Dvaatřicetiletý Abdul je ze syrského Homsu. Z města, jehož ruiny tak často vídáme na agenturních fotografiích i televizních záběrech z rozbombardované Sýrie. Do Evropy chtěl přivézt taky svoji rodinu. Na moři je ale napadla jiná loď. "Děti se bály, plakaly a volaly: Alláhu, Alláhu!" vzpomíná, proč první pokus vzdal a syny s manželkou nechal raději v Turecku. Aby se s nimi co nejdříve setkal, zamířil do Nizozemska. Slučování rodin ale trvá dlouho i tam. Recept, jak udělat z nešťastných lidí šťastné, je přitom podle Abdula jednoduchý. "Pokud nás ve svých zemích nechcete, proč nezastavíte válku v našich zemích?" ptá se. "Máte moc zastavit všechny ty války, ale to vy nechcete. Je to velká hra a my jsme v ní jenom hračky. Dokonce i hračky jsou v lepší pozici než my. My umíráme."
Apeldoorn (Nizozemsko) – Abdul měl sen, že spolu s rodinou začne nový život v Německu nebo ve Švédsku. Rozplynul se mu ve vlnách Egejského moře.
Když se konečně dostal do Evropy, rozhodoval se velmi racionálně. Už na Balkáně mluvil o tom, že chce do Nizozemska. Šlo mu o jediné: co nejdříve sloučit svoji rodinu v rámci platných azylových zákonů. Azylové procedury jsou přitom nejrychlejší právě v Nizozemsku.
Abdulova schopnost plánovat a racionálně uvažovat jako by napovídala: před vámi stojí člověk, který se dokáže s rolí "nedobrovolného imigranta" v západní Evropě rychle vyrovnat a v novém prostředí snadno adaptovat.
Rok po cestě v gumovém člunu je všechno tak, jak si Abdul narýsoval. Žije v příjemném, středně velkém nizozemském městě Apeldoorn. Než se dostal do bytu ve čtvrtém patře cihlového domu, prožil sedm měsíců v registračním a následně internačním táboře pro uprchlíky.
Nový život
Abdul má jednu výhodu: v cizí zemi není sám. Žena se syny sice zůstala v Turecku, moře ale přeplul jeho bratranec, pětadvacetiletý Musa. Od té doby cestují společně.
Čtyři měsíce jim přátelé, které v Nizozemsku získali, pomáhali hledat bydlení. Teď žijí v malém, ale pořád dostačujícím bytě v klidné čtvrti města. Apeldoornem jezdí na kole, nejpoužívanějším dopravním prostředku Nizozemců.
Že má Abdul ve městě tolik známých, není náhodou. V září zorganizoval akci, o které referovala přední nizozemská média. Spolu s dalšími uprchlíky z tábora rozdával obyvatelům Apeldoornu růže. Jako poděkování za to, co pro cizince udělali.
Ohlas byl mimořádný. Růže jako symbol díků se následně začaly rozdávat v celém Nizozemsku.
"Nevidím světlo na konci tunelu, každý na nás zkouší zbraně, jsme jako v trenažeru války. Ty hrůzy už ale někdy prostě nechcete vidět, nevidíte naději. Chcete jen žít svůj život, žít jen svůj život."
Abdul se tehdy seznámil se spoustou místních obyvatel, ze kterých se později stali jeho dobří přátelé. Včetně starosty Apeldoornu, který ho pak podpořil v dobrovolnických aktivitách pro město. Syřan upravoval parky, obnovoval dětská hřiště a dělal spoustu dalších věcí. Pomohlo mu to navázat kontakty s místními a vytvořil tolik důležité neformální sociální sítě.
"Musíme být rychlí"
Dvaatřicetiletý Abdul brzy poznal, že dobrovolnická práce patří k Nizozemsku stejně jako větrné mlýny nebo tulipány. Naučil se i další důležitá pravidla.
"Musíme být tak rychlí, jako je zdejší život," říká. "Všechno je tady hodně uspěchané. Když tu máš s někým schůzku, obvykle by ses měl dostavit už pět minut předem. Musíme žít v této zemi, možná rok, možná deset let, možná navždy, to nikdo neví. Proto musíme zdejší zvyklosti respektovat," dodává.
Stejně vnímá Abdul i další sociální a kulturní odlišnosti života tady a v Sýrii. Zatímco v arabských zemích se společensky žije – ať už jde o nákupy, návštěvy, společné večeře, hraní společenských her, nebo jen procházky ulicemi – v pozdních nočních hodinách a relativně pozdě se vstává, v Evropě je to úplně jinak. Pracovní doba začíná mnohem dřív. Jiné pojetí času doprovází i jiná pravidla a řád každodenního života.
Před rokem přišli do Evropy. Seriál Aktuálně.cz
Michal Pavlásek loni strávil několik týdnů s uprchlíky na Balkáně. Po roce je potkává znovu - v západní Evropě. Aktuálně.cz přináší portréty lidí, kteří odešli z domova, aniž by tušili, kde jejich cesta skončí.
Všechny zveřejněné reportáže a videa NAJDETE ZDE.
