Eliška Hynková, manželka prezidentského kandidáta Jiřího Hynka. | Foto: Archiv Elišky Hynkové

Eliška Hynková

Manželka prezidenta Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiřího Hynka. Rodačka z Rožnova pod Radhoštěm měla jako vedoucí evropských projektů na starosti jejich koordinaci, sledování rozpočtu a mezinárodní jednání. S manželem má dva syny.

Jak jste reagovala, když se váš partner rozhodl kandidovat v nadcházejících prezidentských volbách?

Mou první reakcí bylo nadšení. Byla jsem na Jiřího velmi pyšná, že dostal důvěru jednak ze strany Realistů, a také od 29 poslanců z osmi politických subjektů. Vím, že by byl dobrým prezidentem, a jsem hrdá na to, že jsou o tom přesvědčení i lidé, kteří ho znají. Druhou reakcí byly obavy a strach, co tento krok znamená pro naše děti a blízké. Vždy to znamená změnu.

Proč by lidé měli vašeho partnera volit?

Jiří je inteligentní člověk se znalostmi z mnoha oborů, s rozsáhlými životními i pracovními zkušenostmi z různých oblastí. Mnoho let spolupracuje se státní správou, s ministerstvy, politiky i ministry a ví, co jejich práce obnáší, co je potřeba změnit a vylepšit. Celý profesní život bojuje za české firmy a pomáhá jim prosadit se doma i v zahraničí. Je cílevědomý a plný energie. Navíc je empatický, má silné sociální cítění a umí naslouchat a pomáhat lidem. Prostě není to žádný náfuka odtržený od české reality.

Co by podle vás mělo být hlavní úlohou první dámy a čemu konkrétně se chcete v této roli věnovat vy? Přerušíte práci ve svém stávajícím oboru?

Úloha první dámy bude v jednom směru stejná jako má úloha dosud. Budu se starat o naši rodinu: naše děti a svého manžela. Budou potřebovat mou podporu více než kdy předtím. Měla bych ale možnosti pomoci i těm, kteří takové štěstí jako my nemají. A není jich málo.

Děti, které žijí v neúplných rodinách či nemají vůbec rodiče, děti, které jsou nemocné a handicapované a stávající zdravotnický systém pro ně nemá dostupnou péči či vhodnou léčbu. Babičky či dědečkové, kteří kolem sebe již nemají své blízké a svou rodinu a žijí osaměle někde v ústraní.

O tyto členy se rozroste naše rodina a jim bych se chtěla jako první dáma věnovat a pomáhat jim, ať už prostřednictvím podpory nadací a charit, či aktivním pořádáním benefičních akcí a sbírek, a hlavně osobním kontaktem, protože ten je v našem životě nejdůležitější a mnohdy bohužel chybí.