Setkání, na které se nezapomíná. Bylo to před rokem v makedonské Gevgelii. Jeden velmi dlouhý večer. Syřan Wael tehdy udělal něco, co nikdo nečekal. Z vlastních peněz nakoupil spoustu jídla, které pak v úhledných balíčcích rozdával ostatním lidem na útěku. Na gevgelijském nádraží, kde strávil noc čekáním na registraci na policejní stanici, to díky němu v jeden okamžik vypadalo jako na hostině v kruhu přátel. "Jídlo je dar od Boha," odpovídal na otázku, proč se dělí s tolika lidmi, kteří tento ostrov chvilkové bezstarostnosti – jak vystřižený z absurdního divadla – míjeli. Že je jiný než ostatní, dokázal i později, když se konečně dostal do Německa.
Bochum (Německo) – Vlak do Bochumi míjí Düsseldorf, Duisburg a Essen. Okolní krajina industriálního Vestfálska připomíná Ostravsko. "Tohle místo jsem si sám nevybral," říká Wael, když čeká na bochumském nádraží.
Do jedné z ubytoven ve vestfálském průmyslovém srdci Syřana přestěhovali po půl roce, který strávil ve dvou uprchlických táborech. Podobnou zkušenost mají všichni uprchlíci, kteří přišli do Německa v roce 2015. Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky (BAMF) nastavil pravidla vnitřního relokačního programu, který rozděluje nové žadatele o azyl do jednotlivých německých spolkových zemí na základě speciálních kvót. Podle počtu obyvatel a výnosů z daní.
Právě kvůli kvótám míří do měst v Severním Porýní – Vestfálsku víc uprchlíků než jinam. Pro nově příchozí je region synonymem dostatku pracovních míst ve velkých firmách a průmyslových komplexech.
Do Bochumi a okolí se tak přesouvají i ti, kteří byli posláni do jiných regionů, tam ale neuspěli. Oblast, kde už v minulosti – dávno před současnou "uprchlickou vlnou" – mnoho imigrantů práci získalo, nově příchozí vnímají jako ideální místo pro život.
Registrovaní žadatelé o azyl se přitom v Německu stěhovat nesmějí. Letos v létě přesuny zákonem omezila německá vláda. Chce tak předejít vzniku městských ghett na periferii měst.
Tam, kam je úřady poslaly, musí uprchlíci zůstat bydlet tři roky. Nové zákony fungují i retrospektivně. Vztahují se na všechny, kteří azyl získali od začátku letošního roku.
Putování v kruhu
Wael je – tak jako už v Makedonii – výjimka. S průmyslovým Vestfálskem svou budoucnost nespojuje. Jeho frustrace z tohoto místa pramení hlavně z toho, že se mu nedaří pokročit v němčině.
Marně shání i bydlení, přitom by rád opustil ubytovnu (heim), kde on i ostatní jen zabíjí čas čekáním na rozhodnutí o udělení azylu.
"Tady nám nedají čas, abychom v klidu pracovali, abychom si mohli všechno dobře rozmyslet... Většina z nás je příliš stará na to, aby tu mohla začít znovu."
V malém bytě kamarádů ze Sýrie a Libanonu, kam často chodí, zapaluje vodní dýmku. Jejich každodenní rituál. Ve vzduchu plující obláčky aromatického kouře připomínají okolní krajinu s majestátními komíny.
Dýmka putuje v kruhu. Ve stejném rytmu místnost plní informace o tom, v jaké situaci se který z přítomných právě teď nachází. Každý příběh končí stejně: "Musíme čekat na rozhodnutí úřadů, nic jiného nám nezbývá." Symbolickou tečkou za větou je hluboké nadechnutí a vydechnutí kouře, který se časem rozpustí v prostoru.
Další den se s Waelem scházíme v jeho heimu. Vrátný návštěvu povolí až po dlouhém přemlouvání. Jde o bývalou ubytovnu pro dělníky nedaleké továrny – desítky skromných pokojů, společná kuchyň na patře, z pokojů se line pestrá směsice hudby, z chodby zápach toalet.
Čas zde plyne mnohem pomalejším tempem, než je tomu v hektickém dni za zdmi ubytovny. Tam lidé – na rozdíl od těch uvnitř – jasně vědí, kam a proč míří.
"Tady nejsem šťastný," řekne po chvíli Wael. "Občas tu jsou zbytečné šarvátky mezi lidmi, neumí to tu dlouhodobě snášet. Potřebuju svůj klid a moc rád bych začal dělat svoji práci."
Před rokem přišli do Evropy. Seriál Aktuálně.cz
Michal Pavlásek loni strávil několik týdnů s uprchlíky na Balkáně. Po roce je potkává znovu - v západní Evropě. Aktuálně.cz přináší portréty lidí, kteří odešli z domova, aniž by tušili, kde jejich cesta skončí.
