Praha - "Ona skutečně z těch zemí vytahá naprosto všechno a ji tam nějaký člověk v chatrči zajímat nebude. Možná, že ho bude zajímat za 20 let, protože to už bude dál ve svém vlastním vývoji, ale v současnosti se chová jako dravec," říká o chování Číny v chudých zemích ředitel humanitární organizace Adra Jan Bárta.
V poslední části velkého rozhovoru o rozvojové pomoci chudým zemím Bárta vysvětluje, jak by Česko podle něj mělo chudým zemím pomáhat, proč se Čína chová jako novodobý kolonizátor a že rozvojová pomoc nemá podle jeho názoru význam jen v pomoci chudým, ale že důležitá je i pro společnost, která daruje.
| ZDE najdete první část rozhovoru o rozvojových projektech Adry v chudých zemích ZDE si přečtěte druhou část rozhovoru o pochybnost, zda rozvojová pomoc není jen šířením myšlení Západu |
A.cz: Česká vláda má stanoveno osm takzvaných prioritních zemí, kam směřuje rozvojovou pomoc. Ten seznam je zajímavý, je tam třeba komunistický Vietnam...
Už nebude. Jestli budou příští rok prioritní země 4, bude to moc. A Vietnam mezi nimi nejspíš nebude.
A.cz: Na to jsem se chtěl zeptat, jestli by nebylo lepší se vzhledem k velikosti Česka soustředit na jednu chudou zemi, kam směřovat pomoc. Navíc, v seznamu je třeba Angola, která prudce ekonomicky roste, má obrovské zásoby ropy a je navíc proslulá korupcí. Neměla by být prioritní země jedna?
Současný stav není ideální. Myslím si, že ten počet osmi není určující. Co je trošku problém, že právě mezi těmi zeměmi nejsou ty země nejchudší. Ani třeba takové Mongolsko není nejchudší. Má nerostné bohatství.
A.cz: Třeba právě rychle ekonomicky rostoucí Vietnam možná za pár let bude na naší úrovni.
Souhlasím. Ono je ale třeba říct, že u nás se pomoc nerozlišuje mezi tím, co se dělá přímo jako pomoc rozvojová, ale je tam zahrnuta i pomoc, která do té země proudí i prostřednictvím nějakého obchodu. Do zahraniční pomoci se započítává i vojenská mise v Afghánistánu. A samozřejmě obchodní zájmy a komerční zájmy ve Vietnamu převažují. My jsme ve Vietnamu měli jeden projekt po hurikánu, kdy jsme stavěli dvacet rodinných domků plus školu.
A.cz: Ve Vietnamu vládnou komunisti. Když se rozhodujete, jestli do projektu jít nebo ne, hraje roli to, jaká je v té zemi vláda?
Určitě. Samozřejmě záleží, jestli je to humanitární nebo rozvojová pomoc, protože u té humanitární pomoci v případě třeba nějakých katastrof vůbec takhle nepřemýšlíme, tam je třeba pomáhat okamžitě, takže pomáháme i třeba v Barmě. Snažíme se být apolitičtí a neřešit situaci země po této stránce, nicméně jiná věc je rozvojová spolupráce. Myslím si, že velký problém je určit, co ještě snesitelné je a co už snesitelné není.
A.cz: Dostáváte se do konkrétních situací, kdy poskytujete humanitární pomoc a potřebujete někoho zkorumpovat?
Díky bohu ne. Díky tomu, že jsme network, máme v dané zemi místní lidi, kteří znají místní struktury. Nemohu vyloučit, že by k podpoře nějakých takových korupčních praktik nedošlo ze strany mých kolegů v jednotlivých národních kancelářích Adry, ale já jsem se s tím nesetkal.
A.cz: Když jsme se bavili o tom Vietnamu, jak vidíte vy osobně aktivitu Číny hlavně v chudých afrických zemích? Tam Čína rychle rozšiřuje vliv, staví infrastrukturu. Byť je za tím obchodní motivace, jde vlastně o určitou formu rozvojové pomoci. Není nakonec lepší nechat pracovat trh, kdy Čína z obchodních motivací postaví silnice a místní si už školu díky lépe fungující ekonomice snadněji postaví sami?
