Tripolis – V noci na 2. června 2015 zablokovali neznámí ozbrojenci dálnici na libyjském pobřeží Středozemního moře a zastavili bílý kamion, který rychle ujížděl k hlavnímu městu země Tripolisu. Útočníci namířili své kalašnikovy na řidiče, tři z nich vyšplhali nahoru a začali prohlížet nákladní prostory vozu.
V prvním návěsu ležela na podlaze čtyřiadvacetiletá Eritrejka Ruta Fisehajeová a vedle ní dalších pětaosmdesát eritrejských mužů a žen, z nichž jedna byla těhotná. V druhém návěsu se ukrývalo pro změnu několik desítek Egypťanů. Všichni sdíleli jeden společný sen – dostat se do Evropy.
Ozbrojenci běžencům přikázali, ať vystoupí z kamionu. Pak oddělili muslimy a křesťany a nakonec ještě muže od žen.
Těm, kdo tvrdili, že jsou muslimové, nařídili, aby odříkali šahádu, islámské vyznání víry.
Všichni Egypťané islámské krédo odříkali jako jeden muž: "Není božstva kromě Alláha a Muhammad je jeho posel."
Ozbrojenci zvolali v odpověď: "Alláhu akbar (Bůh je veliký)!"
V ten moment si Fisehajeová uvědomila, že se dostala do rukou libyjské odnože Islámského státu v Sýrii a Iráku. Ozbrojenci byli oblečeni do dlouhých béžových hábitů, potištěných maskováním. Žádný muž, kterého v Libyi potkala, na sobě nikdy nic podobného neměl.
Většina útočníků měla navíc obličej – s výjimkou očí – zakrytý černou maskou. Nad jedním z pickupů, v nichž přijeli, vlála černá vlajka Islámského státu.
"Byli jsme si jisti, že nás zabijí," vzpomíná Fisehajeová, křesťanka, která má na zápěstí šňůrku s černými korálky, symbolizující její víru. "Samým zoufalstvím jsme se rozplakali."
Ozbrojenci však s ženami měli jiné plány.
Než opustila Eritreu, pracovala Fisehajeová jako správkyně jedné státní farmy. Ve svém zaměstnání se však cítila jako v pasti.
Rekrutovat se nechala v rámci programu státních služeb, podobně jako většina mladých Eritrejců. V zaměstnání však nakonec zůstala mnohem déle, než je zákonem stanovených osmnáct měsíců. S hubenou mzdou ve výši 36 dolarů se ale jen s velkými obtížemi dokázala uživit.
Zaměstnání se bála opustit, z obavy před represáliemi ze strany státu. Nebyla by výjimkou, Eritrea je často obviňována z porušování lidských práv.
Fisehajeová, drobná mladá žena s širokým úsměvem, se nakonec odhodlala riziko podstoupit. V lednu 2015 přešla s jedním z příbuzných a dvěma přáteli hranici do Súdánu, odhodlána dostat se za každou cenu do Evropy.
V hlavním městě Súdánu Chartúmu strávila čtyři měsíce, aby si vydělala 1400 dolarů. Potřebovala je na zaplacení pašerákům lidí za to, že ji dopraví do Libye. Zkoušela najít lépe placenou práci, to se jí ale nepodařilo.
A tak se, podobně jako to udělaly tisíce běženců před ní, spojila s příbuznými v zahraničí, aby jí pomohli. Hovořila také s čerstvými emigranty a eritrejským pašerákem lidí, který jí zážitky migrantů, jimž pomohl dostat se do Evropy, vylíčil v těch nejrůžovějších barvách.
Než se vydala na cestu pouští, donesly se k ní historky o ozbrojencích, kteří v Libyi znásilňují migrantky. Navštívila proto lékaře a nechala si injekční stříkačkou vpravit do těla antikoncepci, která vydrží tři měsíce.
"Když jednou opustíte Eritreu, není už cesty zpátky," řekla v rozhovoru s agenturou Reuters. "Udělala jsem, co by udělala každá žena."
Na prvním úseku své cesty se nesetkala s žádnými zvláštními překážkami. V květnu projela v koloně aut Saharou a dorazila do Adždabíje na severovýchodě Libye.
Věřila, že to nejtěžší má za sebou. Ačkoliv neexistují žádné statistiky o tom, kolik běženců zemře cestou v poušti v důsledku nejrůznějších nemocí, hladovění a násilí, organizace zabývající se uprchlíky tvrdí, že je to ještě vyšší číslo, než kolik uprchlíků se utopí při překonávání Středozemního moře.
"V Sahaře nás nikdy nikdo nestavěl a pašeráci lidí nám tvrdili, že se bojovníků Dáiš nemusíme bát," tvrdila Fisehajeová, přičemž použila arabskou zkratku pro Islámský stát.
"Nečekala jsem, že budu konfrontována s tak organizovaným státem, jako je ten jejich v Libyi."
V tomhle se zmýlila.
Další díl příběhu Ruty Fisehajeové zveřejníme na Aktuálně.cz v příštích dnech.
