Valletta (od naší zpravodajky) - V přístavu v maltské Marse posedávají asi dvě desítky Afričanů. Jen v tričkách se vyhřívají na slunci a povídají si.
Sotva půlmilionový ostrov leží zhruba na půli cesty mezi Evropou a Afrikou. Na rozdíl od předchozích let ovšem stojí stranou od tras převaděčských lodí.
Letos u jeho břehů přistály jen dvě lodě se stovkou pasažérů, což je zlomek počtů z předchozích roků. Ostatní míří spíš do Itálie.
Mladíci, z nichž někteří ve svých stáncích prodávají boty nebo čepice, na Maltu nepřišli se současnou migrační vlnou. V Marse žijí už několik let.
Osmnáctiletého Somálce Valída vyhnala z domova občanská válka. Na Maltu před dvěma roky přijel sám. "Vůbec netuším, co se stalo s mámou, tátou ani sourozenci," říká.
Práci nemá. "Jednu jsem měl, ale nechovali se tam ke mně jako ke člověku," stěžuje si a svěřuje se, že jednou by se rád stal novinářem. Teď by ale bral i práci v restauraci.
Díky velmi dobré angličtině, kterou si zdokonalil sledováním videí na YouTube, může překládat vyprávění svého rovněž nezaměstnaného krajana Hasana. "Život, který tu vedeme, není plnohodnotný. Ale pořád lepší než v Somálsku," líčí pětadvacetiletý muž. I on je na ostrově ve Středozemním moři bez rodiny.
Pro Syřany mají místní pochopení. Nemíří-li na Maltu
Ačkoliv běženců mířících na Maltu razantně ubylo, postoj místních k migraci je stále dost negativní.
"Ale v případě Syřanů, kteří jsou teď v médiích hodně vidět, společnost chápe, že utíkají před válkou," vysvětluje Aktuálně.cz Carla Camilleri, právnička z neziskové organizace Aditus, která migrantům pomáhá. "Místní pomůžou, pošlou peníze nebo jídlo. Jen podle nich uprchlíci nemusí mířit zrovna na Maltu."
Za odmítavým postojem podle ní stojí rétorika vlády a médií, které migrační vlnu popisují jako hrozbu. A také odkazují na období pár let zpátky, kdy ostrov příliv uprchlíků pociťoval o poznání silněji.
"Politici říkají, že jsme moc malá země, nezvládneme to, je to masivní krize, lodi se valí do Evropy... Když tu navíc běženci z lodi vystoupí, skončí v detenci. Ta kriminalizace rovněž vyvolává negativní pocity," říká právnička.
Podle ní se také obyvatelé už tak přelidněného ostrova brání neznámému. Ještě na začátku tisíciletí nebylo běžné, aby se Afričané na Maltu stěhovali za lepším životem.
Mísení kultur jako takové nicméně Malťanům cizí není. Až do roku 1964 byl ostrov součástí britského impéria, což je dodnes vidět takřka na každém kroku. V ulicích stojí ikonické červené telefonní budky a poštovní schránky. Angličtina je vedle maltštiny druhým oficiálním jazykem.
Na mapě je ale Afrika k Maltě blíž než Británie. Na Kastilském náměstí ve Vallettě už proto vyrostl památník v podobě uzlu, který má připomínat, že vazby ostrova a vůbec celé Evropy na černý kontinent nelze jen tak přehlížet.
