V centru dlouholetého a komplikovaného podvodu, který oklamal i německé kontrolory, stojí Jan Maršálek, postava jako ze špionážního thrilleru s vazbami na Česko, který je nyní na útěku a řadí se mezi nejhledanější muže světa.
Podle vyšetřovatelů firmu ve skutečnosti řídil organizovaný gang podvodníků. Viní je, že od roku 2015 si napůjčovali a z investorů vylákali přes 3,2 miliardy eur (asi 84 miliard korun). Nyní je většina z těchto peněz nejspíš ztracená a takřka šest tisíc zaměstnanců společnosti, která vyhlásila neschopnost splácet své závazky, se musí obávat o práci.
Skandál se mezitím rozrostl i do nejvyšších pater německé politiky. Ministři financí a hospodářství se v úterý v Berlíně museli zpovídat z toho, kdy a kolik toho o možném nezákonném fungování firmy Wirecard věděli. Klíčové jsou také odpovědi na otázky, proč politici nezasáhli dřív a proč, když novináři britského listu Financial Times na možné nesrovnalosti upozornili, podal příslušný kontrolní úřad trestní oznámení na reportéry, a nikoliv na vedení Wirecard.
Až teď německý Spolkový úřad pro finanční dozor (BaFin) hrozí firmě pokutou. Nestihla včas zveřejnit výroční zprávu za loňský rok. Kolik z požadovaných 330 tisíc eur (8,6 milionu korun) kontroloři mohou vůbec kdy z firmy dostat, není jasné. Důvodem pro zpoždění zprávy o hospodaření je červnové zjištění, že asi polovina celkového majetku firmy - necelé dvě miliardy eur - nejspíš vůbec nikdy neexistovala. Německá prokuratura nyní bývalé vedení společnosti podezřívá z organizovaného podvodu, zpronevěry, falšování účetnictví a manipulace s akciovým trhem.
"Šlo o to, že Wirecard velkou část svých aktivit outsourcovala třem společnostem v Asii. Ty pak fakturovaly falešné transakce, ze kterých posílaly fiktivní peníze na fiktivní účty," vysvětluje podstatu celého podvodu Ján Hladký, analytik z pražské Patria Finance. "Na těch účtech se postupně nahromadily necelé dvě miliardy eur, čímž se uměle zvýšil objem peněz ve firmě. Až po devíti letech se ukázalo, že ty peníze prostě nejsou. To je obrovský problém, protože ta firma nemá žádný další hmotný majetek," dodává Hladký.
Šedá zóna
Příběh Wirecard začal v roce 1999 na jednom z předměstí bavorského Mnichova. Po počátečních neúspěších se jí v roce 2002 začalo dařit a o další tři roky později vstoupila na frankfurtskou akciovou burzu. Zvolila přitom méně náročný a neobvyklý způsob, když koupila jinou firmu, s jejímiž cennými papíry se tam už obchodovalo: zkrachovalé call centrum. V té době měla Wirecard přes 300 zaměstnanců a její hlavní činnost spočívala ve zprostředkovávání plateb pro pornografické weby a on-line hazard.
"Je to šedá zóna. A jeden z důvodů, proč jim to tak dlouho procházelo," míní Hladký z Patria Finance. V souvislosti s aktuálním vyšetřováním přitom vyšlo najevo, že dvě globální kartové společnosti - Visa a Mastercard - již před deseti lety daly Wirecard pokutu přes deset milionů eur kvůli tomu, že firma například transakce z hazardu chybně označovala. Registrovaly také velký počet plateb provedených ukradenými kartami.
Z informací, které má k dispozici list Wall Street Journal, navíc vyplývá také to, že právě pornoprůmysl, hazard a trh s neregulovanými zdravotními produkty byly pro Wirecard dodnes hlavním zdrojem příjmů. "Všichni jsme věděli, že takhle začínali, ale myslelo se, že se dávno posunuli dál," říká k tomu Ján Hladký.
Dalšími důvody dlouhého trvání celého podvodu je podle něj selhání auditorů i německých úřadů. Kvůli možným pochybením ze strany státu se k případu firmy, považované za jednu z mála evropských společností schopných v oboru konkurovat americkým gigantům, navzdory letní pauze v úterý mimořádně sešel výbor německého Bundestagu.
Je to konspirace
Vedení Wirecard i v dalších letech volilo neobvyklé postupy. V roce 2006 společnost vstoupila do bankovního sektoru a začala sama vydávat a spravovat platební karty. List Financial Times vysvětluje, že právě spojení aktivit v bankovním a nebankovním sektoru investorům zkomplikovalo možnost výsledky firmy objektivně posuzovat. Další klička byla prezentace výsledků firmy. Její vedení zvolilo vlastní měřítka, ne mezinárodní účetní standardy, což zákon umožňuje. Ve vedení firmy kromě Jana Maršálka zasedal od roku 2002 také Markus Braun, který je dnes ve vazbě jako jeden z hlavních strůjců celého podvodného schématu.
Ani to investory neodradilo. Wirecard ročně zpracovávala platby pro víc než 300 tisíc zákazníků včetně velkých řetězců jako Aldi a Lidl nebo skoro stovky leteckých společností. Nejvyšší hodnoty dosáhly její akcie v srpnu 2018, kdy tržní hodnota firmy dosáhla 24 miliard eur (630 miliard korun) a vstoupila na německou burzu rovnou do prestižního žebříčku Dax 30. Znamenalo to, že do jejích akcií směřovaly automaticky investice z důchodových spoření po celém světě.
