Gaziantep, Turecko (od naší spolupracovnice) - Nejdůležitější volby v historii moderního Turecka. Poslední šance pro demokracii. Matka veškerých voleb...
Víkendové parlamentní volby mají mezi Turky mnoho přídomků.
Jedno je ale z předvolební kampaně jasné: 78milionovou zemi čekají po 7. červnu zásadní změny. A stále ještě se bojuje o to, jakým půjde směrem.
Zjednodušeně se dá říct, že Turecko stojí na rozcestí mezi větší demokratizací a příklonem k autoritářskému režimu.
Vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) je u moci už dvanáct let, kdy tvoří většinovou vládu. Pokud jí občané ve víkendových volbách opět dají do rukou většinový mandát, chystá se změnit ústavu a z parlamentního systému přejít na prezidentský.
I když se prezidentský systém s demokracií nevylučuje, jde o jeho pojetí. A to zatím tureckým voličům zůstává utajeno.
Výsledek voleb je přitom enormně důležitý i pro Evropu. Díky své zeměpisné poloze je Turecko pro Západ nepostradatelné. A to zdaleka ne jen kvůli vlivu na řešení současného konfliktu v Sýrii a v Iráku.
Rozzářené Turecko
Zcela nezasvěcený návštěvník musel mít v předchozích týdnech při průjezdu Tureckem pocit, zda místním lidem nechybí dostatek elektrické energie. Rozsvícená žárovka - logo AKP- povlává v ulicích, bliká z billboardů, společně s obřími obličeji kandidátů shlíží z plachet vyvěšených na domech.
Megafony ze speciálně upravených volebních autobusů rozkřikují stranická hesla. Žárovka se zkrátka nedá přehlédnout.
O to větší je kontrast s tím, jak moc člověk "vidí" ostatní strany. V Gaziantepu, tradičně konzervativní provinční metropoli na jihovýchodě Turecka, jí můžou kupříkladu konkurovat leda tři půlměsíce tureckých nacionalistů (MHP). A ve velkém závěsu pak současná největší opoziční levicová strana CHP (Republikánská lidová strana), založená v roce 1923 Mustafou Kemalem Atatürkem.
O "nováčka" letošních voleb, prokurdskou Lidově demokratickou stranu (HDP), není téměř šance zavadit pohledem. Přesto - nebo možná právě proto - ji mnozí označují za divokou kartu letošního parlamentního klání.
Právě HDP a její 42letý charismatický vůdce Selahattin Demirtaş můžou nejvíce nabourat Erdoganovy plány na změnu ústavy a přechod k prezidentskému systému.
Recep Tayyip Erdogan si toho je zjevně vědom. Jakkoliv to jeho současnému prezidentskému - tedy nadstranickému - úřadu nepřísluší, objíždí Turecko a plní stadiony, podobně jako před loňskou prezidentskou kampaní.
Bývalým spolustraníkům z AKP se snaží pomoct především na východě země mezi Kurdy, kteří doteď patřili k zásadním podporovatelům Strany spravedlnosti a rozvoje. Se vznikem prokurdské strany a jistou únavou z nesplněných slibů AKP se to, zdá se, mění.
Boj o Kurdy
Tzv. kurdský problém - tedy právo a míra sebeurčení kurdské menšiny, která tvoří podle některých 15, podle jiných až 25 procent turecké populace - trápí Turecko už od dob vzniku republiky. Svár o míru kurdské samostatnosti vyvrcholil v osmdesátých a devadesátých letech minulého století, kdy marxistická Strana kurdských pracujících PKK přešla do ozbrojeného odboje a válka, kterou vedla s tureckým státem, si vyžádala kolem 45 000 životů.
Tzv. Çözüm Süreci neboli vyřešení "kurdského problému" bylo jednu dobu hitem volebních kampaní AKP. A mnozí se shodují, že strana Recepa Tayyipa Erdogana byla první, která se o to skutečně začala snažit.
AKP rozeběhla mírová vyjednávání a s pomocí uvězněného zakladatele PKK Abdullaha Öcalana nakonec dovedla zemi k příměří. Ještě jako premiér navíc Erdogan šikovně podchytil velmi zásadní skupinu silně věřících sunnitských kurdských kmenů, jejíž vůdci se stali buď přímo členy AKP, anebo alespoň jejími příznivci.
