Co je obsahem práce soudce u unijního soudu?
Titulky v médiích se týkají žalob Evropské komise proti členským státům pro porušení práva EU, ale to je naší okrajovou agendou. Ročně máme mezi 30 a 60 přímými žalobami, z nichž větší část jsou právě žaloby komise proti státům. Alfou a omegou naší práce jsou předběžné otázky. Těch máme na stole ročně 550 až 600.
Co to přesně je?
Dotaz od některého z národních soudů na výklad evropského práva. To je totiž ve své drtivé většině aplikováno na úrovni členských států - administrativou i soudy - a je potřeba, aby výsledek té aplikace byl všude stejný. Když se budete soudit u německého soudu, neměl by vaše evropské právo vykládat jinak než český soud a ten zase jinak než třeba španělský. Předběžná otázka, tedy možnost a někdy povinnost zeptat se soudního dvora EU na výklad evropského předpisu, pomáhá garantovat, že evropské právo bude v celé EU stejné.
Dejte mi příklad, jak funguje dopad předběžných otázek v praxi.
Krátce po vstupu v roce 2004 ještě nebyla kompletní unijní legislativa přeložena do všech jazyků nových členských států a vznikla otázka, zda máte povinnost řídit se právem, které neexistuje ve vaší mateřštině. Estonský Nejvyšší soud, který ten problém v jedné souzené věci řešil, bez jakýchkoli pochybností dovodil, že evropské právo musí použít, i když nemá k dispozici oficiální estonskou verzi. Polský správní soud, který ten problém řešil v podobné situaci, stejně jednoznačně dovodil, že polský občan má povinnost řídit se evropským právem, jen když je dostupné v polštině.
Ke sjednocení pak došlo mimochodem díky českým soudům. Když se totiž stejný problém objevil u Krajského soudu v Ostravě, postupoval správně a položil předběžnou otázku soudnímu dvoru. Ten odpověděl, že ve chvíli, kdy předpis není přeložen, nelze na jeho základě uložit nějakou povinnost. "Česká" předběžná otázka měla precedenční dopad na řadu dalších států.
Jakou zajímavou otázku z Česka jste naposledy řešili?
Případ Vysočina Wind. Týkalo se to povinnosti platit příspěvky na nakládání s elektroodpadem, konkrétně starých solárních panelů. Český zákon tu povinnost uložil uživatelům daných panelů. Společnost Vysočina Wind, která musela příspěvek zaplatit, byla přesvědčena, že český zákon je v rozporu s evropskou směrnicí. Bránila se u českých soudů, věc se dostala až k Nejvyššímu soudu a ten se obrátil na náš dvůr s předběžnou otázkou. Ten vyložil směrnici tak, že povinnost platby příspěvku mají výrobci, ne uživatelé solárních panelů. Byla to jedna ze zdánlivě technických, ale velmi důležitých právních otázek s potenciálně velkým dopadem na peněženky občanů EU.
Jaké je podle vás Česko celkově jako klient soudního dvora EU za dvacet let v unii?
Co do přímých žalob pro porušení unijního práva není úplně častým klientem. Není státem, který by chronicky neplnil své závazky a komise nebo jiné země ho žalovaly jak na běžícím pásu. Jsme takový dobrý průměr. Od roku 2004 se v celkovém součtu žalob na Česko pohybujeme ve velmi nízkých jednotkách ročně, někdy dokonce na nule. Dohromady za dvacet let členství bylo Česko žalované před soudním dvorem v nízkých desítkách případů. Ani u předběžných otázek české soudy nepatří mezi nejčastější tazatele. Když se ale zeptají, jedná se zpravidla o důležité věci a kvalitně zpracovaná podání.
Jan M. Passer
Vystudoval právo na Univerzitě Karlově v Praze a ve Stockholmu. Začínal u Obvodního soudu pro Prahu 2 a poté dlouho působil na Nejvyšším správním soudu. Do Lucemburku k evropskému soudu přesídlil v roce 2016, nejprve jako soudce u nižší soudní instance EU, od roku 2020 působí jako soudce přímo u soudního dvora. Mandát mu měl skončit letos na podzim, česká vláda ale schválila jeho prodloužení na dalších šest let.
Co byla největší česká kauza v Lucemburku?
Půvabem evropského práva je, že největší česká kauza vůbec nemusí být věc, která přišla z Česka. Před třemi lety jsme například rozhodovali francouzskou předběžnou otázku týkající se odpovědnosti státu vůči jednotlivci za překračování limitů u znečištění ovzduší. Soudní dvůr EU dovodil, že ze samotného evropského práva nevyplývá povinnost státu hradit škodu jednotlivci vzniklou nedodržením limitů. Vzhledem k tomu, že překračování limitů je problém řady států, byl francouzský původ předběžné otázky nepodstatný. Rozhodnutí mělo zásadní význam pro všechny země. Kdybych se měl zamyslet nad věcí, která měla český původ a význam pro Česko, jednou z nejdůležitějších byl nejspíš spor o důl Turów.
Spor o pokračování těžby v polském dole blízko hranic, která podle české strany stahuje vodu ze severu Čech, neskončil rozsudkem, ale dohodou polské a české vlády. Těžba pokračuje, polská strana slíbila několik opatření na ochranu spodních vod.
Představme si, že by neexistovala Evropská unie ani soudní dvůr EU a Česko vyjednávalo s Polskem bilaterálně. Samotná existence unie a skutečnost probíhajícího řízení nepochybně výrazně usnadnily dosažení dohody ze strany Polska. Nehodnotím přitom obsah ujednání, ten je výsledkem politického vyjednávání, s nímž někteří souhlasili a jiní méně.
