Rozhovor - „Nepatřím k přívržencům mocenského typu politiky. Moc má různé technologie: silovou až agresivní a pak tu umírněnou. Mně je prostě vlastní jiný typ politiky než ten agresivní," říká bývalá slovenská premiérka Iveta Radičová v rozhovoru pro Aktuálně.cz, jehož druhou část přinášíme (první část rozhovoru si můžete přečíst ZDE).

Do Prahy přijela Iveta Radičová v červenci na konferenci „Restart kariéry", kde promluvila na téma Jak neztratit cíl a zůstat motivovaná.

A.cz: Máte jedinečnou zkušenost, byla jste historicky první premiérka Slovenska. Současná politika ale není pro ženy úplně snadným kolbištěm. Aspoň navenek působí jako prostředí plné neurvalců soupeřících o moc. Je tam pro ženskou diplomacii vůbec místo?

Ženy mají v naší lokalitě volební právo necelých sto let a vy se už dnes bavíte s bývalou premiérkou Slovenska, nahlas uvažujete o potenciální budoucí premiérce České republiky… Porovnáte-li to s tisíciletým vývojem, je to obrovský skok, obrovská dynamika.

Mužsko-ženský rozměr ale není tak podstatný. Je důležité, jak politiku chápete, jak chápete moc, jak vnímáte priority ve společnosti. To je určující. A jakými nástroji je chcete prosazovat.

A.cz: … což může stejně dělat muž, i žena…

Ano. Máte distingované gentlemany premiéry či prezidenty a máte arogantní, hašteřivé političky… Já osobně bych si nikdy nedovolila a priori tvrdit, že ženský rozměr je něco slušnějšího, kulantnějšího. To prostě není pravda.

A.cz: Takže jste v politice nemusela začít být - řekněme - tvrdší, než jste byla dřív?

V politice nemůžete vyhovět všem. Politik samozřejmě rozděluje - má své stoupence a své odpůrce.

Odpůrci mé osoby by jako jednu z výhrad určitě zmínili, že jsem byla slabá premiérka, měkká nebo minimálně málo razantní. Jinými slovy: Dožadovali se ode mě takových těch „machovských" způsobů. Drsnějších, razantních, vůdcovských.

Jenže: To, co vždy vadilo a bude vadit mým odpůrcům, příznivci naopak oceňovali a oceňují. Všem nevyhovíte, podstatné je zůstat sama sebou. Vykonávat roli a pozici tak, jak jí věříte.

A.cz: Říkáte o sobě, že jste nikdy nebyla machiavelista. Když jste post premiérky opouštěla, hodně se psalo, že jste nebyla vhodný typ pro mocenské boje…

Moc je jen nástroj. Ano, na prosazení řešení nebo rozhodnutí potřebujete legislativní většinu. Na všechno ostatní ale podle mě potřebujete dialog a dohodu. Nikoliv prosazování se silou nebo jednání z pozice moci.

Nepatřím k přívržencům mocenského typu politiky. Moc má různé technologie: silovou až agresivní a pak tu umírněnou. Mně je prostě vlastní jiný typ politiky než ten agresivní. A nejen mně, jsem přesvědčená, že milion voličů na Slovensku je zastáncem tohoto typu politiky a ne toho druhého. Pro jiný typ politiky si pak také volí jiné politiky.

A.cz: Dělení ženy-muži tedy v politice roli nehraje, důležitý je způsob, jakým se politika dělá.

Ano, styl politiky. Politická kultura, jaké místo má v politice etika… v tom vidím rozdíl. Ne v tom, jestli politiku dělá žena, nebo muž.

A.cz: Přesto jste pro mnoho žen jedním z mála vzorů, který se dokázal prosadit v mužském světě, byť to dělení odmítáte. V Česku se o ženách v politice mluví často, do nové vlády se pak ale stejně dostane jedna, maximálně dvě nebo tři. Zavedla byste vy osobně kvóty? V politice, byznysu?