Erdogan tak jejich kurdskou národnostní identitu dokázal přebít identitou islámskou. Teď se ale ukazuje, že většina slibů, které Kurdové v rámci příměří dostali, zůstala pouze na papíře.
Politické špičky AKP v čele s prezidentem Erdoganem za sebou navíc mají několik provalených, velmi zásadních korupčních skandálů.
Deník Zaman před několika týdny přinesl zprávu, že pět kurdských kmenů z provincie Šanliurfa vyjádřilo otevřenou podporu HDP, a několik tisíc členů těchto kmenů se dokonce zúčastnilo předvolebního pochodu této levicové strany.
"Fronta zla"
O tom, že jisté kruhy berou "nebezpečí" HDP velmi vážně, svědčí 42 útoků na kanceláře jejích volebních štábů a noční policejní zátah v domě vůdce strany Demirtaşe, který pak policie odůvodnila anonymním upozorněním na proniknutí zločince do jeho dyiarbakirského domu.
Prezident Erdogan při svých projevech nazývá HDP frontou zla a odmítá nahlas vyslovit Demirtaşovo jméno.
HDP se navíc snaží oslovit i voliče mimo kurdské kruhy. Pěstuje si image prodemokratické, celonárodní, "zelené” strany a z předvolebních průzkumů vyplývá, že minimálně mezi liberálně, levicově orientovanou mládeží se mu daří získat sympatie. Zvlášť poté, co strana v roce 2013 jasně podpořila demonstranty při tzv. Gezi protestech, na obranu Gezi parku na Taksimském náměstí v Istanbulu.
"Není žádný Kurdistán. Kdybychom byli jen stranou pro Kurdy, kandidujeme pouze v lokálních volbách, my ale chceme změnu pro všechny demokraticky smýšlející Turky. Pracující, ženy. Protože Turecko má v tuto chvíli problém s demokracií a za tu bojujeme především," říká Dilan Cetinkaya, spolupředsedkyně pobočky HDP, kandidující za provincii Gaziantep. V politice se pohybuje od svých 16 let, teď je jí 22.
"Prezident Erdogan není prezident, on dělá všechny práce dohromady. Sedí v křesle prezidenta, ale nohy má natažené přes premiéra, jednou rukou objímá armádu a druhou legislativu a to musí skončit. Jestli se nám podaří překročit volební desetiprocentní hranici pro vstup do parlamentu, rozhodně se budeme brát za demokratizaci celého systému," tvrdí Centikaya.
Na námitku, že za podobné řeči může jít do vězení, jako se to v poslední době stalo například mnohým novinářům, odpovídá: "Nejen já bych měla mít strach, ale všichni Turci by se měli cítit ohrožení kvůli tomu, jak Erdogan nakumuloval do svých rukou všechnu moc."
Problematických 10 procent
Aby se HDP dostala do parlamentu, musí získat 10 % hlasů. A to není v žádném volebním systému nic jednoduchého.
Ten turecký je navíc nastavený tak, aby výsledky vedly ideálně k jednostranné vládě. A podle švédského politologa Erika Meyerssona je náchylný k manipulacím.
Těch se ostatně mnozí obávají i u nadcházejících parlamentních voleb. "Například v parlamentních volbách v roce 2002 nezískalo zastoupení skoro 45 procent voličů, mandáty dostaly jen dvě největší strany a několik nezávislých kandidátů. AKP tehdy měla proporčně třetinu hlasů, ale získala dvě třetiny křesel," upozorňuje.
Podle politologa istanbulské Marmarské univerzity Erhana Dogana má v nedělních volbách opozice přesto šanci. Rozhodně větší šanci než v těch minulých.
"Všichni se snaží, seč můžou. Nejúspěšnější je, podle mého, zatím HDP. Jakkoliv je stále hodně lidí spojuje s Kurdským problémem a PKK. HDP se snaží přesvědčit národ, že jsou celotureckou stranou, která může oslovit všechny Turky, bez ohledu na národnostní příslušnost," tvrdí.
