Praha - "Nemyslím, že by bylo až tak hluboké zakrojení do dnešní civilizace kdekoliv, když jim tam přivezete třeba hygienické potřeby nebo postavíte nemocnici. Komercionalizace světa je na postupu," říká v druhé části rozhovoru o rozvojové pomoci chudým zemím ředitel humanitární organizace Adra Jan Bárta.
V rozhovoru mimo jiné vysvětluje, proč podle jeho názoru rozvojová pomoc není vážným zásahem do tradičního života jiných kultur.
| ZDE najdete první část rozhovoru o rozvojových projektech Adry v chudých zemích ZDE si přečtěte třetí část rozhovoru o roli Číny v chudých zemích a významu pomoci a pomáhání pro českou společnost |
A.cz: Soustředí se Adra na určitou oblast? Myslím tím například na vzdělávání?
Takhle úzce úplně vyhranění nejsme, protože musíme taky vycházet vstříc donorům. Nicméně strategii máme. Když můžeme, tak se specializujeme na zemědělství a na vzdělání, máme ale i projekty zdravotní.
A.cz: V rámci vzdělávání jste postavili třeba školu v Indii. Jak vypadá takový projekt? Postavíte jen stavbu nebo například i školíte učitele?
To je jedna z výhod toho, že je Adra network, tedy síť organizací. My spíš na tu věc dáme prostředky, a to po dohodě s místními pracovníky. Dáme je na to, co je nejvíc třeba. V tomto případě byly nedostatečné podmínky materiální, to znamená budovy škol, protože oblast byla zničená vlnou tsunami.
Co se týče školení učitelů, máme i takové programy, ale vždycky to záleží na tom, co potřebuje organizace na místě. Pak jezdíme na monitorovací cesty, které samozřejmě odhalují řadu nedostatků, ale i předností. Třeba při poslední kontrole v Indii se kolegyni, která tam byla, líbilo, že je tam ten způsob výuky mnohem vstřícnější k dětem. To je v těchto oblastech velký pokrok. Metodika zdejšího vzdělávání se vyhýbá tomu, aby se děti kastovaly, přičemž rozdělení do kast je v Indii běžné. V dětech se buduje sebevědomí, což je podle mě v těch místech dost revoluční.
A.cz: Není právě tato revoluce něco, čemu by se měly rozvojové projekty vyhýbat?
To je velmi vážná věc, kterou říkáte. Myslím si, že je nutné respektovat způsob tamního myšlení. Zůstává otázkou: Do jaké míry zasahovat do tamní kultury, do života lidí? Myslím, že do něj lze zasahovat při respektu jejich kulturních i náboženských hodnot. Naše organizace pracuje často v islámských zemích a tam ani nemá smysl stavět se do konfrontace. Ti lidé mají svůj svět jasný, ucelený. Je zbytečné vznášet něco jako konfrontaci.
Pamatuji si, že když jsem byl v Kašmíru, došlo k určité konfrontaci. Tam jsme s ohledem na jejich kulturu zajistili, aby vzdělávání žen vedly rovněž ženy. Imámům však vadilo, že si ženy - instruktorky najednou začaly samostatně vydělávat peníze. Viděli v tom ohrožení stávající závislosti žen na mužích. Vyhrožovali dokonce fyzickým násilím proti humanitárním pracovníkům. Nakonec se situace uklidnila.
A.cz: Mezi výtkami vůči rozvojové pomoci se někdy zmiňuje, že jde vlastně o šíření západního pojetí myšlení. Důvěra ve vědu a techniku, víru v HDP nebo třeba šíření západní medicíny namísto třeba čínské medicíny nebo místního léčitelství. Jak se díváte na výtku, že nemocnice západního typu důvěřující západní vědě narušuje tamní kulturu a způsoby léčby?
Dnes si to nemyslím, protože komercionalizace jde napříč všemi kulturami. Touze spotřebovávat, což je hlavní znak naší civilizace, se nedokáže nikdo ubránit. Řeknu příklad: V jednom národním parku na ostrovech blízko thajských břehů jsme po tsunami nemohli postavit záchody a sprchy. Správa národního parku nám to zakázala kvůli tomu, že mořští nomádi nikdy záchody neměli. Dříve totiž mořští nomádové bydleli v domech na kůlech nad mořem. Takže jejich hygiena spočívala v tom, že stačilo vystrčit zadek nad vodu. Po tsunami pro ně místní vláda na břehu ve třech řadách postavila 52 domů. Každá rodina má tak 3 až 5 dětí. Moře bylo od první řady domů vzdáleno minimálně deset metrů. Kam teď chodili obyvatelé domků na záchod? Za třetí řadu domů, kde to vypadalo strašně.