Přesná odpověď zní: Jak kdy a jak kde. Ve slovenské společnosti ještě ne…

A.cz: A v české?

Bojím se, že také ještě ne. Podstatné totiž je, jak kvóty přijme právě společnost.

U nás na ně není vhodná doba, společnost je odmítá. Většina je považuje za neoprávněná privilegia. Pro takové řešení tu není atmosféra. A pokud není vhodná atmosféra, pokud ho většina nevnímá jako spravedlivé, vymstilo by se vám to.

Pokaždé by přišla věta: „Nebýt kvóty, ty tu ani nejsi." A to je velmi oslabená pozice. Společnost tedy musí nejprve přijmout to, že jediné řešení, aby měly ženy příslušné zastoupení v různých pozicích a sektorech, je přes kvóty. Tahle atmosféra ale v našich společnostech není přítomna.

A.cz: Utopie to ale není, příklady společností, kde to funguje, jsou…

Ano, severské země, Švédsko… Ale tam byla atmosféra ve společnosti úplně jiná než tady u nás.

A.cz: Co přesně se tady musí změnit, abychom se Švédsku přiblížili?

Demokracie v každém z nás, zážitek z demokracie.

Demokracie se nedá naučit zvenku. Síla demokracie je v zážitku demokracie, prostě ji prožívat v každodennosti. Až tehdy je naší přirozenou součástí.

Pokud zkušenost, zážitek z demokracie nemáte, ale je to pořád jen něco zvenku, poměřujete to jako vnější element, který na nás v konečném důsledku vytváří tlak. Pokud to vnímáte jako tlak a ne jako vnitřní motivaci, je to nesprávné řešení.

A.cz: Tohle je tedy důvod, proč ani česká, ani slovenská demokracie nejsou na úrovni, na níž jsou jiné liberální demokracie západní Evropy?

Celá střední a východní Evropa ještě nedosahuje úrovně demokracie těch starších, západních demokracií. Ty se vyvíjely staletí, my máme za sebou jen něco přes dvacet let.

Naše demokracie nemůže vypadat jako demokracie v zemích, které nezažily totalitní režimy. My dokonce zažili oba dva - fašismus i komunismus. To se nedá přeskočit.

Kombinace historické zkušenosti z totalitních režimů s krátkostí tvorby demokratických institucí a teď navíc ještě pod tlakem krize… to je tak krutá trojkombinace, že si dovolím říct, že jsme dosáhli - na tyhle tři faktory - velmi dobrého výsledku.

A.cz: Měla bych tu příměr - editor německého listu Frankfurter Allgemeine Zeitung mi před časem říkal: Co vy byste vlastně chtěli? My jsme naše noviny budovali 40 let, než jsme je dostali do podoby, jakou mají dnes. Vy chcete všechno hned. Kvalitní média, kvalitní politiku…

Ano, ano. Jsme nedočkaví.

Promiňte mi to přirovnání - Mojžíš vedl národ 40 let. Ne proto, že by neznal cestu přes poušť. Znal Egypt i poušť jako své boty. Ale proto, aby mohl obměnit generaci, pro kterou vytvořil nová pravidla a příkazy. Společnost se nedá demokratizovat násilím, to je contradictio in adjecto (rozpor sám o sobě, pozn. redakce). Chce to obrovskou trpělivost.

A.cz: V anglosaském světě, ve Spojených státech především, je běžné, že se vysokoškolští pedagogové a vědci do politiky zapojují, většinou v roli blízkých spolupracovníků a poradců volených politiků. Proč tenhle model nefunguje i ve střední a východní Evropě?

Protože máme politiku primárně založenou na slibech a na nepříteli. Když byl předchůdce nepřítel, asi těžko najednou může být poradce. To je dost obtížně představitelné.

