Analýza - Syrský prezident Bašár Asad je zvyklý bombardovat své odpůrce a nepřátele, jen výjimečně někdo bombarduje jeho vojáky.
Jednou z výjimek je sobota 14. dubna. Spojené státy, Francie a Velká Británie splnily hrozby a bombardovaly z lodí a letadel několik míst v Sýrii odvetou za nasazení chemických zbraní proti civilistům.
Učinily tak i přesto, že Rusko před útokem varovalo a vyhrožovalo, že následky budou vážné. Možná něco na způsob třetí světové války.
Zahřmělo, ale bouře z toho nebude. Útok na Asada byl omezený, Rusům v Sýrii se vyhnul a ruská reakce byla nakonec jen slovní.
Ačkoliv se mnoho hovoří a píše o trestu za nasazení chemických zbraní syrskou armádou, Západ zásahem adresoval jeden vzkaz ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi: že dva a půl roku po ruském vstupu do války musí o politickém řešení syrského konfliktu nejen mluvit, ale také pro něj něco dělat.
Je zjevné, že ruský prezident je pod tlakem, aby Asada "umravnil", přiměl ke kompromisům.
Dokládají to například slova francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Ten mluvil s Putinem ve čtvrtek po telefonu a řekl: Musí začít skutečný politický proces."
Německý ministr zahraničí Heiko Maas po sobotních náletech prohlásil: "Trvalý mír v Sýrii zajistí jen politické řešení."
V tom spočívá jádro sporu a hlavní problém. Jak dosáhnout politického řešení a co to vlastně je.
Putin investoval do války v Sýrii mnoho a dostal se do role rozhodujícího hráče. Zachránil Asada před pádem, zdecimoval nálety islamistické i neislamistické povstalce, po celé zemi Rusové vyjednávají lokální příměří a výměny zajatců mezi režimem a těmi, kdo proti němu bojují.
V souladu s tradiční ruskou doktrínou, kterou lze shrnout do věty "my naše přátele a spojence přes palubu neházíme", tak Putin nemá vůli ani důvod Asada oslabit a pomoci opozici. A už vůbec ne Asada donutit k odchodu, jak opozice požaduje.
Vývoj na bitevním poli mu nahrává. Po sedmi letech války tvoří velkou část ozbrojených povstalců méně či více radikální islamisté, které ani Západ nemá zájem podporovat.
Opozice je roztříštěná, zahnaná do exilu, umlčená a nebo také mrtvá. Jak Asad, tak islamisté během sedmi let zabili mnoho lidí a bojovníků, kteří nechtěli ani současný diktátorský režim ani jeho alternativu, oblečenou do džihádistické ideologie.
S podporou Ruska a Íránu Asad vítězí a nemusí se ohlížet na ty Syřany, kteří ho nechtějí. Sám nedávno řekl, že "chce dobýt zpět každou píď syrského území". Své kritiky nazývá teroristy už od prvních protestů v roce 2011, kdy demonstrace byly nenásilné a lidé jen žádali reformy a změny.
Režim ve své brutalitě však mezi nenásilnými a násilnými odpůrci moc nerozlišuje. Trestá a zabíjí první i druhé. Nahrává mu i vyčerpání mnoha Syřanů z vleklé války. Mnozí chtějí už hlavně klid a přežití, nic víc.
Na jeho touze vyhrát 100:0 a nedovolit v Sýrii žádnou opozici údery, jako byl ten sobotní, mnoho nezmění.
Pokud Putin neustoupí západnímu tlaku či přemlouvání, aby připustil něco jako vládu národní jednoty, přijatelnou i pro alespoň část Asadových odpůrců, nezmění se vlastně nic. I když už třeba režim nenasadí v bojích chlór nebo sarin.
Podívejte se na videoreportáž. Raketový útok zničil centrum pro vývoj chemických zbraní v Damašku