A to ještě není konec příběhu. Postavili jsme jen vodovod, na každé straně vesnice, kvalitní voda se čerpala z džungle. K vodovodům se místní obyvatelé chodili mýt a brát vodu. A večer, když jsem se procházel po zátoce, tak na konci zátoky byly velké balvany a kolem jednoho balvanu seděly seskupeny děti v půlkruhu. Na balvanu byla televize na baterky a běžel v ní normální americký thriller, ani nevím co přesně. Nicméně chci tím říct, že ti kluci, i když mají holé zadky a žijí v džungli, stejně chtějí mobily, stejně by rádi auta jako ti kluci naši.
Prostě si nemyslím, že by bylo až tak hluboké zakrojení do dnešní civilizace kdekoliv, když jim tam přivezete třeba hygienické potřeby nebo postavíte nemocnici. Komercionalizace světa je na postupu. O té nikdo nepochybuje a nikoho kupodivu ani moc nepohoršuje.
A.cz: Pokud se vrátíme k těm vzdělávacím projektům, na které se Adra soustředí. Tam může nastat moment, kdy rodiče na určité vesnici mají představu, že vzdělávání není důležité, protože odjakživa u nich děti pásly kozy. Vychováváte nějak v tomto směru rodiče?
Třeba se motivují rodiče tím, že když budou posílat dítě tři roky do školy, dostanou kozu nebo krávu. Nebo my jsme rozdávali v případě bangladéšských školáků sazenice stromu kešu.
A.cz: To je manipulace...
Je to manipulace. Ale je to pozitivní manipulace. Tady si kladu protiotázku: Je dětská práce špatná?
A.cz: Některé ekonomiky by bez ní možná nefungovaly.
Ale tady je podstatný můj vnitřní postoj v otázce, jestli je správná dětská práce. A já si myslím, že dětská práce správná není. Ano, je dobře, když kluci třeba ráno nasekají dříví, to si myslím, že je zase průšvih naší civilizace, že se děti dostanou ke skutečné práci až někdy ve dvaceti, a to už je dost pozdě.
Nicméně to zneužívání dětské práce třeba v případě Bangladéše v textilních továrnách je věc, která není v pořádku a u které navzdory různým kulturám podle mě stojí za to, aby se proti ní bojovalo. Nechci říct, že s flintou v ruce, ale rozhodně hledat prostředky, jak děti místo práce skutečně do školy dostat. Ono to samozřejmě nějakou chvíli trvá, ale myslím si, že je nezbytné třeba působit i na ty rodiče.
A.cz: Jak se to tedy projevuje třeba právě v Bangladéši?
Byl jsem letos v Bangladéši tři týdny, kde jsme objížděli vesnické školy, takže mám zkušenost asi ze třiceti škol a je to úžasný posun. Můžu ho pozorovat od roku 2000. Myslím si, že na tom nemají až tak zásluhu rozvojovky, ale zase ta komercionalizace.
Každý vesničan - i nejchudší - má doma televizi, on ví, co se ve světě děje. Myslím, že dneska těm lidem dochází, že vzdělání je důležité. Proměňuje se to. Dnes mají děti třicátníci, kteří jsou zcela jinou generací než rodiče před patnácti lety. Je tam znatelný i posun myšlenkový. Co je zajímavé a co mě hodně překvapilo na těch vesnicích, bylo to, že - pravda, zpravidla hinduistické rodiny - nechtějí mít víc než třeba dvě děti, což je posun naprosto jiným směrem. A nemyslím si, že by jim to tam někdo tlačil do hlavy... Oni prostě sami došli k tomu, že když budou chtít mít určitý standard, tak pro to musí něco udělat.
Není třeba nastavovat těm lidem měřítka našeho životního standardu, není třeba to těm lidem tlačit. Oni to vědí, oni takoví chtějí být. Tady vidím jiné zádrhely rozvoje, protože na to, aby všichni lidi žili jako my, bychom potřebovali zeměkoule tři. Svět myslím spěje... nechci říct k nějaké kolizi, ale k něčemu, co se musí řešit.
| ZDE najdete první část rozhovoru o rozvojových projektech Adry v chudých zemích ZDE si přečtěte třetí část rozhovoru o roli Číny v chudých zemích a významu pomoci a pomáhání pro českou společnost |
