Shillong (od naší zvláštní zpravodajky) - Hluk je slyšet už zdálky. Děti křičí a jejich smích protíná jinak těžký a nehybný vzduch. Z venkovního hřiště sálá horko. Přímé slunce ale dětem, zdá se, ani trochu nevadí. Tady, v Shillongu na severovýchodě Indie, jsou na něj ostatně zvyklé.
Na první pohled obyčejné děti při obyčejné školní hodině tělocviku. Tahle škola ale obyčejná není. Teprve zblízka je vidět, že některé děti se při hře pohybují těžkopádně, při chůzi se kolébají a mávají rukama nebo mají ve tváři lehce zastřený výraz.
Centrum Mary Rice pro zvláštní vzdělávání v indickém státě Meghalaya denně navštěvuje téměř stovka dětí. Absolutní většina z nich se potýká s nejrůznějšími druhy různě závažných postižení, od autismu přes mozkovou obrnu po vážné ortopedické potíže.
"Sestře je 15 let, trpí mentální retardací," vysvětluje Chandelma Suchiangová, zatímco si vedle ní přisedá patnáctiletá Synshar, kterou přišla vyzvednout ze školy. Synshar je veselé děvče, spíše než jako pubertální slečna ale působí jako malé dítě. Usmívá se od ucha k uchu a ráda se předvádí. Může mluvit, ale ne plynně.
"Než přišla sem, učila se doma. Máme sedm sourozenců, z toho jenom jednoho bratra. Synshar pochází z dvojčat, ale její dvojče na rozdíl od ní žádným postižením netrpí," pokračuje jedenadvacetiletá Chandelma s tím, že tady se její sestře daří. Není tu zařazená do normální výuky, ale do profesního tréninku, ve kterém se starší děti učí větší samostatnosti. "Zlepšila se - může mluvit, reagovat na ostatní lidi, vařit." Rodině to dává naději, že Synshar bude do budoucna samostatná.
Děti se učí, pokud to jen trochu jde, podle klasického plánu
"Fungujeme v rámci inkluzivní výuky, třídy tvoří děti stejného věku, nehledě na jejich postižení," vysvětluje ředitelka centra Mary Rice v Shillongu. "Jedeme podle klasických učebních plánů, děti ve třídách jsou rozděleny do skupin. Pokud je to nutné, hodiny se upraví a jedna skupina jede rychleji."
"Jestli se děti cítí lépe tady, nebo v normální škole? To záleží na jejich povaze a postižení," vysvětluje ředitelka.
Škola je zařízena skromně, ale všechny místnosti hýří barvami. Kromě klasického studijního plánu má každé dítě stanoveny ještě tři další cíle - když jeden splní, určí se další. Může jít o vylepšení řeči, psaní, nebo třeba schopnosti se sám o sebe postarat.
Klasickou výuku tu navštěvují děti zhruba do čtrnácti let, ty starší sem chodí na profesní tréninky. Jako Synshar. Mohou se učit starat se o domácnost nebo navštěvují kurz samostatnosti či vaření.
"V normální škole se děti neučily, jen kopírovaly"
Zatímco v některých indických inkluzivních školách jsou děti bez postižení i s postižením zastoupeny rovnějším dílem, v Mary Rice jsou děti bez jakéhokoliv handicapu na každodenním studiu jenom dvě. Oba napůl Evropané. Pětiletý Ryan a jeho osmiletý bratr Asher se sem teprve v únoru přistěhovali z Velké Británie. Jejich otec Andy T. je podnikatel z Velké Británie, matka je Indka.
"Kluci tu nejprve chodili do jiné, obyčejné školy. Ale byla příliš akademická, nebyli tam šťastní. Nosili si domů stohy úkolů, ale přitom se nic nenaučili. Jenom kopírovali," vysvětluje otec chlapců, proč se s manželkou rozhodli k neobvyklému kroku a děti dali do zvláštní školy.
"Nemám strach, že by se naučili méně, jedou podle normálního učebního plánu," doplňuje s tím, že ve škole učí sestřenice jeho manželky. Tady musí být děti i učitelé kreativnější, protože musejí překonávat řadu potíží. A děti se tu učí pomáhat druhým."
Ve 140tisícovém Shillongu se o začlenění dětí s postižením do společnosti snaží řada institucí. Podobných škol pro handicapované je ve městě hned šest. Škola Mary Rice je soukromá a platí se za ni malý poplatek. Pokud na něj rodiče dítěte nemají, škola jim najde sponzora. Kromě každodenního studia sem řada dětí dochází jen občas, učitelé taky jezdí pomáhat do okolních vesnic.
Na vesnicích zůstává handicap mnohdy tabu
V Indii platí zákony, které by měly lidem s handicapem pomáhat. Některé z nich ale fungují spíše jen na papíře nebo se ztrácejí v bludišti byrokracie. Lidé o možnostech, které jim systém nabízí, mnohdy ani nevědí. Postižení je navíc v řadě indických komunit považováno za tabu, zejména v odlehlejších místech, a rodiny své handicapované příbuzné někdy skrývají. Pomoci se tak snaží i neziskové organizace.
Světlo pro svět
Nevládní organizace, která se zaměřuje na léčbu a prevenci slepoty a na systémovou podporu osob s postižením v nejméně rozvinutých regionech světa. V Česku vznikla v roce 2007 jako součást mezinárodní organizace Light for the World. Organizace působí i v severovýchodní Indii.
Na snímku šéf českého Světla pro svět Richard Schinko se 14letým Rahulem Mejarem.
Ty zasáhly i v případě čtrnáctiletého Rahula, který se narodil s mozkovou obrnou. Rodiče žijící na vesnici nevěděli, co si s ním počít. Chlapec proto prvních sedm let života strávil doma na lůžku. Po smrti matky se o něj začala starat babička. Díky intervenci neziskových organizací - včetně Světla pro svět, které má pobočku i v České republice - je teď chlapec schopný se pohybovat. Pomocí taburetek, které skládá před sebe. Sem tam ho spolužáci vezmou i do místní školy.
"Mám rád cestu do školy, ale školu jako takovou už tolik ne," vysvětluje Rahul s pomocí babičky.
Nevládní organizace pomohly i dvacetileté Puje Boro, která stejně jako Rahul protrpěla mozkovou obrnu. Špatně artikuluje a pohybuje se s lehkými obtížemi. V jejím případě ale nemoc nezaútočila tak vážně a usměvavá, plachá dívka, které se v dětství ostatní děti z vesnice vysmívaly, dnes studuje obchodní právo na nedaleké vysoké škole. Díky pomoci neziskovek, které jejím rodičům pomohly zaplatit poplatek za soukromou školu a zajistily jí i více času na skládání zkoušek.
"Moji kamarádi a učitelé jsou ke mně velmi přátelští. Mám ráda matematiku a knihy," vysvětluje Puja a v ruce svírá učebnici práva. Bojí se ale budoucnosti, ráda by se stala vládním úředníkem a pomáhala dalším. "Potřebuju práci," zakončuje špatně srozumitelným, ale pevným hlasem.
Indie byla jedním z prvních států, který ratifikoval Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením. Vláda také garantuje, že nejméně tři procenta zaměstnanců ve veřejném sektoru jsou určeny právě lidem s handicapem. Přesto je většina takových osob závislá na státních příspěvcích. Podle Světové banky může v Indii žít až 80 milionů lidí s nejrůznějšími druhy postižení.
