Washington - Na Sýrii dopadlo v sobotu 105 raket. Prezident USA Donald Trump nakonec zvolil tu nejmírnější ze tří variant, které pro něj připravil Pentagon.
Sám Trump zvažoval mnohem tvrdší úder, který by zahrnul i vojenská letiště a velicí střediska syrské armády. K omezenější a "skromnější" verzi ho podle amerických médií přemluvil ministr obrany James Mattis.
"Šílený pes", jak mu dříve přezdívali nepřátelé, se držel spíš zpátky, než aby byl útočícím, nekompromisním buldokem.
List Washington Post popsal poslední hodiny předcházející okamžiku, kdy Donald Trump v sobotu ve tři hodiny ráno středoevropského času (devět hodin večer ve Washingtonu) předstoupil před kamery a oznámil, že nařídil útok.
"Ptám se Íránu a Ruska, jaký druh národa chce být spojován s masovou vraždou nevinných mužů, žen a dětí? Rusko se musí rozhodnout, zda bude pokračovat v temné cestě, nebo se připojí k civilizovaným národům," uvedl vrchní velitel sil Spojených států ve chvíli, kdy střely s plochou dráhou letu Tomahawk dopadly na první cíle.
Jedna ze tří
Trump vybíral ze tří možností. První byl úder jen na místa spojená s vývojem chemických zbraní. Druhou útok na další objekty syrské armády.
Třetí, nejradikálnější varianta zahrnovala desítky cílů, a to včetně íránských. Tento scénář měl kromě syrské armády varovat také Rusko a Írán, které vojensky a finančně podporují syrského prezidenta Bašára Asada.
Trumpovi se původně líbil tento rozsáhlý úder, ale Mattis jej varoval. Obával se, že Rusko a Írán mohou reagovat protiútokem nebo že Spojené státy hlouběji zabřednou do syrské války, což Trumpova administrativa dlouhodobě nechce. Nebo to tak alespoň oficiálně deklaruje.
"Pokud by Trump sáhl po nejradikálnější variantě, útok by byl zhruba třikrát větší než to, co se stalo v sobotu," napsal list Washington Post.
Macronův nezvyklý tah
Netypickou roli v celém útoku sehrála Francie. Obvykle bývá k americkým úderům bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN zdrženlivá, až skeptická - nálety na Libyi v roce 2011, kterých se Francie zúčastnila, měly oporu v rezoluci Rady bezpečnosti o ochraně libyjských civilistů. Tuto sobotu ale patřil francouzský prezident Emmanuel Macron k iniciátorům úderu.
Několikrát si s Trumpem telefonoval a naprosto s ním souhlasil, že zásah je nutný. Prosazoval bombardování míst, která mají souvislost s chemickými zbraněmi.
Je to velký kontrast proti roku 2003, kdy Paříž odmítla podpořit americko-britskou invazi do Iráku a trvala na tom, že nejsou žádné důkazy o existenci iráckých zbraní hromadného ničení. Macron nyní naopak řekl, že Francie má jasné důkazy o vině syrského režimu za útok ve městě Dúmá ze 7. dubna.
Prezident je však pod palbou krajní levice i krajní pravice. Vyčítají mu právě to, že je v zahraniční politice příliš ve vleku Spojených států.
"Přes velkou rozdílnost v názorech si Trump a Macron vytvořili velmi přátelský vztah," uvádí v analýze agentura Reuters.
Na rozdíl od Macrona hrála britská premiérka Theresa Mayová při plánování útoku jen vedlejší roli. Sama v sobotu uvedla, že "Velká Británie se připojila ke Spojeným státům a Francii".