První pochyby přišly už v roce 2008. Německé sdružení akcionářů tehdy upozornilo na možné nesrovnalosti v účetnictví Wirecard. Potrestáni byli nakonec oznamovatelé za pokus o manipulaci akciového trhu. Kontrolou účetnictví firmy se zabývala nadnárodní auditorská firma Ernst & Young. Právě ta nenašla až do roku 2019 v účetnictví firmy vůbec žádný problém.
A až zpětně ho nyní rozklíčovala také německá prokuratura. Trojici zadržených manažerů a někdejšího provozního ředitele Jana Maršálka (v německých médiích se objevuje jméno Marsalek) podezřívá z konspirace s cílem vyvolat zdání dobré finanční situace společnosti, díky čemuž si mohli vypůjčit velké sumy peněz, s nimiž se sami obohacovali.
"Když to řeknu natvrdo, byznys, který dělá Wirecard, je stvořený k tomu, aby se v něm dalo podvádět. Takové firmy mají velké množství clearingových účtů (určených pro převody bezhotovostních plateb, pozn. red.). To znamená, že tam dochází k velkým a častým pohybům peněz. A i pro samotné auditory je náročné vystopovat, kam které peníze jdou a kde se v které chvíli nachází," vysvětluje analytik Hladký.
"Oklamat investory tím, že jim budete tvrdit, že jste prodali 40 tisíc aut, i když jste jich prodali polovinu, je o dost těžší. Auta musí sjet z výrobní linky, dají se dohledat, jestli skutečně fyzicky existovala, potřebujete materiál na jejich výrobu a tak dále," popisuje.
V dalších letech přišel britský list Financial Times s dalšími a dalšími zjištěními, které naznačovaly nesrovnalosti v účetnictví v celkové výši stovek milionů eur. Američané marně žádali německé úřady, aby prohledaly sídlo firmy, a samotní kritici firmy se stali terčem on-line útoků. Když v únoru loňského roku singapurská policie prohledala kanceláře Wirecard a její akcie v důsledku toho začaly klesat, Spolkový úřad pro finanční dozor se firmy fakticky zastal tím, že nečekaně zakázal takzvaný short selling, tedy sázky na pokles kurzu. Právě to byl hlavní důvod, proč jejich hodnota začala znovu růst.
Přesvědčivý "Vlk z Vídně"
Němečtí novináři si všímají, že k tomu, aby celý podvod mohl fungovat tak dlouho bez odhalení, pomohla firmě jedna klíčová věc: osobnost a přesvědčivost Jana Maršálka. Tiskových konferencí společnosti se muž, oblečený zpravidla v bílé košili a modrém obleku s drahými hodinkami, nikdy neúčastnil. Jeho práce byla neviditelná. Ani mnozí zaměstnanci firmy nevěděli, co vlastně dělá.
Čtyřicetiletý rodák z Vídně se k Wirecard přidal v roce 2010. Jeho otec, Sascha Maršálek, dlouhá léta podnikal v Praze ve firmách zaměřujících se na podlahové krytiny. Maršálek mladší údajně hovoří česky. V mnichovské společnosti měl na starosti expanzi do celého světa. Právě on za peníze získané od investorů nakupoval firmy, přes které pak pochybné či neexistující transakce směřovaly. Tři nejdůležitější sídlily v Singapuru, na Filipínách a v Dubaji a zodpovídaly za většinu aktivit firmy.
Když vloni došlo k první konfrontaci s německými úřady, byl to podle německého listu Süddeutsche Zeitung právě Maršálek, milovník soukromých letadel, drahého alkoholu a oslav na francouzské Riviéře, komu se podařilo je přesvědčit. Tvrdil, že jsou to ve skutečnosti novináři a spekulanti, kdo chtějí Wirecard - hvězdu německé podnikatelské a finančnické scény - poškodit.
Němečtí reportéři o Maršálkovi píšou jako o "Vlkovi z Vídně" s odkazem na hollywoodský film o bezskrupulózním bankéři z Wall Street, kterého ztvárnil v hlavní roli Leonardo DiCaprio. Maršálek si kromě luxusu užíval také kontaktu s vlivnými lidmi. Své vlastní moci chtěl využít třeba k tomu, aby vybudoval žoldnéřskou armádu v Libyi, zajímaly se o něj také ruské tajné služby.
Právě v Rusku Maršálek nejspíš po odhalení celého podvodu skončil. Podařilo se mu tam uprchnout poté, co úřady oklamal vysvětlením, že jede na Filipíny hledat údajně ztracené, ale ve skutečnosti nikdy neexistující miliardy. "Kdyby ty peníze někdo ukradl, byla by to ta lepší možnost. Znamenalo by to, že byznysmodel té firmy funguje, a tedy že i ty dvě miliardy eur časem vydělají nazpátek. Jenže on nefunguje a ta společnost nemá hodnotu," říká k tomu Ján Hladký z Patria Finance. Podle německé prokuratury bylo nejpozději na konci roku 2015 jasné, že Wirecard má místo skvělých zisků ve skutečnosti ztrátu.
Jak přesně transakce mezi centrálou v Německu a třemi asijskými společnostmi probíhaly, zatím není jasné. "To, že celková ztráta je ještě vyšší než neexistující miliardy, ale ukazuje, že mohlo dojít i ke krádeži reálně vydělaných peněz," domnívá se Hladký. "Určitě je to svým způsobem inovativní podvod. Samozřejmě je namístě otázka, nakolik je to v tomto i dalších odvětvích běžná praxe," doplňuje analytik.