Jak hodnotíte hlasování proti uprchlickým kvótám v roce 2015, kdy Česko následně u soudního dvora EU prohrálo?
Evropská unie je rámec, který nastavuje pravidla společného fungování. Je do velké míry na nás, zda umíme v případě nesouhlasu s řešením, které navrhují jiní, přijít s konstruktivním protinávrhem a nalézt pro něj dostatek spojenců. Tady se to Česku nepodařilo a politicky prohrálo. Což je mimochodem velmi výjimečná situace, a pokud vím, za dobu svého členství v unii bylo Česko přehlasováno v méně případech než například Německo. Samotné hlasování a procedura byly v pořádku. Právně se nejednalo o nijak zajímavý případ.
Co přesně budete soudit u migračního paktu? Budete moci státu nařídit, aby například zaplatil nějakou částku na pomoc zemi čelící migrační vlně?
Budeme moci vyložit evropské právo v rámci předběžné otázky od národního soudu. Pokud Česko nesplní své závazky vyplývající z evropského práva, například tedy nepřijme žádného běžence a odmítne se podílet na solidaritě jinak, může soudní dvůr EU k žalobě komise nebo jiného státu konstatovat, že Česko porušilo své povinnosti, a uložit mu pokutu, než svoje závazky splní. Ta pokuta může mimochodem představovat velmi vysoké částky. Soudní dvůr EU tak na jedné straně nemůže nařídit, aby Česko například přijalo nějaký počet žadatelů o azyl. Na druhé straně může vyvinout silný nepřímý tlak na to, aby dodrželo svoje evropské závazky.
Jedná se tedy o "diktát Lucemburku"?
Jsem trochu skeptický k "diktátu Bruselu", protože Česko se podílí na vyjednávání a přijímání pravidel, která jej pak zavazují. V případě "diktátu Lucemburku" to platí o to více, že soudy samy o sobě nemohou zasahovat, kde je napadne. Kdysi jsem řekl, že si soudce ráno otevře noviny a nad řadou článků si v duchu říká, tohle je krásná věc, to bych chtěl soudit. Ale musí čekat, než mu život takovou kauzu přinese. Tedy až se někdo rozhodne ji žalovat. Lucemburk může "diktovat", jen když jej o to někdo - komise nebo jiný členský stát - požádá. A rozhoduje na základě pravidel, která přijal i ten žalovaný stát.
Soudní dvůr EU má pověst aktivistického soudu. Tedy že unijní právo vykládá šířeji a na úkor kompetencí členských států. Jaký je váš názor?
Pravdou je, že soudní dvůr EU řadou velkých rozhodnutí v podstatě dláždil cestu evropské integraci. Lze ale říct, že v opačném případě by rezignoval na svoji roli vykládat a aplikovat právo rozumným způsobem.
Třeba případ Van Gend en Loos na začátku 60. let, kdy bylo holandskému dopravci uložené clo na zboží ze západního Německa. On se bránil, že se tak stalo v rozporu s evropským právem, podle kterého na zboží z jiné členské země nebudou státy uvalovat nová cla. Dopravce to dal k soudu a nezanedbatelná část tehdejších členských států u jednání říkala: "Ne, ne, ne, evropské předpisy nemají dávat práva jednotlivcům, dopravce nemůže namítat, že clo bylo v rozporu s evropským právem." A soudní dvůr EU odpověděl, že kdyby jim dal za pravdu, tak se většina toho práva stane úplně bezobsažnou, prázdnou. Bylo to tehdy přelomové rozhodnutí a pro mě osobně je to dodnes nejdůležitější verdikt soudního dvora EU.
Jistě, mohla byste říct, že soud rozhodl aktivisticky. Jenže stejně tak najdete rozhodnutí, kdy soudní dvůr EU konstatoval limity svých kompetencí, protože se členské státy zkrátka nedohodly, že některá otázka bude řešena na evropské úrovni.
Co české justici celkově dalo dvacet let členství v EU, a tedy v evropské justici?
Evropský rozměr fungování daný možností dialogu se soudním dvorem a částečně jeho prostřednictvím s ostatními soudy. Jako součást evropské justice musí české soudy splňovat určité základní garance nezávislosti a nestrannosti. Česko nemá problém s úrovní ochrany právního státu, ale pojistka v podobě evropského zakotvení je důležitá.
Rád bych zdůraznil, že garance nezávislosti a nestrannosti soudů nechrání ty soudy či jejich soudce, ale zajišťují spravedlivý proces pro ty, kdo se soudí. Když se jako česká občanka budete soudit v Německu, Portugalsku nebo jiné zemi, budou mít soudnictví uspořádané podle tamních ústavních tradic. Musíte mít ale garanci, že se svého evropského práva domůžete před nestranným a nezávislým soudem.
Kolik českých kauz jste už od počátku svého mandátu v Lucemburku řešil?
U soudního dvora EU platí, že nemohu být soudcem zpravodajem, tedy zpracovatelem rozhodnutí u kauzy, která pochází z mého domovského státu. Ale mohu být členem senátu, který věc rozhoduje - standardně tříčlenný nebo pětičlenný, v důležitých věcech patnáctičlenný. Jako člen senátu jsem se podílel na rozhodování řady věcí, které přišly z Česka, ale přiznám se, že jsem je nepočítal. Odhaduji, že jich budou vyšší jednotky nebo nižší desítky.
