Jeho nostalgie, se kterou se svěřil listu Financial Times, je pochopitelná. Pátkem pro Německo končí jedna velká éra. Důl Prosper Haniel, který leží u města Bottrop a jenž je posledním dosud fungujícím černouhelným dolem v zemi, se definitivně a s veškerou pompou po více než 150 letech fárání uzavírá.
A spolu s ním i hlubinná havířská tradice, která prostupuje celou oblast Porúří. Rozloučit se přijede i spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier, jenž ze Severního Porýní-Vestfálska pochází. Od horníků symbolicky převezme poslední kousek vytěženého "černého zlata". V uzavíraném dole od 60. let 19. století se ho vydolovalo přes 300 milionů tun. Místní výroba je nicméně fakticky pozastavena už od září.
Mnoha místním rodinám důl nabízel práci po celé generace. Je spíš pravidlem než výjimkou narazit na havíře, jehož otec, děd a třeba i praděd fárali v některém z dolů v Porúří stejně jako on.
To je koneckonců i případ Dirka Tomkeho, šachtou do hlubin země před ním sestupovali nejméně tři generace mužů z jeho rodiny.
Poděkování svaté Barboře
S černým zlatem se v regionu setkáte v textech písní, ve sportu, ale i při mších v kostele mnohdy zasvěcených patronce všech havířů svaté Barboře. Světici je v Česku zasvěcen ze stejného důvodu například i známý chrám v Kutné hoře.
Poděkovat za ochranu se do kapličky svaté Barbory, která stojí také při vstupu do podzemí dolu Prosper Haniel, vydá řada z místních zhruba 1400 horníků tento pátek naposledy. Bez emocí se to neobejde.
"Hodně štěstí," zněl tu po generace tradiční hornický pozdrav při střídání směn v nebezpečném povolání.
Rozloučit se s dolem už minulý měsíc přišel také 72letý penzionovaný důlní elektrikář Reinhold Adam, který byl v místní šachtě naposledy zhruba před čtvrt stoletím. Ráno se náležitě vystrojil, vzal si svoje nejlepší sako a havířský odznáček s mlátkem a želízkem, prapůvodními nástroji středověkých horníků. Naposledy si pak oblékl ochranný oblek a brýle.
"Tohle bude moje poslední cesta do šachty," citoval ho německý server Aachener Nachrichten, který vysloužilého havíře na rozlučkové cestě doprovázel.
"Teď, když už bude brzy po všem, tu panuje velký smutek," svěřil se německému deníku Bild další z místních havířů, 47letý Thomas Echtermeyer.
Vzestup a úpadek
Doly mají v oblasti německého Porúří dvousetletou tradici, přispěli i k nastartování německé ekonomiky po druhé světové válce, k takzvanému německému "hospodářskému zázraku".
Už od začátku 19. století patřil region k hlavním průmyslovým centrům celého kontinentu. Také díky strojírenství a ocelářství v polovině minulého století figuroval mezi nejbohatšími regiony Německa. Jenže jeho ekonomika se až příliš vyprofilovala ve prospěch černého uhlí a těžko se potýkala s postupným poklesem těžby.
Zatímco vrcholem byl rok 1957 s těžbou uhlí 123 milionů tun a téměř 400 000 pracovníky v odvětví, v roce 1981 už tato čísla poklesla na "pouhých" 70 milionů tun a zhruba 140 tisíc lidí, napsala ČTK.
Pro horníky v Porúří ale nemusí být ani tato pro ně velká životní změna až tak bolestivá, jak se zprvu mohli obávat. A to zejména díky vstřícné dohodě, kterou s nimi vláda hned v roce 2007 uzavřela. List Financial Times vysvětluje, že si každý horník starší 49 let může požádat o předčasný důchod. A mladší ročníky může povzbudit, že například nezaměstnanost v Bottropu je jen něco přes šest procent a po pracovnících je podle starosty sháňka.
Doly se nevyplatí, dovoz je levnější
Pro konec těžby černého uhlí v Německu sice mluví řada ekologických faktorů i obavy aktivistů o změnu klimaty, uzavření Prosper Haniel ale zapříčinilo něco mnohem prozaičtějšího. Jednoduše se nevyplatí. Levněji vyjde černé uhlí dovážet, například z Ruska, Asie i Jižní Ameriky.
"Tuna německého černého uhlí stojí 250 eur, ale prodává se na trhu pouze za 80 eur," vysvětluje Christof Beike, mluvčí Nadace RAG, která je pověřená provést horníky z uzavírajícího se dolu Prosper Haniel těžkým obdobím změn.
Už v roce 2007 spolková vláda kancléřky Angely Merkelové rozhodla, že s nevyplácející se těžbou na území Německa, kterou musela navíc ročně dotovat zhruba dvěma a půl miliardami eur, postupně skončí. Jako mezní rok naplánovala právě ten letošní.
"Jsou to politici, kdo rozhodl uzavřít tento důl," přitakává 46letý Andreas Schreiter. Havíř - stejně jako byli jeho otec i dědeček. "Pomyslet na to, že Německo bude uhlí používat i nadále, bolí," dodává muž, který si doma stále schovává první kousek uhlí, který v roce 1991 vykopal.
Zásoby černého uhlí, které zůstanou ležet nedotknuty ležet v chodbách dolu Prosper Haniel, by přitom podle odhadů vydaly ještě na třicet let fárání. Poslední důl v další velké německé černouhelné oblasti - Sársku - byl uzavřen před šesti lety.
Penzionovaný havíř Reinhold Adam připomíná, že německá těžba patří sice k nejdražším, ale také nejbezpečnějším. Na milion odpracovaných hodin v Bottropu připadly pouze dvě pracovní nehody. "Ke každé tuně uhlí z Číny se váže krev," říká Adam s tím, že tamní bezpečnostní opatření jsou často nedostatečná.
Uhlí se těží dál, ale zelenou mají obnovitelné zdroje
V Německu z černého uhlí pochází zhruba pětina elektrické energie. Černé a hnědé uhlí dohromady pak tvoří nejdůležitější součást německého energetického mixu, i díky tomu, že Merkelová po nehodě v japonské jaderné elektrárně Fukušima z roku 2011 rozhodla o omezení jádra.
Hnědé uhlí se sice v Německu těží dál, a to hned ve stovkách povrchových dolů. I na něj ale dojde řada. Průmyslové odvětví je ohroženo zejména snahou západních vlád bojovat se změnami klimatu.
Do budoucna by tak měly být zastaralé uhelné elektrárny postupně nahrazovány především obnovitelnými zdroji energie, do kterých už spolková vláda vložila stovky miliard eur. Německá vláda by chtěla mít zemi z větší části uhlíkově neutrální zhruba do roku 2050.
V Německu je symbolem odporu vůči těžbě uhlí i boje za ochranu životního prostředí a klimatu zejména Hambašský les na západě země, jehož kácení kvůli rozšiřování lignitového dolu se dlouhodobě snaží bránit ekologičtí aktivisté.