Všechny zveřejněné reportáže a videa NAJDETE ZDE.
Dejte nám čas
Wael má duši umělce. Kdysi ho přivedla k fotografování a grafickému designu.
Jeho touha prosadit se v oboru jej před čtyřmi lety, na začátku války v Sýrii, přivedla do Káhiry. Říkali mu tam "syrský fotograf".
Za vlády egyptského prezidenta Muhammada Mursího v letech 2012 a 2013, který se k moci dostal po vypuknutí arabského jara, se tu syrským uprchlíkům nežilo špatně. Po vojenském převratu a pádu Mursího se ale situace změnila. Pocítili to zejména cizinci – hlavně Syřané.
Wael byl následně svědkem mnoha konfliktů v ulicích, které končily i smrtí. A tak se rozhodl hledat štěstí v Evropě. Chtěl, aby byl schopný finančně pomoci svým dětem, které s jeho bývalou ženou žijí v Libanonu.
Jeho představy se ale od reality značně lišily. Německo bylo úplně jiné, než si představoval. Proto teď přemýšlí, že ho opustí a pokusí se dostat do Velké Británie.
"Žít tu je možná fajn, ale rozumějte: je to něco jiného, než jak jsme žili předtím," vysvětluje. "Potkáváte tu jiné lidi, než jací jsou ve vaší zemi. To prostě každému chybí, jsme rozdělení."
Problém je podle Waela v tom, že když si Evropu představuje člověk odjinud, vidí všechno jako turista. Skutečný život je ale jiný.
"Tady nám nedají čas, abychom v klidu pracovali, abychom si mohli všechno dobře rozmyslet," říká. "Když sem kdysi přišli Turci, dostali příležitost pracovat společně ve své komunitě, začít podnikat. My ale potřebujeme více času. A většina z nás je příliš stará na to, aby tu mohla začít znovu."
"Být úspěšným mužem"
Než přišel Wael do Německa, měl představu, že si v nové zemi vystačí s angličtinou, kterou dokonale ovládá. Na to, aby začal s výukou němčiny, se teď cítí starý.
"Potkal jsem tu řadu starších lidí. I když jim dáte ráj na zemi, tak to odmítnou. Mně je teď 54, chtěl bych mít nějakou novou práci, otevřít svůj vlastní obchod, ať mi ale dají tuhle příležitost. Napíšu ceduli – kdo se mnou bude mluvit anglicky, dostane jednu fotografii zdarma."
Na Waelovi je jasně vidět, jak moc se svou novou rolí, rolí člověka na okraji společnosti, bojuje. Ještě nikdy – stejně jako mnozí další čekatelé na azyl – ji totiž nehrál. Nic podobného nikdy nezažil. A přemýšlí, jak z této pozice uniknout. Skrze idealizovanou představu, že by se mu ve Velké Británii daleko snadněji začínalo.
"Mým přáním je odejít někam, kde budu rozumět snadněji a rychleji, protože mám velmi málo času. Čas ubíhá strašně rychle... Chtěl bych svobodně odejít jinam, kde bych mohl být úspěšným mužem, jako jsem byl v minulosti."
Jeho příběh ukazuje na jeden z problémů, který s sebou imigrace milionu běženců nese. Ne každý je ochotný a schopný na své adaptaci v novém prostředí pracovat. Byť má za sebou univerzitní vzdělání a v kulturních a náboženských otázkách je naprosto otevřený jakémukoliv dialogu.
"Mým přáním je odejít někam, kde budu rozumět snadněji a rychleji, protože mám velmi málo času," vysvětluje Wael. "Čas ubíhá strašně rychle, zabíjíme tady svůj čas. Chtěl bych svobodně odejít jinam, kde bych mohl být úspěšným mužem, jako jsem byl v minulosti," dodává za zvuku milostných písní Julia Iglesiase.
Těžko říct, kde se s Waelem potkáme za rok. Jestli opět v industriálním srdci Německa, nebo někde úplně jinde. Dost možná bude složitou realitu stále vnímat optikou, která se s ní rozchází, podobně jako plážově milostné texty jeho oblíbeného zpěváka s každodenností jeho ponurého heimu.
Když se loučíme, vzpomenu si na ostrov chvilkové bezstarostnosti, který vytvořil v Gevgelii, v prostředí chaosu migrační trasy. I tady je Wael Robinson Crusoe svého ostrova.
Tento text byl vytvořen s podporou Strategie AV21, výzkumný program Efektivní veřejné politiky a současná společnost – Mobility. Vznikl s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace RVO: 68378076.