Abdul tak sice má syrský řidičský průkaz na všechny možné dopravní prostředky, způsob řízení v Sýrii a tady se ale nedá srovnat. "Brzy jsem pochopil, že jediná cesta, jak tady nikomu neublížit, je, abych si řidičák udělal znovu," usmívá se.
V Nizozemsku je přesto rád. Má totiž úplně jinou zkušenost: jeho cestě do Evropy předcházela více než roční anabáze v Libanonu. "Když takovou dobu žijete v táboře bez možnosti placené práce, vaše děti nemůžou do školy a občasné vyučování jim zajišťují jen pracovníci mezinárodní organizace UNICEF, pak je pro vás Evropa rájem," tvrdí.
Iluze versus realita
V táborech v Nizozemsku Abdul přesto potkal několik Syřanů, kteří si možnosti začít v nové zemi nevážili. A byli po příchodu sem realitou zklamaní.
Sám něco takového nechápe. Nerozumí tomu, proč se lidé nesnaží získat reálné informace, jak to v zemích, kam míří, vypadá. "Ušetřili by si tím velké zklamání," tvrdí.
"Na Facebooku najdeš spoustu nepravdivých příběhů a fotek, kdy se ze sebe ti, kteří přišli do Evropy, snaží dělat někoho jiného. Chtějí se ukázat ostatním, že se mají dobře. Ale takhle to většinou není," vysvětluje. "Nevědomky tak lákají další, aby odešli za nimi."
Abdulův bratr Saud, který žije už dva roky ve Skotsku, mu navíc řekl něco, čím se teď Syřan z Homsu řídí jako zákonem. "Evropa není ráj. Ale když chceš začít nový život a reálně na něm zapracovat, možnost tady najdeš," cituje ho. "Je to jen na tobě. Musíš chtít a mít vůli, přestože je to pro rodiny s dětmi a starší lidi hodně těžké."
Azyl získali Abdul i jeho bratranec Musa už letos v lednu. Sociální podpora činí 170 eur na osobu měsíčně, dalších 320 eur dostávají formou doplatku na bydlení.
"Všechno je tady velmi uspěchané. Když tu máš s někým schůzku, obvykle by ses měl dostavit už pět minut předem. Musíme žít v této zemi, možná rok, možná deset let, možná navždy, to nikdo neví. Proto musíme zdejší zvyklosti respektovat."
Práci v supermarketu, kde je zaměstnán teď, si našel před třemi měsíci. Čas ale bude muset brzy dělit mezi ni a intenzivní jazykové kurzy, které chce v rámci integračního programu navštěvovat. Najít si v Apeldoornu práci podle něj vůbec nebyl problém, přes pracovní agentury jich sehnal už několik.
Pokud zvládne závěrečné zkoušky ve zdejší jazykové škole, nebude muset na konci kurzu platit školné ve výši 10 000 eur.
Kde je světlo na konci tunelu?
Je večer, na stole leží výběr několika arabských pokrmů. Abdul začíná vyprávět o svém životě v Sýrii, o mládí, studiu, práci, soukromí, všudypřítomné korupci a z ní vyplývající nespravedlnosti, se kterou se potkával celý život už od studií.
Na obrazovce notebooku problikne mapa Sýrie a Blízkého východu. Syřan zasvěceně vypráví o tamních konfliktech a dodává jim politický kontext. Situace doma ho pořád trápí. "Bohužel jsem už přestal věřit," vysvětluje.
"Nevidím světlo na konci tunelu, každý na nás zkouší zbraně, jsme jako v nějaké pokusné laboratoři války. Ty hrůzy už ale někdy prostě nechcete vidět, nevidíte naději. Chcete jen žít svůj život, žít jen svůj život," dodává skoro neslyšně.
"Jenom zubař je horší než válka," řekne po chvíli a znovu se usměje. Právě dnes byl u zubaře a po jeho zákroku sotva mluví.
Beznaděj, do které jej dostává přemýšlení nad budoucností Sýrie, střídá jiný velký příběh. Jeho osobní. Má pořád naději, že bude mít happy end.
Už brzy se má totiž dozvědět, jestli bude přijata jeho žádost o sloučení se svou rodinou – ženou a čtyřmi dětmi, kteří doposud žijí v Turecku. Pokud bude rozhodnutí kladné, přijmou jeho rodinu na nizozemské ambasádě v Turecku, kde jim předají potřebná víza. Pak už jen bude potřeba uhradit letenky a všichni se bezpečně a legálně dostanou za ním.
Už proto Abdul svého rozhodnutí pro Nizozemsko nelituje. "Myslím na ně pořád, každý den. Někdy kontroluji svou schránku dvakrát třikrát denně. Čekám na dopis, který potvrdí jejich příjezd…"
Post skriptum
O měsíc později si prohlížím fotografii, která dorazila z Apeldoornu. Je na ní celá Abdulova rodina. Jeho naděje se proměnila v realitu.
Tento text byl vytvořen s podporou Strategie AV21, výzkumný program Efektivní veřejné politiky a současná společnost – Mobility. Vznikl s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace RVO: 68378076.
