Latákíja (od našeho zvláštního zpravodaje) - Říkalo se jí "syrské Azurové pobřeží". Dnes se Latákíja, hlavní město stejnojmenné provincie na severozápadě země, skloňuje hlavně v souvislosti s Ruskem a jeho vojenskou přítomností v Sýrii.
Do občanské války, která v arabské republice vzplála před pěti lety, vypadalo město s bezmála 400 tisíci obyvateli jinak než teď. Ve vyhledávaném letovisku s pětihvězdičkovými hotely a - na místní poměry luxusními - restauracemi bujel noční život.
Teď tu na ulici místo turistů potkáte muže v maskáčích a s kalašnikovy. Přímé boje se zatím Latákíji vyhnuly - režim prezidenta Bašára Asada tu protivládní nepokoje nemilosrdně potlačil hned v zárodku.
Střety zuří až o kus dál - v pondělí povstalci oznámili, že na jiném místě provincie Latákíja spustili jednu z ofenziv proti vládním jednotkám.
Pod dohledem prezidenta
Největší syrský středomořský přístav působí vylidněně. Na okraji centra se k nebi táhnou betonové skelety nedostavěných domů.
Sousední paneláky vypadají neobydleně.
Symbolem nenaplněného snu o turistické metropoli je mnohopatrové duty free obchodní centrum. Obchody s levným alkoholem, kabelkami a voňavkami za bělomodrou fasádou zůstanou zavřeny ještě dlouho.
Město se ale přizpůsobilo. Jak válce, tak migrační krizi. Muselo - proudí sem tisíce uprchlíků, kteří prchají z dosahu bomb.
Latákíja vypadá jinak než další města v Sýrii. Neplatí tu noční zákaz vycházení, po ulicích chodí evropsky oblečené i částečně zahalené dívky.
Parky jsou upraveny, obchody - vyjma těch pro turisty - fungují, rybáři časně ráno vyplouvají na lov. A na všechen ten cvrkot z portrétů na stěnách přísně shlíží prezident Asad.
Hlt daešky
Malý obchůdek nedaleko pobřeží má otevřeno hluboko do noci. Za pultem sedí dva starší muži a s gustem popíjejí čaj maté.
Sortiment krámku je více než skromný. Na poličkách stojí balíčky kávy, několik obyčejných a pár s kardamomem, čaj, cigarety, libanonské pivo a domácí potřeby.
Kníratý majitel má zato dobré kontakty. "Change money?" špitne lišácky. Po kladné odpovědi automaticky vytáčí číslo a do telefonu prohodí pár slov.
Lámanou angličtinou pak vysvětlí, že za deset minut přijede jeho známý, který mění dolary na místní valutu. Aby čekání zkrátil, postaví na pult skleničku. Z poloprázdné lahve do ní nalije trochu čiré tekutiny, co voní po hašlerkách.
Z plastikové lahve pak do sklenice přilije neperlivou vodu. Bezbarvý nápoj se změní v mléčně bílý koktejl.
Jde o arak, blízkovýchodní destilát z vína, ochucený anýzem. Velmi se podobá řeckému ouzu.
Rusové mu trefně říkají daeška - podle arabského označení teroristické organizace Islámský stát. Pít arak je také teror, tvrdí.
Přesně za deset minut přijíždí směnárník. Na kalkulačce ukazuje kurz. Za 1 dolar dá 485 syrských liber. Podle oficiálního kurzu bych měl dostat 220.
Chudobě navzdory
Supermarket v suterénu obchodního centra nese stejný název jako americká síť obchodů K-mart. Po letech občanské války by leckdo čekal, že zásobování bude špatné a markety čekají na zákazníky s poloprázdnými regály.
Opak je pravdou, alespoň tady v Latákíji. V supermarketu najdete vše, co potřebujete. Chléb, ovoce, zeleninu, mléčné výrobky, drogerii místní i zahraniční provenience.
Za proskleným pultem prodavač nabízí k ochutnání olivy s ostrou paprikou nebo tradiční syrský sušený sýr s tymiánem, rozměrem i formou připomínající tenisový míček. Vedle bedny s granátovými jablky leží krabice s nezralými zelenými plody mandloně, které Syřané bez rozpaků konzumují.
Pro našince jsou ceny v obchodě neuvěřitelně nízké. Místní to vidí jinak - v zemi je 40procentní inflace, průměrná mzda se v Sýrii pohybuje okolo 4000 korun.
V sousední vyhlášené restauraci s romantickým názvem Manuela to žije. Za dlouhými stoly sedí představitelé místní honorace.
Kouří vodní dýmku, ládují se hummusem (kaše z cizrny a sezamové pasty) a šťavnatým skopovým. Lidé se baví. Jako by žádný Islámský stát, který za světské radovánky popravuje, neexistoval.
Jako by exploze barelových bomb nezabíjely jejich spoluobčany v ostatních částech země.
Občanský konflikt o sobě dá znát, když se restaurace ponoří do tmy. Kvůli válce totiž i tady nezřídka dochází k výpadkům elektřiny.
Radost z Rusů
Syřané jsou za cizince, kteří alespoň zdánlivě připomínají turisty, rádi. Kromě anglických slovíček ke své skromné jazykové znalosti přidávají ruská slovíčka.
"Spasibo" a "privět" jsou od místních - alespoň v Latákíji - slyšet poměrně často.
Není to jen zdvořilost. V Sýrii, přesněji v její části ovládané režimem Bašára Asada, podporují ruské zapojení do konfliktu v zemi.
Nad patrovými domky na periferii Latákíje prolétá ruský armádní vrtulník. Míří na nedalekou základnu Hmejmím, kde působí ruský kontingent.
Lidé na ulici se zastavují a mávají stroji s rudou hvězdou na kabině. Z otevřených dvířek jim odpovídá ruka v zelené uniformě.
Syřané se ruské techniky nebojí. Možná že v nich vzbuzuje naději. Nebo jsou pověrčiví.
Poté, co se Moskva zapojila do občanské války, se syrským vládním silám začalo dařit. Demoralizovaná Asadova armáda, která ještě v loni byla na pokraji krachu, přešla do protiútoku a drtí Islámský stát.
Bez ruské pomoci ze vzduchu by se jí to nepodařilo.