Myslím, že evropskému společenství trvalo možná dvacet, třicet let k zjištění, že není ideální třeba vysypat někde na letišti pytle se sušeným mlékem. Že některé formy pomoci nakonec vedou jen k tomu, že vzniknou slumy, kde jsou za deset patnáct let obrovské problémy. Přemýšlím zase o Mongolsku, kde staví Číňané silnici mezi Pekingem a Ulánbátarem. Oni skutečně jsou velmi schopní, ale nejsem si jist, zda přitom berou v úvahu rozvoj Mongolska, jak jej chápeme my. Prostě, zdá se mi, že neřeší, jestli třeba v jejich dole na diamanty pracují děti nebo ne.
Problém je v tom, že ani my jako západní civilizace v tomto nejsme důslední. Dneska jsem zrovna četl, že někde z Peru se do EU prodával lidský tuk dermatologickým a kosmetickým firmám. Lidé se v Peru začali za záhadných okolností ztrácet. Teď na to přišli. Myslím, že to svědčí o značném pokrytectví naší civilizace.
A myslím si, že rozvojová pomoc nespočívá v tom, kolik se toho postaví. Ta pomoc spočívá v tom, aby se ti lidi co nejdřív postavili na své vlastní nohy. Rozvojová pomoc lidem nebere to nejdůležitější: vlastní identitu. Mám obavy, že v tomto ohledu se Čína se chová jako novodobý kolonizátor.
A.cz: Proč?
Protože ona skutečně z těch zemí vytahá naprosto všechno a ji tam nějaký člověk v chatrči zajímat nebude. Možná, že ho bude zajímat za 20 let, protože to už bude dál ve svém vlastním vývoji, ale v současnosti se chová jako dravec.
A.cz: Mluvili jsme o cílech rozvojové pomoci. Jaké jsou cíle Adry do budoucna?
Naše strategie do budoucna je spíš zůstávat na místech, kde působíme nyní. Netříštit síly. Naše představa například je, že když už jsme pomohli zdravotnickému středisku v Itibu v Keni, tak bychom tam rádi pomohli i vzdělávání, protože tam není pořádná škola. Zásadním cílem je podpora komunit, vést lidi k odpovědnému životu, a aby z něho pokud možno měli radost. A to si myslím, že se třeba ve zmíněném Mongolsku daří. Že tam vypěstují o 40 melounů víc, to už není to podstatné. Tedy, pro ně asi ano, protože za to dostanou peníze, ale pro nás je podstatný rozvoj komunit.
Když bych měl mluvit za sebe osobně, tak si po pěti letech humanitární práce samozřejmě nemyslím, že bychom vysvobodili lidstvo od nějakých problémů, ty problémy budou vždycky. Dokonce se domnívám, že ty problémy jsou velmi motivující. I pro nás, pro tu naši stranu, ty, kdo podporují, to přináší jakýsi pocit uspokojení. Dokonce se mi zdá, že my to trošku potlačujeme, že by to pro nás mělo význam.
Více o rozvojové pomoci
A.cz: Co tím přesně myslíte?
Myslím si, že společnost, která je štědrá, je na tom jaksi líp než společnost, která hrabe jenom pro sebe. My o tom málo mluvíme, ale v podstatě si myslím, že je velmi dobře, když se naše děti a lidi v naší společnosti učí darovat, učí myslet na druhé. Ta otázka, jestli je to správně všechno utracené, je na místě, ta je legitimní. Nicméně za sebe trochu schovává nejenom tu obavu o to, zda se to dobře utratí, ale je v tom kus něčeho, co podle mě není zdravé. Ta soustředěnost na sebe.
Chci tím říct, že společnost, která chce být skutečně zdravá a vyspělá, se nemůže před zbytkem světa uzavřít. A to je cíl rozvoje - jakkoliv se mluví především o dobru těch druhých lidí, což je pravda. Ale já si myslím, že toto je v konečném důsledku strašně důležité a mělo by se to připomínat, tedy že společnosti, které měly odvahu vyjít vstříc těm druhým, na tom nakonec vždycky byly líp.
Text vznikl s podporou FoRS a kampaně Česko proti chudobě
