí poslat odborníka. Ve výsledku jim tento postup může jedině k dobrému jménu pomoci.
O šikaně natáčíte také rozhovory se známými osobnostmi. Jak složité je známé tváře získat pro váš projekt?
Filip: První rozhovor jsme dělali s hercem a zpěvákem Davidem Krausem. Napsali jsme mu a odpověděl nám, ať klidně přijedeme a rozhovor uděláme, načež s námi otevřeně mluvil o svých zkušenostech se šikanou. Tím se to všechno tak nastartovalo. Největší zlom byl, když jsme napsali herci Radimu Fialovi a ten se stal naším patronem a s projektem nám pomáhá. Zlom ve sledovanosti nastal, když jsme dělali rozhovor s youtuberkou a instagramerkou Bé Hà Nguyen, kterou na sítích sleduje půl milionu lidí.
Jaké je povědomí mezi vašimi vrstevníky o činnosti Alpateamu?
Filip: Teď o Alpateamu ví mnohem více lidí než třeba před pandemií. To o nás věděla třeba Litomyšl a pak lidé, kteří se zajímají o známé osobnosti a našli si nějaký náš rozhovor s herci či zpěváky na téma šikana. Nyní jsme vystupovali na Nově i na CNN Prima News a získali Cenu Gratias Tibi. A také jsme dotočili výukový film Nejlepší kamarád, s nímž bychom se mohli dostat ještě dál. Máme k němu zpracovanou metodiku, premiéru bude mít v listopadu 2020 a od roku 2021 chceme rozjet turné po školách. Máme záštitu ministerstva školství, Pardubického kraje i policie Pardubického kraje.
Jak těžké je prorážet do světa z Litomyšle?
Filip: Je to složitější. Kdybychom bydleli v Praze, tak máme klidně o padesát rozhovorů více, takhle nejdřív musíme dvě a půl hodiny do metropole jet, natáčecí techniku si půjčujeme také v Praze, takže to je všechno trochu na dlouhé lokte.
Štěpán: Já si zase myslím, že kdybychom bydleli v Praze, tak nemáme takovou motivaci se do něčeho pouštět a dělat něco navíc. Byli bychom moc rozmlsaní a nevydrželi u toho tak dlouho. Taky je tam ale těžší se prosadit, v Litomyšli je o nás vědět, jedná se o maloměsto s pouhými deseti tisíci obyvateli, na druhou stranu je zase krásné.
Máte představu, kolika lidem jste už dokázali pomoci?
Filip: Jsou to takové výkyvy. Někdy nám za týden nenapíše nikdo, někdy, když se objevíme třeba v televizi, je to třeba třicet zpráv za týden. Zčásti jde o lidi, kteří se nám svěří, že zažívají šikanu a nevědí si rady. Část nám chce napsat svůj příběh, že zažili něco podobného, o čem mluvíme. A část nám chce jen napsat, že se jim projekt líbí - to jsou asi nejčastější zprávy na Instagramu. Náš projekt pomohl dejme tomu desítkám lidí.
Jakou roli hraje peer-to-peer prvek?
Štěpán: Svěřit se vrstevníkovi, navíc pomocí Instagramu, který používá většina mladých, je mnohem snazší než se svěřit dospělému či nějaké autoritě nebo než zavolat na nějakou linku důvěry a nechat se tam složitě přepojovat a čekat na pořadí. Je to ten první krok, co mohou udělat. Říkáme jim: "O. K., výborná práce, svěřil ses, teď jdeme pracovat na tom, aby ses byl schopen svěřit i fyzicky, rodičům, učitelům, kamarádům." Fungujeme jako takový první stupínek.
České školství příliš neřeší tzv. wellbeing školáků. Tedy aby se děti cítily ve škole dobře, aby místo stresu zažívaly pohodu, byly spokojené a do školy se pokud možno těšily. Ve vyspělých vzdělávacích systémech je to jeden ze základních kamenů. Česko je na tom v těchto ukazatelích podle mezinárodních šetření PISA 2018 či TIMSS 2015 nejhůře mezi všemi zeměmi OECD. Proč je podle vás wellbeing českých žáků takhle zanedbáván a ignorován? Protože výzkumy ukazují, že žáci, kteří nebudou v pohodě, se stejně nic smysluplně nenaučí.
Filip: Učitelé ani ředitelé wellbeingu skutečně nepřikládají příliš velkou váhu. A teď v době koronavirové pandemie to je podle mě ještě horší. Učitelé jen neustále řeší: "Máš roušku? Jsi přezutý? Vydezinfikoval sis ruce? Proč jste tak blízko u sebe?" A už vůbec neřeší, jestli jsou děti spokojené, veselé, jestli ve třídě není někdo odstrčený. A ani vlastně nemohou vidět, jak na tom pocitově je, když má roušku přes obličej. Místo fyzické šikany se v této době rozmáhá spíše kyberšikana. My středoškoláci jsme už zase nejméně na čtrnáct dnů doma, lidi se začínají nudit, jsou hodně na internetu, začnou psát nejdřív ze srandy negativní komentáře na někoho a může se to zvrhnout až v šikanu.