Největší ironie ale na tom celém je, že mnozí nepřátelé ve skutečnosti vůbec nepřáteli nejsou. Že si chlapi na ty vojáky jen hrají. Že to nejsou opravdoví nepřátelé, že to je jen navenek.

A.cz: Hrají si na ně kvůli médiím?

Ano. Aby nabídli bonmoty, aby nabídli titulky, aby zarezonovali.

A.cz: Jak vás vaše původní profese - sociologie - připravila na politiku?

Odpověď zní: dobře a špatně. Pokud by mě byla bývala připravila dostatečně, mám ještě dnes vládu. A dobře proto, že už dnes nemám vládu.

Ani na chvíli jsem totiž nezaváhala, co je pro Slovensko v daném momentě nejdůležitější. A to nebylo uchování mé vlády, ale silné postavení Slovenska v rámci eurozóny a Evropské unie. Neváhala jsem tehdy ani vteřinu. Proto říkám „dobře i špatně", je to o té samé věci.

A.cz: Tohle vás naučila sociologie?

Základní principy, hodnoty, poznání fungování společnosti, za to určitě vděčím sociologickému vzdělání. Ale samotné znalosti samozřejmě nestačí, musí být v kombinaci s mnoha dalšími předpoklady. A pokud je máte, máte šanci uspět ve volbách.

A.cz: A co vliv profesního backgroundu na konkrétní kroky v politice? Zdálo se mi, že jste - ač politik pravice - intenzivněji vnímala třeba dopady sociálních reforem. To není u pravicového politika úplně obvyklé.

Ale vždyť koncept solidarity je křesťanský koncept. To je pravicový koncept. Nechápu, kdo tu přišel na to, že solidarita a sociální solidarita je socialistický a levicový koncept…

A.cz: Asi se to nabízí… Levice je vždy ta, kdo brojí proti bohatým a staví se za chudé, kdo prosazuje zvýšení minimální mzdy, vyšší daně pro bohaté a nižší pro chudé…

Solidaritu jako levicový koncept si chtějí socialisté a odboráři přisvojit, a to ještě v úplně pomýlené podobě, podle mě.

Solidarita má být o pomoci těm skutečně chudým, těm, kteří solidaritu potřebují. A ne o přerozdělování napříč celým sociálním spektrem.

Solidarita je křesťanský koncept, vychází z konceptu solidarity se živými, ale i mrtvými.

A.cz: S mrtvými?

Ano. Solidarita s mrtvými je o dějinné paměti. Bez dějinné paměti nemůžete psát příběh budoucnosti.

Solidarita s živými zase znamená, že myslíte na budoucí generace, abyste měli pokračování. Jinými slovy: Neprojíte tady a teď všechno, protože víte, že musíte myslet na budoucnost.

Tohle je základní princip skutečné solidarity. Překvapuje mě, že je někdo překvapený, že vnímám dopady sociálních reforem a že jsem se významně orientovala právě na koncept sociální solidarity a sociální spravedlnosti.

A.cz: Možná je to tím, že se vás ptá novinářka ze země, kde dominantní pravicová strana není křesťansko-demokratická, ale konzervativní…

I konzervativci mají solidaritu jako svůj základní koncept, jen ne v „socialistické" podobě, ale v té, o níž jsem se zmínila. Socialisté jsou o rovnostářství, liberálové a konzervativci jsou o rovnosti šancí a příležitostí, o lidských právech a svobodě individua. A o adresné solidaritě. V tom je ten základní rozdíl.

Socialisté jsou o přerozdělování zdrojů, liberálové a konzervativci o soutěži. Jsou to dva rozdílné hodnotové světy s rozdílným chápáním solidarity.

Pravicovým politikům se divím - jak to, že si nechali doslova ukrást nosný koncept konzervativismu, liberalismu a křesťanství?

A.cz: Děkuji za rozhovor.

(První část rozhovoru s Ivetou Radičovou si můžete přečíst ZDE)