Šikana, kyberšikana a wellbeing
- Šikana je jakékoli chování, jehož záměrem je ublížit, ohrozit, ponižovat nebo zastrašovat jiného člověka či skupinu lidí. Šikana je závažnou agresivní poruchou chování vyskytující se v sociálním prostředí od útlého dětského věku po stáří.
- Kyberšikana (cyberbullying) je zneužití informačních a komunikačních technologií, zejména pak mobilních telefonů a internetu, k takovým činnostem, které mají někoho záměrně vyvést z rovnováhy.
- Wellbeing žáků (pohoda, spokojenost) je zdravý fyzický i psychosociální rozvoj dětí a mladých lidí a uplatnění jejich potenciálu v osobním, profesním a občanském životě. Pozitivní a zdravá podpora učení a studijních výsledků, poskytovaná v bezpečném, vstřícném, spravedlivém a respektujícím školním prostředí.
Štěpán: Důraz na wellbeing školy nedávaly ani před pandemií. Jde hlavně o to, tam sedět, být v klidu, dávat pozor, nijak se neprojevovat, jít domů a nic nevymýšlet. Zažili jsme to i my, když jsme se začali o něco snažit, a dá se říct, že jsme se za to stali i terčem posměchu. Ve škole se na duševní pohodu a na zvládání emocí nedává žádný důraz. Za mě je v tomto ohledu pandemie a zavírání škol ku prospěchu věci - člověk zůstává sám se svými myšlenkami a všechny nepříjemné emoce vyplavou na povrch. Podle mě se pocity člověka a jeho duševní pohoda a spokojenost konečně stanou tématem a školy se tomu budou muset začít věnovat.
Setkali jste se při řešení šikany i s myšlenkami vašich vrstevníků na sebevraždu?
Filip: Jednou v noci jsem se už chystal spát a najednou mně jedna holčina, s kterou jsme komunikovali již předtím, napsala, že už na to nemá a že se jde zabít. Probral jsem se a začal to řešit. Psali jsme si hodinu dvě a postupně se mi ji podařilo uklidnit a ona mi pak sdělila, že to ještě zkusí. Zůstali jsme v kontaktu a je to v pohodě. Často to bývá zkrat, člověk v tu chvíli už neví kudy kam, stačí ještě jedna ošklivá zpráva a už nemohou dál. Takže je fajn, když se v takové situaci mají na koho obrátit. A pro někoho je zkrátka schůdnější svěřit se vrstevníkovi přes Instagram.
Pomáháte nějak i agresorům? I oni mají své problémy, často postrádají z domova lásku a pochopení a nashromážděné negativní emoce si pak ve škole vybíjejí na slabších spolužácích.
Štěpán: Ano, i šikanátoři potřebují pomoc, někdy i více než šikanovaný. Hrozně rádi bychom se šikanátory spolupracovali, aby promluvili i ze svého úhlu pohledu. Máme vytipovanou holku, která šikanovala spolužačky na intru a teď toho lituje a možná by s námi do toho šla. Dalo by to Alpateamu úplně jiný rozměr.
Jaké nejčastější formy šikany se k vám dostávají?
Štěpán: Nejčastější příběh, který se k nám dostává, je: "Oni na mě vždycky čekají před školou a chtějí mě zbít, bojím se jich a je mi z toho špatně." Jde tedy nejvíce o fyzickou šikanu, méně již o psychickou a nejméně často se k nám dostane případ kyberšikany. Nejvíce se nám totiž svěřují žáci na základní škole. Spíše se nám svěřují holky než kluci.
Proč? Takovéto složení mezi oběťmi šikany určitě není.
Filip: Možná že když jsme z toho pajdáku, tak nás sledují více dívky. A také jsou citlivější než kluci.
Štěpán: Holka si spíše řekne o pomoc. Společnost klukům stále vtlouká do hlavy, že chlapi jsou drsní a nebrečí, takže proč by si pak žádali o podporu.
Pak je ale mezi muži více sebevražd, protože si včas neřeknou o pomoc.
Štěpán: Jsou v tom vychováváni a velmi těžko se tyhle stereotypy odbourávají.
Co plánujete dál? Kam vás posunula Cena Gratias Tibi?
Filip: Plánujeme turné s filmem Nejlepší kamarád po školách, plánujeme i pravidelný pořad o šikaně se známými osobnostmi. Cena Gratias Tibi nás hodně motivovala do budoucna. Bereme to jako uznání své práce a také nyní cítíme uznání od okolí. Posune vás to dál, když můžete říct, že jste laureáty nějakého ocenění.
Štěpán: Já se bych se nerad držel při zemi, chci z Alpateamu udělat zavedenou organizaci, jako je třeba Linka důvěry, film chci předabovat a dostat se s ním nejdřív na Slovensko a pak i dál do zahraničí, proč třeba ne Afrika nebo Amerika? Náš projekt má potenciál, já tomu věřím.
